Pro mě jsou vlečné výtahy stále téměř bezkonkurenční. Co může být hezčího než být téměř sám na dlouhém vleku v prašanu během sněhové bouře, kdy je viditelnost jen 10 barů? Pro mě je to mnohem větší meditace než jóga. A protože se tyčové vleky dají provozovat za každého počasí, jsou to mé oblíbené vleky - pokud tedy není sníh...
Téměř neomylná encyklopedie Wikipedia datuje první tyčový vlek do roku 1907; datum je pravděpodobně správné, i když to vlastně není podstatné. A samozřejmě, že první T-bar výtah byl postaven, to už všichni víme: - v Rakousku, v krásném Vorarlbersku. První "moderní" výtahy T-bar se samovtahovacími tyčemi však byly uvedeny do provozu ve Švýcarsku zhruba od poloviny 30. let 20. století. Zejména v období po druhé světové válce byly v Alpách postaveny stovky, ne-li tisíce tyčových vleků, většina z nich s kotvami ve tvaru písmene T. A některé z nich jsou v provozu dodnes, některé ještě se zapáchajícími dieselovými motory. Úchylkou, která je pro mě dodnes nepochopitelná a která je rozšířená zejména ve Francii (kde se, jak známo, na některé věci pohlíží jinak, ale to už je jiný příběh), jsou (tyčové) platinové vleky. Zejména jako začínající snowboardista jsem se jich naučil bát: díky masivnímu zavěšení se montážní tyče při nastupování kývají dopředu a dozadu - pro jezdce na boku těžko kontrolovatelné: nejednou mi bouchly o lebku. Samozřejmě se tehdy ještě jezdilo bez helmy...
