Před dobrými dvěma lety, 1. února 2018, jsem byl právě unavený a připravený z posledního ISPO a hledal jsem v telefonu vhodnou fotku na Instagram. Měla by na ní být příroda. Nejlepší by byly hory. Našel jsem fotku jezera Blindsee. Jedno z mých nejoblíbenějších jezer už od dětství. Pod fotku jsem napsal tento text:
"Včera skončilo ISPO v Mnichově. Čtyři dny, 2801 vystavovatelů a pravděpodobně nekonečné množství nových výrobků. ISPO mám rád - to pozitivní šílenství, jako třídní sraz outdoorového průmyslu. Přesto mám k tomuto veletrhu i jakýsi vztah lásky a nenávisti. Pozitivní šílenství se někdy mění v negativní. Příliš mnoho různých dojmů najednou. Výrobky, které možná nebyly nezbytně nutné, a touha po honbě za starými časy, kdy lyžování bylo neochvějně jednou z vrcholných disciplín masového sportu a podněcovalo touhu. Myslím, že je nesmírně dobře, že se oblast udržitelnosti na veletrhu stále více rozšiřuje, ale také musím říct, že bych doufal v trochu víc. V posledních letech přibylo jen pár metrů čtverečních. A každý, komu jen trochu záleží na životním prostředí, dostane na svůj stánek nálepku udržitelnosti. Koneckonců je to in. To se teď dělá."
Dalo by se říct - byl jsem trochu zklamaný. A teď? Abych byl upřímný, jsem z letošního ISPO stále dost vyplesklý. Přemýšlím, jestli je to kvůli chřipce, kterou jsem tam chytil, nebo kvůli výše popsaným dojmům. Možná je to směs obojího.