Věci vyzařují v určitém rozsahu vlnových délek v závislosti na jejich teplotě. Více než 90 % slunečního záření má vlnovou délku mezi 0,2 a 4 mikrometry, což je také známé jako krátkovlnné záření. Největší intenzity dosahuje ve viditelném rozsahu (~0,38-0,78 mikrometru). Země, mraky a další složky atmosféry naopak vyzařují dlouhovlnné záření vzhledem ke své nižší teplotě, tj. s vlnovými délkami kolem 4 až 100 mikrometrů.
Záření zemského povrchu je v bilanci tvořeno příslušným příchozím a odchozím krátkovlnným a dlouhovlnným zářením. Sluneční záření se dále dělí na difúzní a přímé, přičemž difúzní záření se na zemský povrch dostává až po odrazu nebo rozptylu (např. od mraků). Albedo udává, jaká část příchozího záření se od povrchu odráží. Závisí především na typu povrchu a vlnové délce. Čerstvý sníh odráží krátkovlnné záření téměř úplně, zatímco dlouhovlnné záření je z velké části pohlceno.
V průběhu roku se množství dopadajícího záření mění s polohou Slunce: pokud je Slunce nízko, dopadá záření pod velmi šikmým úhlem a je rozloženo na větší plochu, takže na jednotku plochy dopadá menší množství. Letos v zimě zpráva o lavinové situaci v Tyrolsku na chvíli upozornila, že ploché svahy orientované na jih se někdy spouštějí snadněji než strmé, protože na ně v zimě dopadá více slunečního záření kvůli přímějšímu úhlu dopadu, když je slunce nízko a svah je strmý.
