Sněhová bouře 20 2019/20 | Tání transformace

Proces přeměny tání

Sluneční světlo a vysoké teploty (především na jaře) zahřívají povrch sněhu a způsobují, že dosahuje teplot v oblasti tání. Proměně tání může napomáhat i vnikání vody z deště. Zpočátku probíhá proces tání pouze na povrchu sněhu - to se označuje jako nízký přísun vody do sněhové pokrývky.

Krystaly se v důsledku procesu tání stále více zaoblují. Krystaly se často shlukují a vznikají tzv. shluky. Tyto shluky mohou ve velmi krátké době narůst až do velikosti několika milimetrů.

V důsledku nízkého přísunu vody se mezi krystaly zvyšují kapilární síly, které se zpočátku usazují pouze v úhlech pórů (zářezech a styčných bodech krystalů). To vede k tuhnutí uvnitř sněhové vrstvy. K tomu však dochází pouze do té doby, dokud je vlhkost a průměr zrn malý. Výsledkem je lepenkový sníh, který vás sice zpomaluje při lyžování, ale je skvělý na stavění sněhuláků.

S rostoucí vlhkostí se pórové úhly plní tající vodou, až ji přestane držet na místě. Ta pak stéká hlouběji a hlouběji k zemi do sněhové pokrývky. Krystaly sněhu jsou díky velkému množství tající vody pokryty vrstvou vody, která krystaly od sebe rozpouští. Ztrácí se vazba krystalů, což následně vede k velké ztrátě pevnosti sněhové pokrývky. Známý je také jako ztrouchnivělý sníh.

Změny v množství vody mohou nastat velmi rychle, zejména na jaře. Malé rozdíly v množství vody jsou rozhodující pro otázku, zda je mokrý sníh ještě stabilní, či nikoliv. Uvádí se, že sněhová pokrývka zůstává stabilní přibližně do tří objemových procent tekuté vody. Pokud se tato hodnota zvýší, dochází k rychlé ztrátě stability.

Za jasných nocí povrch vlhkého/mokrého sněhu opět zmrzne, čímž se vytvoří tající tvrdá čepice a stabilita sněhové pokrývky se opět zvýší. Opakované mrznutí a opětovné tání způsobuje, že se tající formy (zrna) stále zvětšují, což vede ke vzniku "lyžařského firnu". Říkejme mu tak, protože "firn" vlastně není správně.

Absolutně poslední fází přeměny tání je letní pevný sníh. Ten se vyskytuje především na ledovcích. Poznáme ho podle hrbolatého a zvlněného povrchu s velkými tajícími zrny. Rozdíl mezi tímto typem sněhu a zetlelým sněhem spočívá v tom, že zetlelý sníh obsahuje pouze malé množství tající vody a opět tuhne, což znamená, že se již nezhroutí. Nebudu to však dále rozebírat, protože vše o letním tuhém sněhu si můžete přečíst ve starším přehledu.

Noční záření způsobuje pouze zmrznutí sněhu na povrchu. Tloušťka roztáté sněhové pokrývky se mění v závislosti na teplotě a záření a určuje, jak dlouho můžete být na jaře venku.

Pod roztátou sněhovou pokrývkou se nachází sirný sníh (zetlelý sníh). Ten se skládá z velkých roztátých zrn. Výsledná pokrývka je po ránu tvrdá jako kámen, často přilnavá, ale někdy také kluzká a kluzká. Sluneční světlo a teplý okolní vzduch povrch sněhové pokrývky změkčují. Pokud zde vystihnete správný čas, můžete si užít dokonalý lyžařský firn.

Čím déle trvá teplo, tím hlouběji se vrstva promáčí, až je tak měkká, že se proboří. Může se stát, že se při sundávání lyží zaboříte do sněhu až po hrudník. Nejpozději v té době byste si měli uvědomit, že jste byli venku příliš dlouho. Jakmile prorazíte pokrývku, riziko lavin se rapidně zvýší.

Stále se může stát, že pokrývka tvrdého sněhu bude tak silná (roli zde samozřejmě hraje i vlhkost a teplota během dne), že se nepodaří prorazit celý den, a to ani na svazích orientovaných na jih. Nebo varianta, která je pro skialpinisty rozhodně nepříznivá: kvůli zatažené noci se nevytvoří vůbec žádná sněhová pokrývka. V takovém případě je lepší na skialpovou túru nevyjíždět.

První výraznější promočení sněhové pokrývky na jaře v důsledku deště nebo oteplení je třeba brát s rezervou, protože hlouběji uložené slabé vrstvy mohou být opět oslabeny pronikáním vody, což může způsobit, že laviny dosáhnou větších rozměrů.