Skrytý a přesto přítomný, v srdci Alp, se rozprostírá nově vybudovaný freeridový ráj pro ambiciózní lyžaře mimo sjezdovky. Tři údolí v okolí příslušných hlavních měst Champoluc, Gressoney a Alagna jsou mnoha freeriderům dobře známá, pokud jde o vysokohorské lyžování mimo sjezdovky. A to zcela oprávněně - v neposlední řadě i díky výstavbě nové lanovky Indren.
Lov zajíců
Paní Holleová nás nechala dlouho čekat, ale nakonec nastal čas kolem Velikonoc. Silné sněžení pokrylo alpské hřebeny a poskytlo spoustu možností pro jízdu mimo sjezdovky. Kapitolou samou pro sebe je cestování z německy mluvících oblastí do údolí Aosty a zpět, kde je výběr hýčkán: Bernhard) nebo odbočkou přes Gotthard, která vás téměř nutí navštívit města Milán a Turín. Teprve pak následuje téměř 60minutová okurková jízda k lanovkovým zařízením v údolích. Jakmile však vystoupíte z nově vybudované "Indren"lanovky, všechny útrapy cestování jsou okamžitě zapomenuty. Ne z Alagny jako dříve, ale od nynějška z Passo Salati ve výšce necelých 3000 metrů do nové stanice ve výšce 3275 metrů. Gressoney se tajně stává novým centrem freeridu. Nostalgici lanovek si jistě vzpomenou, že ještě zhruba před 10 lety zde byly dva vleky, které umožňovaly tehdy ještě módní letní lyžování.
Nová lanovka nejenže znovu zpřístupňuje terén mimo sjezdovky staré lanovky na Punta Indren, ale také usnadňuje výstup k vysokohorským cílům (Rifugio Manova, Gnifetti a Margeritha) a přejezd do dvou oblíbených údolí Val Salza a Val Perduta. Zejména druhé jmenované jsou velmi oblíbené u skupiny alpských rekreantů.
Ačkoli jsou Alagna a Gressoney všeobecně známé jako freeridové oblasti, zdá se, že davy lidí jsou zde omezené. Ačkoli je zde k vidění řada módně oblečených freeriderů, zdá se, že jen málokdo chce využívat novou lanovku jako pomůcku při výstupu a spokojí se s mírně vzrušujícími středně náročnými úseky sjezdovek. Pokud je nevede průvodce, zdá se, že se většina cestujících snaží sjet dvě hrbolaté hlavní strže směrem ke Gressoney. Možná je však tento dojem jen klamný, protože terén je velmi rozsáhlý a umožňuje mnoho různých sjezdů, z nichž některé jsou obrovské.
První sedačka
Náš průvodce Poldo, vybavený iPhonem a vysílačkou, je neustále v kontaktu s provozovateli lanovek, horskou službou i svým šéfem, takže asi není náhoda, že jsme na první lanovce na Indren přesně na čas poté, co kolem poledne utichl severní fén. V Orlím kuloáru si však rychle uvědomujeme, že vítr byl během dnešního dopoledne tři až čtyři hodiny extrémně silný. Padesát centimetrů čerstvého sněhu, který napadl předchozího dne prakticky bez větru, se rozfoukalo. Při sestupu se neustále střídá kontakt s kamením s hmotou připomínající crème brulée. Nasednout na zadní sedačku a sjet rovnou dolů se nám zdá jako nejlepší způsob sjezdu!"
Abychom pokryli celou oblast, sjíždíme kousek dolů mezi různými vleky. Bohužel vedro si už vybralo svou daň - ale v prvním krásném dni je tu stále spousta zábavy v oblastech chráněných před větrem.
Nakonec se pouštíme do Val Salzy. Z horské stanice Indren přejdeme nápadný hřeben asi za 15 minut jen několika běžeckými kroky. Odtud se před námi v široké a jen mírně se svažující kotlině rozprostírá 1000 metrů vysoký sjezd. Další brzdná zatáčka: Staffal!
"Trestný čin"
Druhý krásný den měl Isotherm vystoupat do výšky 2700 metrů. Nabiti energií z ranní kavárny - možná to byly tři nebo čtyři, s cenami od 1 do 1,50 € je zde snadné ztratit rovnováhu - a pečivem se rozhodujeme pro jeden z mála severně orientovaných sestupů v oblasti: Malfatta.
Po přechodu a krátkém dvouminutovém výšlapu na starou stanici Punta Indren musíme bohužel odložit vychutnávání výhledu na Pádské údolí a město Milán. Počasí se rychle otepluje a my nechceme zakončit den v lavině mokrého sněhu. Rychle tedy traverzujeme dál a díky 4 existujícím stopám jsme již na startu bez jakýchkoli objížděk. Rychle zjišťujeme, že lano a horolezecké vybavení, které jsme si s sebou vzali, není pro prvních 30 výškových metrů potřeba - ale zdá se, že je to jeden z prvních dnů sezóny, kdy to není potřeba, protože sněhová pokrývka ještě nebyla dostatečná. S několika úkroky stranou a opatrným sjížděním dolů máme tento 50° strmý úsek rychle za sebou. Několik zatáček v 45° strmém svahu
a v širší a rovnější části této varianty nám už prašan stříká kolem uší. Zdá se, jako by nám vysokohorští velikáni tleskali za tento slastný zážitek, ale po jižně orientovaných strmých svazích směrem do údolí hřmí jen četné malé mokré skluzavky.
Sjezd opět ukazuje, že není radno jen slepě sledovat stopy, ale že je vhodné si tuto trasu předem zapamatovat, nebo si ji alespoň vyhledat v průvodci, kterého máte s sebou. Po krátkém odbočení vede pohodová turistická trasa pohodlně směrem k Alagně. Sníh zde postupně mizí a my si můžeme poprvé užít jarní túru s hodinovou procházkou. V mokrých lyžařských botách a v tričkách dojdeme k návratové trase s pomocí lanovky do Gressoney a vydáme se domů.
