S víčky těžkými jako olovo sedím v koupelně a drhnu si zuby. Je krátce po dvanácté a my jsme se právě vrátili z noční prohlídky. Sedím tam, kochám se výhledem na osvětlené San Martino di Castrozza a ptám se sám sebe: "Byly to naše nejlepší záběry - máme vůbec šanci?" Kluci už odpočívají v posteli a poslouchají Jeremyho Jonese, který vypráví o jedinečných lajnách na Špicberkách a básní o spoustě sněhu a dobrých podmínkách - snad je zítra taky najdeme. První den fotosoutěže "Král Dolomit", kterou sponzoruje Arcteryx, se blíží ke konci. Začali jsme prozkoumávat lyžařskou oblast, ale to, co nacházíme, je stále stejné. Sněhová pokrývka je sice na některých místech uzavřená, ale je jí tak akorát, aby skryla kameny. Upřímně řečeno, během prvního dne jsme vlastně nezažili jedinou příjemnou zatáčku. Při zahájení akce organizátoři na tyto podmínky také upozorňovali a žádali všechny účastníky, aby se chovali defenzivně. V posledních letech jsme viděli snímky zasněných krajin, zasněžených Dolomit a fantastických sjezdů - letos bylo pro fotografy výzvou tuto krásu ukázat. Počasí nám dopřálo vše, co jsme potřebovali. Slunce, bouřky, mlhu, sněžení i proslulé západy slunce nad impozantním masivem Dolomit. Teploty v soutěžních dnech byly ideální pro lyžování a sníh se na svazích chráněných před sluncem držel velmi dobře.
Ráno druhého dne vychází slunce nad Pale di San Martino, obloha je bez mráčku. Italská snídaně - croissant, džem a müsli na posilnění na nadcházející den - jsme opět první na lanovce a vesele zdravíme veselého obsluhujícího lanovky jeho obvyklým způsobem. O výstup se dělíme s jídlem pro útočiště na náhorní plošině Rosetta. "Vypadá to na bouřku" - první sněhové praporky na hřebenech už ukazují, co nás čeká na vrcholu. Vyrážíme z horské stanice přes kamenná minová pole a hledáme cestu vichřicí k našemu cíli.
Neznáme název našeho vrcholu, ale sníh vypadá dobře. Když dorazíme na vrchol, vidíme, že celá náhorní plošina je plná malých skupinek, které se pomalu pohybují naším směrem. Je zaregistrováno 40 rádoby týmů a 8 profesionálů, kteří se potulují po náhorní plošině. Jako první se dostáváme na vrcholový svah a máme takovou radost z prvních opravdu dobrých oblouků, že zapomínáme na své fotografické schopnosti. Znovu stoupáme na vrchol. Než dorazí soutěžící, máme na vrcholovém svahu za sebou již několik tratí. Spokojeni s fotografiemi se přesouváme do klidnějších míst a pořizujeme poslední snímky. K odpoledni se stahují mlhavé mraky a začíná se smrákat. Sjíždíme do údolí a ještě hodinu nebo dvě si vychutnáváme italskou atmosféru s espressem. Po návratu do hotelu sedíme před mým obrovským iMacem, který stojí na rozviklaném stole - a opět si myslím, že by se hodil mobilnější přístroj - ale to už je jiný příběh. Za dva dny jsme pořídili hodně přes tisíc fotografií. Fotografie pro sekce Alpinismus a Linie jsou rychle vybrané. Sekce Akce je rychle vyřízena dodatečně - ale Krajina? Pro mě malá porážka, protože už léta vlastně fotím jen krajiny. Nejsem spokojen, ale vybírám solidní snímek. O dvě hodiny později jsou skici hotové a jdeme na pizzu. Dnes na předkrm: Pizza pro tři a pak ještě jedna pizza na hlavu. Potřebujete vyváženou stravu. Přes noc se zvedá vítr a máme jarní počasí. V údolí jsou dvouciferné teploty a my využíváme podmínek k první jarní túře ve vyšších oblastech. Dolce vita, espresso a panini jsou na pořadu dne - žijeme si jako Bůh v Itálii, nebo to byla Francie? Na tom nezáleží, daří se nám opravdu dobře. Sedíme před hotelem a vyprazdňujeme poslední lahve piva, spokojeně sedíme a čekáme na předávání cen. Ceny jsou rozdány. Znovu mě ohromuje, co všechno se dá v takových podmínkách dokázat. Místa jsou rozdělena, trochu zklamaní, že jsme nevyhráli žádnou kategorii, chceme vyrazit směrem k autu. "A nakonec tu máme kategorii Special mention" - ještě se objevíme na stupních vítězů - úžasné, jak můžete slavit druhé místo. Vracíme se domů přes Passo Rollo, poslední obrázkový západ slunce nám ukazuje cestu na západ. V autě je ticho. Jsme unavení. Máme před sebou dlouhou cestu. Jsme spokojeni.
