Pro zamyšlení - 3. část: Developeři Alp?
Tyrolsko má rozlohu 12 640 km², z toho 1 345 km² lze využít jako plochy pro trvalé osídlení (pro silnice, domy, průmyslové stavby, zemědělství), tj. cca 11 %. Z celkové rozlohy 12 640 km² zabírají 73 km² lyžařské sjezdovky, tj. 0,6 %. I kdybychom plochu pokrytou lyžařskými sjezdovkami zdvojnásobili (!), bylo by lidmi "intenzivně" využíváno jen asi 12 % plochy. Podle mého názoru je to odpověď na otázku z publika během diskuse provozovatelům lyžařských středisek: "Co byste řekli mým dětem, kdyby musely letět do Kanady, aby zažily horskou scenérii bez vleků?"
Tyrolsko má také 24 000 km turistických tras. Pokud na této trase předpokládáme průměrné "zničení" přírody v šířce tří metrů, dostáváme se na 72 km² "zničené" plochy. To znamená, že je ničena téměř stejná část přírody pro nás milovníky přírody, kteří hledají klid a pohodu, jako pro chuligány na sjezdovkách. Na pěší stezce nebo turistické trase však na rozdíl od sjezdovek roste méně nebo vůbec nic. Lze sice namítnout, že většina stezek není o moc širší než půl metru, ale ruku na srdce: kolik metrů bývá vlevo a vpravo od nich vyšlapáno a neustálým používáním se stává "prodloužením stezky"? A kolik kilometrů turistických stezek je šetrných k autům nebo dokonce širších?
Výstavbou a údržbou alpské infrastruktury navíc alpské spolky do krajiny vnášejí i něco lidského a přírodě vzdáleného. Myslím, že přírodě je jedno, jestli na daném místě stojí horská chata nebo stanice lanovky. Ale: horské chaty se stavěly v době, kdy se rozvoj a budování alpské krajiny ještě oslavovalo jako velký pokrok. Horské chaty používám stejně rád jako lanovky. Ale co bychom si mysleli dnes, kdyby krajina ještě nebyla nasycena horskými chatami? Není to podobná "katastrofa", že téměř v každém bočním údolí stojí horská chata? Vždyť chaty vlastně vypadají stejně ošklivě a nezapadají do obrazu nedotčené krajiny?
Alpy vlastně skrz naskrz rozvíjíme my všichni společně: ať už jde o lanovku, turistickou trasu, jednotlivou stezku nebo třeba jen popis túry na internetu, který sledují tisíce milovníků zimních sportů. Alpský svaz otevírá Alpy neméně než provozovatelé lyžařských středisek. Posledním vrcholem této vlny rozvoje bylo spuštění kvalitního a skvěle realizovaného turistického portálu "Alpenvereinaktiv". Tam jsem také publikoval zájezdy. Musíme si však uvědomit jednu skutečnost: Tím, co v současné době kousek po kousku sepisujeme, připravujeme naše děti stále více o možnost zažít skutečné dobrodružství v Alpách na vlastní kůži. Díky přesným informacím o každé skále na cestě se pomalu stává, že jako "dobrodružství" lze zažít jen opravdu extrémní, objektivně nejnebezpečnější túry. Vše, co odpovídá normálnímu horolezectví, bylo rozvinuto do té míry, že se vytratila tolik opěvovaná samostatnost, jít vlastní cestou, a tím i důležitá součást osobního rozvoje.
Ať už se Alpy rozvíjejí materiálně nebo nemateriálně - vše má své slunečné i temné stránky. Také 89 % území, které nespadá pod oblasti trvalého osídlení nebo lyžařská střediska, je již dávno zastavěno a není přirozené, ale v lepším případě jen přírodě blízké. Téměř každý metr čtvereční je nějakým způsobem ovlivněn člověkem a stejně již byl imateriálně zastavěn. Pokud požadujete zastavení rozšiřování lyžařských středisek, měli byste požadovat také zastavení rozvoje značených, značených nebo topo-základních túr. Těch už máme dost, ne?"
Na druhou stranu sjezdovky v žádném případě nejsou pustou krajinou bez života. Zejména v Rakousku, kde platí přísné požadavky na renaturalizaci sjezdovek, se jejich biologický stav podobá extenzivně obhospodařované pastvině. Samozřejmě lze tento typ biotopu kritizovat jako odporný, ale to bychom museli mít negativní názor i na celé hospodaření na vysokohorských pastvinách. I zde jsou totiž zcela změněny přirozené biocenózy: Utužování půdy pasoucím se dobytkem nebo masivní dodatečné hnojení zvířaty. Využívané vysokohorské pastviny mají také jen málo společného s přirozeně převládajícími biocenózami. Tím se vracíme k tématu: Jsou lidé a všechny jejich činnosti součástí přírody, nebo ne? Je změna přírody prostřednictvím vysokohorského zemědělství a výstavby horských chat přijatelná jen proto, že nic jiného neznáme?
K zamyšlení - 4. část: Jistota zaměstnání a zvýšení platu, ne díky?
Měkká turistika je v našem regionu velmi důležitá, zejména v létě, a my jsme našli dobrý kompromis mezi "skutečnou" turistikou prostřednictvím lyžařského areálu v zimě a měkkou turistikou mimo něj. Jen z měkké turistiky bychom však nikdy nemohli žít, to v dohledné době opravdu nejde.
Přitom průměrný horský turista nebo skialpinista je poměrně choulostivý host. Mnohem více potřebuje péči a je situačně pružnější než vysokohorští lyžaři. Pokud je špatné počasí nebo méně atraktivní podmínky, pochopitelně v krátké době zruší pobyt a vy si můžete mnout ruce nad prázdnými pokoji. To sice v jednotlivých případech neohrožuje vaši existenci, ale pokud musíte žít výhradně z této klientely, je to velký problém pro vaše vlastní živobytí. Protože počasí a podmínky jsou, jak známo, velmi proměnlivé a hromadné rušení zájezdů ze strany horolezců, stejně jako na horských chatách, je zcela běžné.
Nebo to řekněme takto:
Pokud je špatné počasí, dostanete jen zlomek svého platu, ale přesto musíte chodit do práce a celý den se tam nudit - souhlasíte?
Pokud jsou lyžařské oblasti Hochötz a Kühtai propojeny a je jedno, co: Hladovět nebudeme ani v jednom případě. Propojení by nám určitě usnadnilo přilákat hosty a přesvědčit je o lyžařském regionu. Především je velmi pravděpodobné, že by se jich sem vrátilo více. Mnoho hostů, zejména těch, kteří oblast navštěvují poprvé, si skutečně stěžuje na malou rozlohu areálu a poměrně omezené možnosti sjezdového lyžování. Bylo by to součástí jistoty naší práce a využití kapacit je přes zimu lepší. (Zatím) jistá práce a větší příjem při relativně malém nárůstu pracovní zátěže - kdo by to nechtěl?
