GRANATSPITZE, 3085 m, LANDECKER SONNBLICK, 3087 m
(p.) Po noční cestě vlakem z Vídně a hodinové jízdě kočárem z Uttendorfu v údolí Stubachu jsme s panem Assankem dorazili 2. června 1911 ráno do pěkného hostince ve Schneiderau. Panu domácímu jsme přáli, aby nebyl pověrčivý, jinak by mu malý účet prvních hostů sezony musel způsobit několik neklidných hodin. Po prosté snídani jsme opustili pohostinné místo a vydali se pěšky do údolí směrem k chatě Rudolfshütte. - Z Großvenedigeru a Hoher Sonnblicku jsem měl možnost obdivovat celou strohou krásu skupin Glockner a Granatspitz v jejich zimní nádheře a neodolatelně mě přitahovalo kouzlo, které zima tak bohatě rozvíjela ve svých posledních baštách.
Jedině svítání a zamračené ráno, které se od svých předchůdců lišilo jen tím, že pravděpodobně ukáže své mokré krásy o něco později než tito, bylo zcela vhodné k tomu, aby naše jistota vítězství nerostla až na vrchol Grossglockneru.
Nechci zde mluvit o kráse "Fischerweg", která nás vedla podél zpěněné Ache nádherným vysokým lesem k půvabným alpským pastvinám Enzingerbodenu s jeho předbřeznovou krajinou, o zasněném Grünsee obklopeném sněhem mezi jeho vysokými stěnami, se vší melancholickou krásou malého vysoko položeného jezera a loveckého zámečku Französach, který nás zval k odpočinku v zimním prostředí. To by totiž bylo příliš v rozporu s naším brbláním na tuto "drandu", i když je třeba přiznat, že nestrannost našeho úsudku byla stejně jako my sami značně snížena váhou lyží a cepínů, lana, osmidenních zásob, maček, stejně jako deštěm a sněhovým bičováním protivětrem a dalšími podobnými drobnostmi. Po překonání posledního strmého stupně "Im Winkel", který je lavinově nebezpečný jen za poněkud nepříznivých sněhových podmínek, jsme mohli po celou dobu používat lyže. Po pěti a půl hodinách chůze v husté sněhové vánici jsme v hlubokém sněhu dorazili k půvabné chatě Rudolfshütte ve výšce 2242 m n. m.
Tady se již naši předchůdci (jak jsme se dozvěděli v údolí, byli to lovci) postarali o to, aby nám zbytek dne rychle utekl úklidem a úklidem. O další zábavu se postarala malá železná kamna, která, ač sama dosti žravá, neprojevovala příliš pochopení pro náš hlad a žízeň, působila nám mnoho potíží a ukázala se jako málo praktická ve své konstrukci. Jinak ale bylo v Rudolfově chatě velmi útulno.
Krása následujícího rána nás vyhnala brzy ráno ven. Naším cílem byla Granatspitze a Landecker Sonnblick. Oslnivý čerstvý sníh a sytě modrá obloha, z níž ostře vystupovaly okolní vrcholy s vlnícími se sněhovými chocholy a čvachtavými hřebeny, nám daly brzy zapomenout na bolavá a oteklá ramena ze včerejška. Po krátkém záběru na břeh zasněženého jezera Weißsee jsme se otočili směrem k Tauernkogelu, přičemž jsme při volbě trasy výstupu brali v úvahu četné lavinové dráhy, a dosáhli jsme strmé prohlubně vedoucí k Sonnblickkees, křižující severní svahy daleko dole na západě. Brzy jsme ji prošli a snadno se dostali na ledovec. Zde se čerstvý sníh odfoukl a my jsme se vydali do kopce širokým pruhem mezi ledopády po pevném firnu, ve výšce 2700 m jsme se pak drželi letní trasy a po tříhodinovém výstupu jsme dosáhli Granatscharte, 2967 m, odkud se dá po půlhodině ostrého stoupání po jižním hřebeni dojít na Landecker Sonnblick.
Silný jihozápadní vítr, který k nám spěšně hnal těžké mraky, nám dlouho nedovolil kochat se nádherným panoramatickým výhledem, z něhož nás zaujala zejména elegantní pyramida Großvenedigeru na západě, Hocheiser a Kitzsteinhorn na východě. Z Granatscharte jsme pak traverzovali šikmo vzhůru k východnímu hřebeni Granatspitze, který umožňoval vyšší výstup na lyžích než bližší severozápadní hřeben. Po čtvrt hodině docela pěkného stoupání po zledovatělé a zasněžené skále jsme dosáhli vrcholu.
Vítr mezitím nabral na intenzitě a bouřka, jejíž příchod jsme neradi pozorovali, nás teď musela brzy potkat. Spěšně jsme tedy vylezli na prkna, rychle posvačili a pak se připravili k odjezdu. A nyní jsme sjížděli po ledovci ve stopách výstupu rychlou, báječnou jízdou. Jakmile jsme věděli, že ledopády jsou za námi a před sebou máme široké, čisté svahy, nechali jsme lyže volně běžet a užívali si báječné lyžování. Brzy však došlo ke změně sněhových podmínek. Teplý déšť způsobil, že sníh tady dole byl rozmočený a zrádně měkký, takže jsme museli lyžovat velmi opatrně. Pak přišla strmá prohlubeň, kterou jsme využili při výstupu. Můj společník se zastavil, vrhl toužebný pohled na chatu viditelnou daleko dole, zlomyslný pohled na sníh, natáhl sekeru daleko od sebe a klouzal, ne, uháněl dolů prohlubní v přímém směru! Vydechl jsem si úlevou, když jsem ho na dně uviděl živého a zdravého, a uvědomil si, že jeho ledová sekera odmítla bližší spojení s ním. Následoval jsem ho krátkými švihy. Po třičtvrtěhodinovém sestupu jsme dorazili k Rudolfshütte.
Za normálních podmínek nelze tuto túru označit za namáhavou ani za zvlášť technicky náročnou a její krása uspokojí jak horolezce, tak i chimany.
