PowderPeople | Manfred Oberegger & Albrecht Thausing

Bernhard Scholz vede blog skialpinist.com a pracuje na knižním projektu o historii lyžování na strmých svazích, pro který vedl rozsáhlé rozhovory s velikány dřívější i současné scény. Úžasně veselý, často překvapivý a někdy i k zamyšlení vedoucí rozhovor s Thausingem a Obereggerem nám zpřístupnil zde. Rádi bychom u tohoto rozhovoru seděli a doufáme, že si ho rádi přečtete!

B: Jak, kde jste začínal lyžovat?

ALBRECHT: Učil jsem se lyžovat na dřevěných lyžích, samozřejmě bez hran, ty přišly až později. Staly se velmi rychlými s včelím voskem a krásně voní. To musíte zažít! To bylo ještě ve Štýrsku, odkud pocházím.

MANFRED: Pro mě to bylo všechno v Salcburku, odkud pocházím. Měli jsme tam černý Baatz, který se jmenoval "Hofer Blitz". Pod ním byl "Glockner Grundlack", červený nátěr, který se nanášel na dřevo. Čas od času se obrousil a znovu natřel, nahoře byl "Hofer Blitz". Byl to jediný vosk, který jsme tehdy měli.

ALBRECHT: Ve Štýrsku bylo hodně zemědělců a my jsme měli jen včelí vosk. Fungovalo to perfektně, když se to dobře a dlouho žehlilo - ale dlouho to nevydrželo.

MANFRED: Po válce jsme začali s prvními pokusy o lyžování na Mönchsbergu tady v Salcburku, když byly ještě silné zimy. Samozřejmě jsme lyžovali i na Gaisbergu, tam ještě nebyly vleky. Kupodivu tam dodnes stojí cedule: lyžařský vlek, ale už neexistuje.

Hnacím motorem alpského sportu pro nás byl Kurt Lapuch, kterému se bohužel v roce 1999 stal osudným pád na Göll Westwandu. Kurt byl velmi aktivní a oba jsme s ním hodně cestovali. Horolezectví, západoalpské túry a také lyžařské túry. Byl to kreativní mozek, pokud šlo o sjezdy strmými stěnami, a přicházel s návrhy typu: "Znám něco na Sonnblicku, pojďme to udělat!" A pak jsme to udělali. To bylo v roce 1968 - v 67. roce jsem měl ještě zlomenou nohu. Šlo to dobře, byli jsme nadšení. Jako pingpongový míček pak střílely nápady sem a tam, co by bylo možné. Už si nepamatuji, kdo přišel s nápadem vylézt severozápadní stěnu Wiesbachhornu. I to se povedlo.

Kurt to rád zveřejnil. Nám se to samozřejmě také líbilo, bylo příjemné vidět vlastní jméno v novinách. Kurtova žena pořídila na Fuscherkarkopfu fotografie, aby je Kurt mohl zveřejnit. Ale já jsem je nesměl nikomu ukázat. Vyfotila je pod špatným úhlem, měla je fotit "zastíněné", ale fotila je normálně ve zdi, a tak všechno vypadalo úplně normálně a neokázale. Byli jsme trochu rozpolcení, co se týče publikací, protože to nebylo úplně "pořádné". Měli jsme etický požadavek, abychom na to nešli moc zhusta, na rozdíl od Kurta, který často opravdu šlápl na plyn. Vzápětí nám zavolali z ORF, abychom natočili film: Ski Extreme - Sonnblick North Face - šli bychom do toho znovu?

Poté jsme se vydali na turné s filmovým týmem. Tehdy jsme měli vázání Lusser. Byly hrozné, protože jsi z vázání vyletěl v plné rychlosti. Měly špatnou pověst a museli jsme je opravovat drátem. Nicméně Kurt při tomto výstupu na Sonnblick stejně spadl, protože se mu vázání rozvázalo. Letěl až dolů a naštěstí si zlomil jen nohu. To byl takříkajíc základní kámen pro další výstupy nás dvou, Albrechta a mě.

ALBRECHT: Dále přišel Manfred na Pallavicini Rinne na Grossglockneru. V médiích psali, že na Pallavicini Rinne přijede lyžovat švýcarský lyžař. Byl to samozřejmě Sylvain Saudan.

MANFRED: Saudan byl jedním ze zakladatelů, ještě před Holzerem, už tehdy byl někde naším idolem, vzhlíželi jsme k němu.

ALBRECHT: Ale my jsme si říkali: "Ano, sackradi, nemusí cestovat až z Francie, my jsme mnohem blíž!"

MANFRED: Abychom byli spravedliví, je třeba také říct, že už před námi sjížděli dva lidé s firnovými kluzáky. Na začátku 60. let.

ALBRECHT: Herbert Zacharias a Gerhard Winter.

B: Jak vysoko můžeš jít?

MANFRED: Těžko říct. Na severozápadní stěně Wiesbachhornu jsem si všiml, že při jednom otočení můžeš být klidně o dobrých pět metrů níž. Dá se dostat opravdu daleko dolů velmi rychle. A to je dobře, protože tím zároveň zpomalíte jízdu. Nevyřezáváte, ale hodně kloužete bokem, abyste udrželi rychlost pod kontrolou. Ale je to skvělý pocit, je to taky trochu návykové.

ALBRECHT: Hm, já nevím, asi se dá jezdit opravdu strmě, když nezáleží na všech doprovodných okolnostech.

MANFRED: Přesně tak, ale když nesmíš spadnout, tak je to úplně jiný příběh.

ALBRECHT: Ale rychle to přestane, když stojíš na stěně a koleno už máš po hrudník, pak už je v určitém okamžiku těžko fyzicky možné stát stabilně.

MANFRED: Hranice se rychle zužuje. Ale jedna věc je také jasná: čím je strmější, dokud se nemusím bát, tím je pro mě snazší uvolnit hybnost. Stačí rychlá lajna nahoru a kolem, skoro není potřeba se odstrkovat a už jsem o pořádný kus níž.

B: Jak ses připravoval?"

MANFRED: Na Monte Rosa jsem byl třikrát, než to vyšlo. Pak jsme letěli nahoru. Sponzoroval nás tam doktor Junge z Kästle. Letěli jsme z Hohenemsu do Sionu v Cessně, nahoru v Pilatusu, pod Balmenhorn, na Margheritu, vystoupili. V té době už byla dvě letadla mrtvá nemocná. Byli tak výškově nemocní, že sotva stáli na nohou. My jsme byli samozřejmě na nadmořskou výšku zvyklí, takže jsme tam zůstali a druhý den odletěli. Ale byly nutné tři pokusy.

ALBRECHT: Na druhou stranu Pallavicini fungoval okamžitě. Jako většina věcí. Znali jsme podmínky a cesty, takže jsme věděli, co děláme. Kromě tréninku na podzim jsme neměli žádnou speciální přípravu na strmé stěny.

B: Jaký to pro tebe byl zážitek?

MANFRED: Sestup. Ten byl pro mě vždycky nejdůležitější!

ALBRECHT: Já to vidím trochu jinak, pro mě byl čas předtím vždycky absolutní šílenství. Taky jsem lyžoval mnohem méně než Manfred, normální skialpy, ale to se nedá vůbec srovnávat. A výstup na vrchol byl pro mě osobně nejhorší. To jsem se opravdu bál. Absolvovali jsme spoustu těžkých horolezeckých túr, ale nikdy jsem se tak nebál. Zejména žlab Pallavicini byl v mé hlavě stále strmější a strmější. Až jsem si myslel, že je to nemožné. Pak jsme přešli hřeben z Kleinglockneru a já se poprvé mohl podívat dolů. V tu chvíli mi spadla obrovská tíha ze srdce a já si říkal: "Hah, tak toho jsem se bál! No, tak to půjde, to bude v pohodě!" A taky jsem si říkala, že to bude v pohodě. Proto pro mě byla doba, která tomu předcházela, tak působivá. Samotné lyžování bylo samozřejmě skvělé, po první zatáčce už to bylo vždycky v pohodě.

B: Stoupal jsi nahoru žlabem, nebo kolem dokola zvenku?

ALBRECHT: Většinou normální cestou.

MANFRED: Ano, i na Monte Rosu. Jít stěnou je nesmysl, protože cestuješ dva dny. Prostě jsme přespali na Margheritě a ráno jsme přešli, počkali na vrcholu, až se sníh uklidí, a pak sjeli na lyžích dolů. Předtím jsme ale hodně prozkoumávali a dobře si prohlédli trasu. Příprava je také skvělý čas. Energie a vzrušení, to je opravdu dobré. Ale tak je to u každé velké věci.

ALBRECHT: Přesně tak, od prvotního nápadu až do doby, kdy je to hotové, kdy je to správně.

MANFRED: Ano, příprava. Tehdy to bylo úplně jiné než dnes. Bez počítačů, předpovědí počasí a tak dále. Samozřejmě jsme měli i jakousi síť, kde jsme se ptali na podmínky, ale to není nic jako dnes.

---> Pokračování na další straně.

B: Jaké jste měli vybavení?

ALBRECHT: To byla doba krátkých lyží. Předtím byly na denním pořádku velmi dlouhé lyže hodně přes dva metry, pak krátké turistické lyže. Moje měly 175 cm.

MANFRED: Moje měly 180 cm. Byly to bezvadné lyže od firmy Kästle!

ALBRECHT: Vázání bylo starodávné čelisťové s hlubokým stahováním a tahy lanek, které se napínaly páčkou. "Bezpečnost" zajišťovala pružina. Abychom ji zajistili, zablokovali jsme ji drátem, takže se zaručeně neotevřela. Když spadneš, můžeš klidně spadnout i s lyžemi, je to jedno.

MANFRED: Taky jsem měl plastovou botu Kastinger. První plastové boty, které kdy byly vyrobeny. Firma však se svými botami předběhla dobu. Ale bota byla pro mě vlastně příliš rovná, takže mi šablona nestačila a upravil jsem si ji tak, abych mohl jezdit na své šabloně. Pak jsem vyvinul patent, který mi umožnil naklonit hřídel dopředu a pak ji upevnit na místě. Kastinger senior ode mě patent také koupil, ale nevím, jestli ho ještě někdy použil.

ALBRECHT: Šablonu pro boty jsem si mohl vybrat, jakou jsem chtěl: měl jsem ještě staré kožené pantofle, ani ne zvlášť vysoké, a byly ještě hodně staré a opotřebované. Aby se daly šněrovat! Ale na jiné jsem nebyl zvyklý, takže to bylo v pohodě.

MANFRED: Jezdili jsme s tím, co jsme měli, a spoléhali jsme spíš na své schopnosti než na vybavení. Albrecht byl neuvěřitelný horský lyžař a běžkař. Závody supů, divočáků ... vyhrál všechno. S časy, které jsou dodnes skvělé.

ALBRECHT: Vždycky je klíčové, abyste měli opravdu dostatečnou výdrž. Hodně mě to bavilo a hodně jsem trénoval, trénuji dodnes.

MANFRED: V roce 1982 jsme udělali 6700 výškových metrů a byli jsme nahoře na Hochecku s čelovkami, sjeli jsme dolů a někdo šel proti nám ve čtyři hodiny ráno. Řekli jsme mu: "Dneska jdeš pozdě, jdeš pozdě!" A on se na nás podíval. Podíval se na nás tak, že mu vypadly oči z důlků.

ALBRECHT: Manfred jezdí hodně na horských kolech, takže si vyslechneš pár zvláštních historek.

MANFRED: Před pár lety jsem jel na kole Schlenkenrunde a potkal jsem skupinu lidí z Lince, pár starších pánů jako my, kteří si skvěle povídali. Sedli jsme si a dali si spolu skleničku. Jeden z nich nám vyprávěl, co zažil před desítkami let v soutěsce Pallavicini. "Byl na výstupu, když se k němu blížilo něco, co nepoznal. Byli to dva lyžaři. Jeden z nich k němu přistoupil a řekl: "Cože, ty sem jdeš pěšky? Páni! Není to strmé a vyčerpávající?" "Ano," odpověděl. A byl pryč..." Ten lyžař, to jsem byl já! Znovu jsme se potkali o 40 let později, náhoda.

ALBRECHT: Ano, to si také dobře pamatuji, hned jsem si říkal: "to je zase typický Manfred."

MANFRED: No, to je součást obrazu.

B: Kam směřuje lyžování na strmých svazích?

MANFRED: Cokoli bude možné, bude pravděpodobně realizováno. To je vlastní lidské povaze. Určitě se budou řešit i extrémnější výzvy.

ALBRECHT: Přesně tak to vidím, i když jsem se na to sám nikdy neorientoval, v žádné oblasti. Většinou jsem si říkal: lepší je udělat krok zpět, najít si jiný nápad a dělat něco úplně jiného.

MANFRED: Kdyby mi někdo před 30 lety řekl, že někdo zdolá všechny tři velké severní stěny v Alpách za jeden den, vsadil bych na to svůj dům. Ale bylo to možné. V tomto ohledu platí: nikdy neříkej nikdy!"

ALBRECHT: Sami jsme nebyli na hranici možností, mohli jsme toho zvládnout ještě víc. Na tehdejší dobu to bylo určitě progresivní, ale tehdy to mohlo být ještě extrémnější.

MANFRED: Můj pocit byl vždycky takový, že moje představa, že nespadnu, mě taky nenechá padnout. Samozřejmě je to iluze, ale fungovalo to. Trénovali jsme pády, salta, jízdu na jedné lyži, zpět na lyže. Ale nikdy jsme to nechtěli vyzkoušet na horách. Zvlášť dobře mi šla jízda na jedné lyži. Poté, co jsem si zlomil nohu, jsem mohl jezdit jen na jedné lyži, a tak jsem se to samozřejmě naučil.

ALBRECHT: To jsme trénovali na Untersbergu, někdy na pravé, někdy na levé lyži a nakonec na jedné lyži a bez hůlek. Tam to začíná být legrace...

MANFRED: Ostatní museli být opravdu dobří lyžaři, aby s námi drželi krok, i když jsme neměli hůlky a jen jednu lyži! Taky jste si pořídili správné svaly. Tenkrát se hodně koketovalo, nebylo to vážné, bavili jsme se.

ALBRECHT: Bavili jsme se i v Pallavicini, dokázali jsme se sami sobě hodně zasmát.

MANFRED: Ach jo, když si vzpomenu, jak jsi tam smrděl ze všeho toho strachu.

ALBRECHT: Mně do smíchu moc nebylo, ale ten smrad byl opravdu příšerný. Myslel jsem, že uvnitř hniju, nic už nefungovalo.

MANFRED: Říkal jsem ti: přímo tady se zhoupni. A prásk! Rozmáchl ses a vyšlo to. Od té doby jsme už neměli žádné problémy se sestupem.

ALBRECHT: Přesně tak. Předtím bylo nasazování lyží složité. Měl jsem myšlenku, že nesmím ztratit nic, co by mohlo spadnout do propasti...

MANFRED: Často jsme o tom potom mluvili, ale ne tak, že bychom se chlubili svými hrdinskými činy, spíš s úsměvem.

ALBRECHT: Hlavně proto, že je to tak relativní. Je toho mnohem víc nad tím, mnohem těžší, mnohem riskantnější, nepotřebovali jsme se cítit nadřazeně. Když jsem lezl já, byl jsem mnohem víc na hranici."

28. března 2013 zahynul Manfred Oberegger v lavině v jižních Niedere Tauern. Ve svých 70 letech ještě hodně cestoval na lyžařských zájezdech a také jako "freerider" v lyžařských střediscích v okolí Salcburku - vždy s nejnovějším vybavením a v dobré náladě. Nepochybně měl mnoho přátel a pro mladší generaci horolezců byl téměř živoucí legendou, která o něm mluvila s velkou úctou a sympatiemi.