Anno dazumal - část 6 | Sněžnice v Oetztalských Alpách - část 2

Turistika na sněžnicích v Ötztalských Alpách

Od dr. Franz Tursky

Weißseespitze, 3534 m, Hochvernaglwand, 3433 m
Jakmile jsme měli na nohou sněžnice, vyrazili jsme, sestupovali jsme nízkou nadmořskou výškou ke Kesselwandjoch; tam jsme se opět všichni sešli, abychom pak vystoupali přes nejvyšší firnovou kotlinu Gepatschferner na vrchol Weißseespitze. Pomalu, jeden za druhým, jsme stoupali vzhůru, a přestože jsme v tomto vzdouvajícím se moři mlhy často sotva viděli člověka před sebou, naše pohledy okamžitě zabloudily do nekonečné dálky. Jak jsme se všichni radovali, když jsme vždycky bloudili v mlze a neviděli ani na sousední vrcholy!"
Dobře odpočatí, jen s malým batohem na zádech, jsme rychle postupovali vpřed. Pečlivě jsme využívali každý záhyb v dně ledovce, abychom co nejsnadněji nabrali výšku a zároveň vymezili krásnou linii sestupu. Když jsme stoupali, už jsme se těšili na nespoutaný záběr, který nás za pár minut přenese z vrcholu zpět na Kesselwandjoch.

Znovu jsme byli zahaleni do řídkého oblaku mlhy, který nás obklopoval a bičován ledovým severním větrem nám závistivě zakrýval vrchol Weißseespitze před očima. A když jsme brzy poté stanuli na jeho vrcholu, udělali jsme si krátkou, poněkud nepříjemnou přestávku v naději, že se nám podaří zachytit okamžik, který nám umožní daleký výhled z našeho vyhlídkového bodu. Čekali jsme však marně. Neměli jsme příliš času, protože jsme se nechtěli spokojit s tímto jediným vrcholem. Proto jsme se brzy rozhodli vyrazit. Ještě jsme museli v mlze uklouznout krátký úsek, ale pak jsme měli před sebou opět sluncem ozářené firnové plochy, přes které se táhla naše výstupová trasa. Trvalo jen pár minut, než jsme se dostali na rovné dno ledovce nedaleko Kesselwandjochu, ale nikdy na to nezapomenu, dokud mi bude kolovat v žilách kapka krve. Bylo to bezvládné klouzání do modré dálky, veselý závod s větrem. Připadali jsme si jako ptáci, kteří krouží vzduchem s roztaženými křídly, a hnali jsme se za nimi, jako by nás nesly neviditelné síly. Špičky našich sněžnic prořezávaly syčící sníh, až jsme ztráceli stále větší rychlost a nakonec se sami od sebe zastavili.
Dosáhli jsme rovného firnu nedaleko Kesselwandjochu, odkud jsme nyní stoupali na Hochvernaglwand. Výhled zpět z tohoto výstupu na Weißseespitze, kterou jsme právě navštívili, byl nádherný! Právě teď, když jsme se k němu otočili zády, z něj ustupovaly závistivé mlhy, teď k nám zářil ve sluncem zalitém světle, jako by se nám, cizím vetřelcům, vzpíral. My jsme si však stále užívali jasného slunce a jen stěží jsme se mohli nabažit všech těch vzácných obrazů, které se nám při výstupu na Hochvernaglwand naskytly. Strávili jsme proto spoustu času fotografováním, abychom alespoň v obraze zachytili co nejvíce z této vysokohorské atmosféry.

Na vrchol jsme se opět dostali na lyžích, i když poslední úsek byl dost tvrdý a odfoukaný. Panoramatický výhled, který se nám naskytl, byl povznášející a už tehdy nám dával tušit celou řadu požitků, které zažijeme o několik dní později. Příliš dlouho jsme se však nezdrželi, protože ledový studený vítr - záruka trvale dobrého počasí - nám odpočinek na vrcholu docela znepříjemnil. Po ledovci, který jsme pomalu zdolávali, jsme se řítili neuvěřitelnou rychlostí. Občas jsme na této cestě trochu navštívili vrchol, který je jen o málo víc než skalní hlava vystupující z věčného ledu, a pak jsme se vířivým skluzem hnali dolů na Kesselwandjoch, kam jsme dorazili krátce před setměním. Pak už to bylo zpátky do Brandenburského domu, kde jsme opět přenocovali.

Opíjeni krásou jsme stanuli na vrcholu, jehož návštěva měla znamenat konec našeho výletu do Ötztalu, a po téměř hodinovém odpočinku jsme se konečně chystali rozloučit, nikoli bez melancholie. Bez ohledu na to, jak moc jsme byli voláni dolů do údolí, bez ohledu na to, kolik krásných hodin nám tam dole bylo dopřáno, všichni jsme věděli, že nemůžeme doufat v zářivější život, v blaženější požitek než zde. Vždyť "teprve tehdy si opravdu užívám života, když ho dostávám každý den znovu".-----
Sotva půl hodiny po opuštění vrcholu jsme došli k našim sněžnicím, které jsme nechali za sebou. Na nich jsme se závratnou rychlostí vydali dolů po Taschachferneru, až jsme se zastavili před rozsáhlým ledovcovým zlomem, který jsme využili k přechodu. Cestu dolů jsme pilovali ve třech úsecích a pomalu a opatrně jsme se pohybovali po strmém firnovém sněhu, zúženém zprava i zleva obrovskými trhlinami. Jakmile jsme se vyhnuli bludišti trhlin, znovu jsme připevnili lana a bezstarostně sjížděli po nyní mírně se svažujícím firnu bez trhlin, sníh stříkal zpod klouzajících kolejnic. Rychlý sjezd však brzy ztrácel stále více na rychlosti; dostali jsme se na ploché dno ledovce, které vede pod Mittelbergjoch a pak na něj v mírném svahu navazuje. Polední slunce na nás pražilo a způsobilo, že váha našich batohů byla opět dost nepříjemná. Ale myšlenka, že na druhé straně jha musí velká jízda začít znovu, vědomí, že za tento výstup budeme odměněni další spanilou jízdou, nám dodávalo odvahu a sílu. Sotva po hodině stoupání jsme dosáhli jha - před námi ležel Mittelbergferner. Jako bílý šat se nám v širokých záhybech rozprostíral před očima, nikde žádné viditelné trhliny. Jak tento široký, mírně nakloněný povrch vdechl našim prknům opět život a pohyb! Klouzali jsme dolů bez zábran, každý z nás hledal svou vlastní cestu, kde doufal najít nejlepší sníh, nejrychlejší jízdu. Jeden chtěl v rychlosti předstihnout druhého, a tak jsme se všichni točili v šíleném tempu. Pokud se jednomu z nás podařilo díky své zvláštní "rychlosti" předběhnout všechny ostatní, okamžitě kolem něj prosvištěl další, kterého zanedlouho předběhl třetí. A tak jsme se v bujarém veselí řítili dolů po Ferneru a zastavili jsme se, až když už jsme nesměli udávat další výšku, abychom nemuseli stoupat zpátky k chatě Braunschweig. Vydali jsme se po jednom a dorazili k ní ve dvě hodiny odpoledne.

Tady jsme si dopřáli dlouhý odpočinek, uvařili si čaj, snědli téměř všechno jídlo, které jsme ještě měli s sebou, a pořídili co nejvíce fotografií. Pak jsme opět pokračovali a vystoupali na Pitztalerjöchl, kam jsme dorazili po hodině pochodu. Před námi ležel Rettenbachferner, již čtvrtý ledovec, po kterém jsme dnes šli a přes který jsme nyní měli sestoupit do stejnojmenného údolí, abychom se po něm dostali do Söldenu. Opět jsme se těšili na tuto rychlou jízdu, během níž jsme za něco málo přes hodinu překonali výškový rozdíl téměř 2000 metrů. Na severním okraji Ferners jsme zrychlovali dolů, stále hlouběji a hlouběji směrem do údolí. Náš rychlý let nenarušil žádný kámen, žádný strom, skoro jsem měl pocit, že mě nesou vyšší síly - pocit plachtění ustupuje při takovém sestupu do pozadí. Už jsem dosáhl konce Fernersu, strmý stupeň značí jeho jazyk všude kolem, ale přesto pokračuji v sestupu závratnou rychlostí. Se sněžnicemi pevně sepnutými k sobě sestupuji dechberoucí rychlostí, aniž bych se ohlížel po svých společnících, protože jsme veškeré nebezpečí nechali za sebou, už když jsme opustili ledovcovou oblast. Kolem mě se v mžiku mihlo několik stromů, které jsme měli spatřit až za celých osm dní, všechny ztěžklé třpytivým sněhem, který na ně zima po celé měsíce vršila. Minuli jsme několik horských chat, které pod svým zasněženým zimním pláštěm snily o blížícím se jaru, a brzy nato jsme už dosáhli hranice stromů. To už ale sníh nebyl zdaleka tak hluboký a kvalitní, jako jsme potkávali ve vyšších nadmořských výškách, a sestup po lesní cestě, která vedla podél potoka, byl často dost hrbolatý. Z velké louky, přes kterou vedla, jsme už viděli kostelík v Söldenu a o něco později jsme si u prvních domů ve vesnici odepnuli sněžnice a vešli do vesnice.

Všechny plány, s nimiž jsme se před několika dny do těchto hor vydali, se naplnily, přechod Weißkammu v Ötztalských Alpách jsme dokončili přesně tak, jak jsme zamýšleli.
Po životě v nouzi na chatách nyní následoval zábavný večer ve výborném hostinci "Zum Alpenverein". Po bohaté večeři s čerstvým pivem, po kterém jsme toužili celé dny, kdy jsme ještě na chatách museli pít převařenou tající vodu připravenou na čaj, jsme se odebrali k odpočinku a natáhli se do útulných postelí plných pohodlí k dlouhému spánku. S hlubokou spokojeností, obnoveným elánem a hrdým pocitem síly jsme se všichni rádi vrátili domů do věčné jednotvárnosti všedních dnů. Bohatství nádherných dojmů a vzpomínek nám pomohlo vrátit se z volných úletů po neomezených dálkách a slunných výšinách zpět do úzké sféry činnosti naší neadventní profese.