Historie udržitelnosti
Původně slovo udržitelnost pochází ze slova "udržet" a znamená "trvat nebo zůstat po dlouhou dobu". Poprvé tento termín použil v roce 1713 Hans Carl von Carlowitz v lesnictví. V té době vedla zemědělská činnost a rostoucí průmyslová poptávka po dřevě k nadměrnému využívání lesů v mnoha regionech. Zásoby dřeva se stávaly nedostatečnými, a proto se trvale udržitelným lesním hospodářstvím rozumělo hospodaření, jehož cílem bylo na jedné straně maximalizovat výnosy dřeva z lesů, ale na druhé straně také dosáhnout trvale udržitelného výnosu dřeva. Stručně řečeno, ročně by se nemělo vytěžit více dřeva, než kolik ho dorůstá. Tímto způsobem byla harmonizována ekonomika a ekologie.
Tato zásada se stala vzorem pro všechny pozdější úvahy o trvalé udržitelnosti. Termín se stal mezinárodně uznávaným o více než 100 let později, když byl zmíněn v Brundtlandově zprávě Komise OSN pro hospodářské a rozvojové záležitosti v roce 1987. Udržitelnost zde byla definována jako: "Udržitelný rozvoj: "Uspokojování potřeb současnosti, aniž by byla ohrožena schopnost budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby."Znamená to tedy, že dnes můžeme bez zábran lyžovat v prašanu a naše děti a vnuci to budou moci dělat i za 30 nebo 50 let. Udržitelnost tedy znamená aktivní převzetí odpovědnosti za všechny budoucí generace a zároveň řeší otázky spravedlnosti pro lidi žijící dnes.
Dalším milníkem v historii udržitelného rozvoje byla konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v roce 1992. Tato konference je dodnes považována za klíčovou událost, neboť se na ní mezinárodní společenství států zavázalo k realizaci tohoto hlavního principu na mezinárodní i národní úrovni. Výsledkem byla Agenda 21, po níž následovaly další konference a další dohody o opatřeních: Kjóto, Rio+20, Paříž a New York. V roce 2016 bylo v New Yorku přijato vysoce ceněných 17 cílů udržitelného rozvoje.
Vedoucí princip udržitelnosti tedy existuje již více než 30 let, a přesto mnoho problémů zůstává dodnes nevyřešeno. Jedním z důvodů může být složitost udržitelnosti. Udržitelnost totiž není jen o ochraně životního prostředí.
Tři pilíře udržitelnosti
Co si mnoho lidí neuvědomuje, a možná proto se termín udržitelnost používá tak nadměrně, je, že udržitelnost je ve skutečnosti založena na třech pilířích: ekologii, ekonomice a sociálních otázkách. V třípilířovém modelu udržitelnosti se předpokládá, že udržitelného rozvoje lze dosáhnout pouze současnou a především rovnocennou realizací všech tří pilířů. Jednotlivé pilíře znamenají:
Ekologie: Žít ekologicky udržitelným způsobem by znamenalo využívat přírodní zdroje pouze v takové míře, aby se mohly obnovit.
Hospodářství: Jde o to, aby společnost nežila ekonomicky nad poměry a zůstala takříkajíc likvidní a zajistila ekonomickou prosperitu pro budoucí generace.
Sociální: Tento pilíř staví do středu zájmu lidi a požaduje spravedlivé zacházení a méně sociálních konfliktů. Země a podniky, které se chovají udržitelně, by měly jednat také způsobem orientovaným na obecné blaho.
Největší kritika tohoto modelu spočívá v tom, že úplná udržitelnost ve skutečnosti neexistuje a že jednotlivé pilíře se mohou v původním modelu vzájemně vyvažovat. Například pokud se ekonomice daří velmi dobře, může být životní prostředí zanedbáno. I když by to teoreticky byla "slabá udržitelnost", v původním smyslu modelu by to bylo v pořádku. Existuje však i další vývoj, například vážený třípilířový model. Aby byl zdůrazněn velký význam ekologie, je v modelu prezentována jako základ se dvěma faktory, kterými jsou zdroje a klima. Na tomto základu jsou pak umístěny ekonomický, sociální a kulturní pilíř. A to není jediný vývoj.
