PowderPeople | Lena Kohler x Timm Schröder

Innsbruck je různými médii opakovaně označován jako hlavní město Alp a PowderGuide v podobě našeho reportéra Johannese převzal od innsbruckého městského marketingu i termín "Freeride-City" a publikoval ho v článku z roku 2018. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že množství i kvalita milovníků prašanu je jistě velmi vysoká. Nicméně pro všechnu tu sebepropagační adoraci samozřejmě nelze najít žádné objektivní důkazy. Rozhodně však můžeme hovořit o nových důkazech, neboť stále více freeridových sportovců sídlících v Innsbrucku podává výkony na velmi vysoké úrovni a pravidelně se umisťuje na stupních vítězů. Kromě Valentina Rainera, který se již v roce 2023 stal mistrem světa Freeride World Tour v mužské kategorii na lyžích, závodí Timm Schröder již podruhé v mužské kategorii na snowboardu a Lena Kohlerová je v ženské kategorii na velké túře nováčkem.

My, tedy Nikolas, Julian a Merlyn, jsme se s Lenou Kohlerovou a Timmem Schröderem setkali v Riders Lounge krátce před soutěží FWT ve Val Thorens. V uvolněné atmosféře jsme nahlédli do osobního života obou sportovců. Rozhovor o tom, co se děje mimo soutěže, o psychických překážkách a soudržnosti v posádce. Abychom měli dobré srovnání, položili jsme oběma stejné otázky:

Timm Schröder: Vždycky jsem se pohyboval mimo sjezdovku, původně s tátou a mými Pepíky. Když jsem viděl Freeride World Tour, věděl jsem: chci to dělat taky. Začalo to Junior Tour a můj první závod ve Fieberbrunnu byl okamžitým vrcholem - prašan, noví lidé a spousta stejně smýšlejících lidí v mém věku.

Soutěže se staly mou vstupní branou do tohoto světa. Zpočátku to bylo hodně namáhavé, často dlouhé cesty, ale opravdu jsem tam chtěl být. Na soutěžích na mě nikdy nebyl žádný tlak, protože mě to opravdu bavilo. Jediným tlakem bylo prosadit se doma, abych se mohl zúčastnit. Prostě jsem tam opravdu chtěl být a dělal jsem všechno pro to, abych tu šanci dostal.

Niko Burger: Žiješ v Innsbrucku, který je známý jako hlavní město freeridingu a kde je přítomna i závodní scéna. Jak bys popsala tamní atmosféru a freeridovou scénu?

Lena Kohler: S freeridem jsem začala opravdu až v Innsbrucku. Předtím jsem to skoro nezkoušela - jednou v Japonsku po ukončení školy, ale nikdy ne doopravdy. V Innsbrucku mě to opravdu chytlo, protože tady freeridují všichni. Nedá se to obejít, a to je na tom to skvělé: vždycky máš s kým jezdit, všichni se navzájem popostrkují a já jsem se toho hodně naučil od svých kamarádů - bez trenérů, jen díky komunitě.

Samozřejmě jsou tu i výzvy. Někdy nezkušení lidé prostě jezdí za ostatními, aniž by měli správné vybavení nebo bezpečnostní znalosti. A je tu takový nenápadný tlak: když všichni skáčou, člověk se někdy cítí pod tlakem, aby se přidal. Máte pocit, že každý tady umí backflip - tak si myslíte, že to musíte umět taky. Ale nakonec je to o tom, najít si vlastní způsob, jak se s tím vypořádat. Pokud to využijete správným způsobem po psychické stránce, můžete z toho neuvěřitelně těžit, protože zdejší scéna vás nesmírně podporuje.

Merlyn Binder: Jsi freeriderem na plný úvazek, nebo máš v Innsbrucku kromě freeridingu i jiné zaměstnání?

Timm Schröder: Až do minulé sezony, kdy jsem byl poprvé na tour, mi freeriding skoro nic nepřinášel, maximálně sem tam nějaký ten freeboard nebo nějaké peníze. Teď, v přípravě na druhou sezónu, už to jde lépe. Myslím, že spousta sponzorů chtěla vědět, jestli zůstanu ve FWT, než mě podpoří.

V 16 letech jsem začal pracovat jako filmař a střihač na volné noze. V současné době se tomu věnuji hlavně v létě. Je to dobrá kombinace s freeridingem, protože mi to umožňuje realizovat vlastní projekty, aniž bych musel někomu platit. To šetří rozpočet, který pak mohu použít na jiné věci. Ale rozhodně je stresující všechno to skloubit.

Lena Kohlerová: Freerider na plný úvazek zní docela divoce. V současné době se soustředím na lyžování a freeride, ale také studuji stavební inženýrství. V prvních letech jsem studovala víc, ale teď se v zimě soustředím spíš na lyžování, ať už je to freeride, park nebo touring.

Lyžování je samozřejmě moje priorita, ale ještě bych se nenazvala plnohodnotnou profesionálkou. Všechno se teprve vyvíjí. A to je přesně to, co si užívám: naplno si vychutnávám zimu, dělám pár drobných prací bokem a sleduji, kam mě cesta zavede.

Timm Schröder: Dříve byl freeriding uvolněnější a se zapojením FIS je vidět, že se atmosféra pomalu mění. Organizátoři asi chtějí tento sport více zprofesionalizovat a strukturovat, odprostit se od image, že jde jen o divoké holky a kluky, kteří se vrhají z kopce dolů.

V mé kategorii to ale téměř nevnímám. Miluju soutěžení a obecně si myslím, že je to super - ať už na turné nebo na cestách s kamarády jako Lena nebo Valle, kde každou příležitost proměníme v malé spontánní závody. Vždycky to zůstává uvolněné a zábavné a užíváme si společnost jeden druhého.

To je ve freeridu obzvlášť důležité: komunita je v centru pozornosti. Není to sport, ve kterém jde jen o vítězství. Místo toho jste rádi, když se všichni dostanou na dno v jednom kuse, a to vytváří zvláštní pouto.

Merlyn Binder: Jak se vyrovnáváte s tlakem závodění a výzvami extrémních sportů?

Timm Schröder: Dělám spoustu věcí najednou - od zaměstnání po závazky doma, a to je často výzva. Pro mě je důležité se úplně vyřadit ze soutěže a soustředit se na to, co je opravdu důležité: najít soustředění a zůstat v klidu, abych podal dobrý výkon.

V osmnácti letech jsem měl těžké období, kdy byl tlak na kvalifikaci také velký. S pomocí Flo Orleyové jsem navštívil psychologa, který mi dal nástroje, jež jsem potřeboval k nalezení vnitřní rovnováhy. Od té doby pracuji s dechovými technikami a rituály, například s psychologickou kotvou, která mi pomáhá být ve správný okamžik plně přítomná. Používám určité pohyby, které mi připomínají okamžiky, kdy jsem se cítila silná a v proudu. Tyto okamžiky mě "elektrizují" a přivádějí mě zcela zpět do okamžiku. Pomáhá mi to zablokovat vše kolem sebe a plně se soustředit na běh. Nejhorší chybou je, když na začátku na něco myslím, pak vím, že nejsem ve flow.

Tyto rituály používám už několik let a stále je upravuji, aby byly účinné. Je fascinující, kolik toho dokážou. I když se věci nevyvíjejí ideálně, pomáhají mi vrátit se do správných kolejí - jak psychicky, tak fyzicky.

Niko Burger: Vyvinula jste nějaké metody a strategie pro svou mentální přípravu?

Lena Kohler: Bezpečně! Minulý rok jsem spolupracovala s kamarádkou, která se zabývá sportovní psychologií a mentálním koučováním. Nemám žádný ustálený rituál, který bych používala pokaždé, ale pomáhá mi zejména několik věcí: stažení se, klidné dýchání a uvědomění si, co dokážu. Často se dívám na videa s klíčovými momenty z mých běhů, abych si vybavil správný pocit.

Když se objeví negativní myšlenky, krátce jim dovolím, aby se objevily, a pak je vědomě zaženu. Soustředím se na to, co mě baví - ne na tlak, že musím podat výkon. Nakonec je to prostě lyžování, ať už závodím, nebo jezdím volně.

Nervozita k tomu patří, ale jakmile stojím ve startovní bráně, je pryč. Pak jsem plně v okamžiku, vím přesně, kam mám jet, jaký je můj první zásah, a pak do toho prostě jdu."

Merlyn Binder: Nyní se dostáváme k závodu ve Val Thorens: Vzhledem k nejasným sněhovým a povětrnostním podmínkám se v sobotu večer na poradě jezdců zvažovaly dvě možné tváře. Otázka, který den by se měl závod konat, byla rovněž vyjasněna až dnes, protože bezpečnost má na závodech nejvyšší prioritu. Co si myslíte o tom, že místo velmi exponované stěny Cime Caron byla vybrána stěna Lac Noir?

Lena Kohler: Myslím, že je mnohem lepší, že byla vybrána stěna Lac Noir místo strmé a skalnaté stěny Cime de Caron. Původní terén je vzrušující na lyžování, ale při současných sněhových podmínkách v kombinaci se silným větrem by to nebyla dobrá volba pro soutěž. Za lepších podmínek to určitě může být skvělá soutěžní tvář, ale v současné době se k tomu prostě nehodí.

Nový terén je v současné době rozhodně vhodnější. Původní stěna je skála, skála, skála, velmi blízko u sebe, což ji činí poměrně úzkou a technicky náročnou. Při současných sněhových podmínkách mám raději, když je terén trochu otevřenější a umožňuje plynulejší, hravější linie.

Timm Schröder: Už před pár dny jsem věděl, že si tuhle stěnu vyberu. S tak silným větrem a extrémně strmým terénem to bylo prostě příliš riskantní - jakmile někdo vjede na lyžích do natlačeného sněhu v závěji, může se všechno začít klouzat. Pravděpodobnější volbou byla o něco plošší stěna.

Stejně jsem se podíval na obě možnosti, člověk musí být připraven na všechno. Se svou volbou jsem spokojen, i když by pro mě byla vzrušující i Cime Caron Face, pokud by byly dobré podmínky. Jsou to prostě dva úplně odlišné přístupy. Myslím, že je to fakt super, něco hodně strmého - trojky za sebou bez triků a jen na plný plyn, aby člověk nenarazil do skály. Ale mám rád i tváře, které nabízejí víc prostoru pro triky, jako třeba Lac Noir. Působí to spíš jako hřiště a na to se těším.

Niko Burger: Nás jako freeridery také velmi zajímá, jak se udržíte v technickém terénu? Jak si vybíráte linie a jak si dáváte pozor, abyste se neztratili mezi skalami?

Lena Kohler: Většinou se dívám na celý terén a přemýšlím, které skály mě přímo oslovují. Odtud pak kolem nich stavím svou linii. Zpravidla rychle poznám, které prvky mě baví nejvíc - a na těch se mi často jezdí nejlépe. Tentokrát jsem však měl v hlavě tolik variant, že jsem se těžko rozhodoval.

Z hlediska orientace je to určitě výzva. Ale záběry z dronu z World Tour vám poskytnou dobrý přehled. Pomoci mohou i výrazné skály, stromy nebo stíny. Přesto se může stát, že zabloudíte - zejména na začátku. V kvalifikačních soutěžích jsem se dvakrát úplně ztratil, ale časem si pro to vypěstujete lepší cit.

Často si během face checku povídám s blízkými přáteli, jako je Valle nebo Timmy. Samozřejmě se bavíte i s ostatními jezdci, ale nakonec se každý rozhodne sám - často spontánně a podle podmínek. Přes všechny strategické úvahy zůstává vždy zachován freeridový charakter.

Timm Schröder: Jen ti zopakuju, jak dělám face check. Nejprve se podívám, které linie nebo prvky mě okamžitě zaujmou, a označím je na fotografiích. Pak zkontroluji, co lze dobře zkombinovat, a vytřídím to, co nefunguje. Tvář analyzuji z různých úhlů - ze země, pomocí záběrů z dronu a pomocí orientačních bodů, jako jsou kameny, keře nebo kontury v terénu.

Plánuju každý detail, každou zatáčku: rychlost, skoky, triky a to, jak do sebe prvky zapadají. Protože nemůžu nic testovat, protože do obličeje nesmí nikdo vstoupit, musím mít všechno předem promyšlené. Často se nakonec intuitivně vracím k linii, kterou jsem zvolil na začátku.

Když konečně vidím Forerunner, mohu lépe posoudit sníh a upravit konečné detaily. Výsledkem je promyšlená linie, která je zároveň zábavná.