Tatort Nordkette
To musí být nějaký vtip, říkal jsem si, když jsem poprvé stál u lanovky Nordkette, která nás měla přesně v 8.15 vyvézt na Seegrube der Nordkette vysoko nad Innsbruckem. Patrick musel ten den na ledovec vyvést skupinu stálých hostů, a tak jsem se připojil k několika místním obyvatelům Innsbrucku a profesionálům, abych objevil oblast, která v nedávné minulosti přitahovala negativní pozornost kvůli "lidskému faktoru". Cestou z parkoviště k lanovce mě rychle předběhli další freerideři. Tyrolská pohostinnost skončila nejpozději u lanovky: získat místo v první dráze je v Seegrube otázkou cti.
"Proč tu má tak málo jezdců s sebou plnou výbavu?" zeptal jsem se svého innsbruckého kolegy, který se v lanovce snažil odlehčit náladu několika vtipy. "Statistiky jim zřejmě dávají za pravdu, na Nordkette se člověk vždycky zahrabe jenom částečně," zněla moje odpověď. Okamžitě jsme přejeli svah, který byl strmý asi 38 stupňů, někteří freerideři vjížděli na svah těsně nad námi a jiní zcela blokovali úzkou hřebenovou trať. Žádné "Griaßti", žádné "Berg Heil", protože jsme přece bojovali o stejnou linii.
Přesně takhle jsem si tu oblast a scénu představoval. Jen týden předtím se na stejném svahu spustila lavina, a zatímco záchranáři vyhrabávali ze sněhu dvě částečně zasypané oběti, jiní freerideři spustili na stejném svahu další lavinu. Místní obyvatel Seegrubenu popsal událost takto:
"Stejně jako ve všech lyžařských střediscích v Evropě vás dopraví na horu ve stylu Disneylandu a pak máte možnost sjet dolů v zabezpečeném lyžařském areálu. Nebo, jak je nyní na Nordkette běžnou praxí, lidé prostě lyžují tam, kde se zdá být sníh nejkrásnější - protože se stejně nikdy nic nestane. Zejména na začátku sezóny je vidět, jak se sem milovníci zimních sportů sjíždějí zcela bezstarostně: kamkoli a jakkoli se jim zlíbí."
A zdá se, že mnozí freerideři si neuvědomují, a snad každou zimu stále více, že "divoká strana" začíná hned vedle okraje lyžařské trasy. A že volná divoká sjezdovka vyžaduje samostatné rozhodování a základní znalost vysokohorského terénu.
Naneštěstí se zdá, že ne všichni místní obyvatelé si uvědomili, že volná divoká sjezdovka, volná lyžařská oblast, vysokohorský svět, ať už tuto krajinu nazveme jakkoli, není zajištěna lavinovou komisí lyžařského areálu.
Ale to, co se stalo před několika týdny, první neděli po prvních vydatných sněhových srážkách zimy 2015 a větru o rychlosti přes 60 km/h, v "napjaté trojce" (3. až 4. stupeň lavinového nebezpečí), popsal místní obyvatel Seegrubenu, který si nepřeje být jmenován, jako "ostudu pro nás, milovníky zimních sportů".
"Nestačí, že se do volného lyžařského areálu hned vjede, protože se tu bavíme o svazích kolem 45 stupňů. Nepřemýšlí se o tom, jakou taktiku by bylo možné použít ke zvládnutí tak záludných pasáží. Do gondoly na Nordkette se vejde 50 lidí, z nichž dvě třetiny se do tohoto strmého terénu vrhají víceméně současně."
Teď se stalo to, co se dalo předvídat: sněhová deska se zřítila a smetla dva milovníky zimních sportů několik set metrů do hlubin, přičemž jednoho pohřbila částečně a druhého úplně. Zatímco oba byli lokalizováni a vyhrabáni svými dobře vybavenými kamarády, ve volném lyžařském areálu pokračoval čilý ruch.
"Takže zatímco pomocníci v čerstvém lavinovém kuželu stále pátrali po dalších obětech s lavinovými vysílačkami přepnutými na "hledání", pokračovali v lyžování dolů nad nimi. A ne v lavinové stopě, což by vám měl vlastně napovědět instinkt, ne, dál se oddávali nesledovanému prašanu."
A reakce na sebe nenechala dlouho čekat, pokračuje: "Zatímco zasypané oběti ještě ani nedokopali, už je znovu zasypala velká deska sněhu vyvolaná dalšími vyznavači zimních sportů. Velikost sněhové desky lze možná vysvětlit tím, že sníh nejprve padal bez větru, a pak tuto sypkou vrstvu prašanu nafoukal čerstvý sníh s větrem, a proto se utrhla velmi velká deska."
"Během velmi krátké doby se objevil žlutý anděl dobře organizované tyrolské záchranné služby s vrtulníkem. Obrázek, který se vám naskytl, byl čirý chaos: jásající "freerideři" vedle zasypaných obětí bojujících o dech. Uff, opět vše dobře dopadlo..."
A zpět k našemu traverzu, směrem k neudržovanému jižnímu žlabu, jsme museli v otevřeném svahu znovu a znovu zpomalovat. Freeriderská zácpa na Nordkette, naše stehna byla unavená a my už jsme se trochu opozdili. Ano, byli jsme na limitu, ale možná tu byly i další faktory, které jsem nevzal v úvahu. A tak se stalo: snažil jsem se svižně dokončit traverz, když tu najednou stál zimní sportovec bez vybavení, jeho žlutá bunda se blížila a blížila, pode mnou byl svah strmý asi 40 stupňů. Můj brzdný manévr vyvolal sněhovou desku, moje lyže byly vzadu na volném prostranství, těsně nad trhlinou sněhové desky o tloušťce asi 40 cm.
Mrzutý pocit: co by se stalo, kde se stala chyba? Kde bylo tolik chyb? A kde byly ty červené kontrolky, které byly později na videu tak jasně vidět (množství freeriderů přede mnou a nade mnou, příliš strmá plocha, únava, sluneční světlo, rychlost při přejezdu a tak dále...). Cestou domů směrem do údolí Stubai jsem si vzpomněl na statistiku, kterou popisuje Bruce Tremper ve své knize "Avalanche Essentials": 92 % všech obětí lavin jsou muži, stejně jako vězni v západních průmyslových zemích. Navíc téměř všechny mužské oběti lavin jsou ve věku 26 až 39 let, jsou vzdělaní, mají střední příjmy, jsou sportovně zdatní a velmi dobří lyžaři a snowboardisté. A ejhle, to se pravděpodobně týkalo celé naší skupiny, ne-li všech freeriderů na první lanovce v Seegrube ono sobotní ráno.
Daniel Kahneman si ve své knize Rychlé myšlení, pomalé myšlení položil otázku, jak nebezpečné je naše myšlení. Kdy proti sobě stojí naše intuitivní a logické myšlenkové vzorce, kdy jsem si dostatečně jistý, abych věděl, co mohu - nebo musím - rozhodnout podle svého instinktu, nebo prostřednictvím logiky a metodologie? Ve svém knižním bestselleru si klade otázku, proč se lidé s potřebnými základními znalostmi, správným vybavením a ve vlastně relativně jednoduchých scénářích stále dopouštějí závažných chyb.
