Kromě několika sněhových vloček dnes (ve středu) a nepříliš výrazné studené fronty o víkendu tu zůstává slunečné počasí a mírné teploty. U příležitosti klimatické konference v Paříži a protože výhled počasí není nijak zvlášť vzrušující, opakujeme dnes několik základních informací.
Po odeznění dnešní poruchy bude ve čtvrtek a v pátek opět slunečno a teplo. V sobotu přinese slabá fronta na severu trochu srážek, ale nebudou nijak zvlášť vydatné. Hlavní hřeben a oblasti jižně od něj by měly zůstat převážně suché. V podstatě známá směs tlakové výše a mírného západního vlivu bude pravděpodobně ještě nějakou dobu pokračovat. Trvalý přechod k chladnějším teplotám je naznačen pouze v tzv. ultraglobálním pásmu (UGKB, meteorologický termín) a není v žádném případě pevně stanoven.
Co je to skleníkový efekt?
Pokud by naše atmosféra neobsahovala žádné skleníkové plyny, měli bychom na Zemi průměrnou teplotu -18 °C. Možná si říkáte, že by to bylo přinejmenším lepší než současné počasí, ale pro lidský druh (včetně lyžařů) by to z dlouhodobého hlediska nebylo opravdu k přežití. Naštěstí však naše atmosféra obsahuje různé plyny, které udržují na Zemi poměrně příjemnou teplotu. Sluneční záření může na své cestě k zemskému povrchu pronikat atmosférou relativně bez překážek. Jakmile dorazí, ohřívá povrch. To následně vyzařuje záření o vlnové délce, které je pohlcováno skleníkovými plyny v atmosféře a částečně odráženo zpět. Tím se výrazně oteplí, než by tomu bylo za jiných okolností. Hlavními skleníkovými plyny jsou vodní pára, dále CO2, metan a ozón.
Co je to uhlíkový cyklus?
Život na Zemi, včetně nás, je založen na uhlíku (stále ovšem nejsme uhlíkoví šovinisté!) Je všude: v atmosféře, hydrosféře (voda), litosféře (horniny a další věci) a biosféře (rostliny, zvířata, lyžaři). Uhlík se mezi všemi sférami přesouvá tam a zpět v poměrně pomalé výměně. Například CO2 z atmosféry se rozpouští v dešti, který dopadá na zem. Protože je déšť díky CO2 mírně kyselý, rozpouští určité látky z půdy, ty se z řek dostávají do moře a tam je různí živočichové v něco zpracovávají (korály, vápnité schránky atd.). Toto něco nakonec odumře a klesne na mořské dno, kde se pomalu mění zpět v horninu.
Když celé živé organismy (organický uhlík) odumírají a pomalu klesají ke dnu, například uzavřené v bahně
, tlakem a teplem vznikají také horniny. V některých případech se takový materiál (=organický uhlík) hromadí rychleji, než se rozkládá. Pak místo sedimentární horniny vzniká ropa, uhlí nebo zemní plyn. Dříve nebo později se výměna opět ubírá opačným směrem, například prostřednictvím sopečných erupcí. Celý proces trvá několik set milionů let.
Výměna uhlíku v biosféře a mezi biosférou a atmosférou je mnohem rychlejší. Rostliny získávají CO2 z atmosféry a využívají ho k fotosyntéze. Když rostliny odumřou, velká část z něj skončí zpět v atmosféře. CO2, který vydechujeme, pochází z naší potravy. Je tedy součástí 'rychlého' koloběhu uhlíku.
Situace je jiná, když spalujeme fosilní paliva. Když to děláme, zasahujeme do 'pomalého' cyklu. Uhlík, který byl po miliony let uzamčen v litosféře, se najednou ve velkém množství stává CO2 v atmosféře. Velkou část tohoto dodatečného CO2 nicméně absorbují rostliny a především oceány. Nezanedbatelná část však také zůstává v atmosféře.
V čem je problém?
Více skleníkových plynů v atmosféře znamená, že skleníkový efekt sílí. Otepluje se. Dodatečný CO2 má různé další účinky. Růst rostlin je podporován, ale pouze pokud jsou k dispozici další potřebné složky (voda, živiny). Kyselost oceánů se zvyšuje s tím, jak je absorbováno více CO2. To má dopad na příslušné ekosystémy a bývá to špatné například pro živočichy s vápenatými schránkami.
Čím více se roztočí velké systémové šrouby, jako je koloběh uhlíku, tím větší dopad na systém dříve či později bude mít. Podmínky prostředí, kterým jsme se my i zbytek biosféry přizpůsobili, se mění a v určitém okamžiku dosáhnete bodu, kdy se novým podmínkám již nedokážete dostatečně rychle přizpůsobit. Systémy se začnou hroutit. Může jít o křehké ekosystémy, jako je tomu například u Velkého bariérového útesu, nebo o systémy lidské společnosti, které například v některých částech světa nakonec přestanou fungovat kvůli nedostatku zdrojů.
O tom, při jaké úrovni oteplování se stává 'nebezpečným', se vedou rozsáhlé diskuse a záleží mimo jiné na definici 'nebezpečí'. Směrná hodnota 2 °C je dnes již poněkud zastaralá a jako cíl pravděpodobně také poněkud nereálná.
Jistě, lze si představit různé hororové scénáře toho, co nás čeká - méně prašných dnů je obecně menší problém. Můžeme (měli bychom?) však doufat v trochu společenské proměnlivosti a snad i zdravého rozumu, alespoň podle WetterBlogu. Investice do obnovitelných zdrojů energie rostou, nové technologie jsou stále levnější a účinnější. Rozhodně to zůstává vzrušující.
Doporučujeme tento podrobný a dobře vysvětlený článek z NASA, kde si můžete přečíst více o koloběhu uhlíku a jeho možných změnách.
