GROSSVENEDIGER, 3660 m
(T.) Když se zemský šat obnoví ve stonásobné nádheře květů a mladistvě zelené úbory ohlašují příchod jara, když slunce hrozí, že odnese mrazivě lesklé brnění, jímž severští zimní bohové obalili hory, pak jsme opět nuceni dát sbohem nekonečnému tichu zimního velehorského světa, vznešené nádheře prosluněných, lesklých sněhových kupolí. Ještě jednou, v čase, který po tolik let činil z hor uzavřený, nepřístupný prostor, chceme proniknout do třpytivé velehorské oblasti, chceme se v úchvatném skluzu zahnat dolů do údolí, ještě jednou zvládnout strmost v odvážných zatáčkách, než na léto uložíme do důchodu své věrné společníky a znovu vytáhneme cepín a lano. Velikonoce! Pro vysokohorské sněhuláky je to ideální doba pro ledovcové túry. Dny jsou již dlouhé, počasí často pěkné, ledové toky jsou často pokryty metry sněhu, trhliny jsou dobře přemostěny: touhu po větším podniku již nelze potlačit. Za touto touhou jsem se vydal ve společnosti podobně smýšlejících lidí po Krimmlské železnici údolím Salzachu. Již jsme minuli hlavní město Pinzgau, Mittersill, a blížili se k ústí údolí Untersulzbachtal, odkud se nám naskytl nádherný pohled na bezkonkurenčního vládce celého kraje, "náš" vrchol, a brzy nato jsme dorazili k zastávce Rosental-Großvenediger. Bylo půl jedenácté dopoledne - z Vídně nás sem přivezla více než dvanáctihodinová noční cesta vlakem - a nyní bylo na čase vyrazit, abychom ještě před setměním zdolali významnou výšku Kürsingerhütte, 2558 /n.
S prkny na ramenou jsme se vydali pěšky po dně údolí bez sněhu směrem k ústí Obersulzbachtalu a po stezce Alpenvereinu došli k chatě. Po sotva půlhodinovém výstupu už bylo sněhu dost na to, abychom si mohli připnout lyže. Cestovali jsme dál a dál do údolí přes pozůstatky četných lavin, které se možná před několika dny zřítily do hlubokého údolí, až ke strmému stupni Seebašských vodopádů. Projížděli jsme zasněženým lesem, dlouhými vlásenkovými zatáčkami uzoučké stezky a dojeli až k Berndlalpe, kde jsme si vybrali slunečné místo pro polední pauzu. Z tohoto údolního stupně se nám naskytl první pohled na Obersulzbachkees. Svými ostrými obrysy jako by obtékala zasněžené skály Geigeru jako mohutná řeka. Ledovcový svět se před námi rozkládal v mihotavé pohádkové nádheře a neochvějném tichu - nádherný obraz neměnné vlády přísných přírodních zákonů, místo, kde lze pochopit úctu, kterou naše doba vzdává krásnému a vznešenému ve velehorách! -
Poté, co jsme dali našim batohům vydatnou stravu, jsme pokračovali kolem Aschamalpe přes zvlněné alpské pastviny až k ledovci. Okolí bylo s každým metrem nadmořské výšky, který jsme získali, nádhernější. Do paměti se mi nesmazatelně vryly ledové katarakty "tureckého stanového městečka", které tvoří spád obrovského ledovce směrem k jeho jazyku. Spletitý systém trhlin leží vedle nás v kaskádě divoce navršených ledových bloků. Propastné, namodralé propasti vedle třpytivého sněhu, podivně tvarované ledové útvary vedle popraskaných stěn - to jsou přírodní divy, které nás tu čekají. Až příliš brzy jsme měli labyrint trhlin za sebou a pokračovali po terase nad námi, nyní již s výhledem na ohromující severní spád Venedigeru, dokud se nám nepodařilo na vhodném místě proříznout svah k chatě; brzy poté jsme se začali zabydlovat v tomto příznivě položeném vysokém přístřešku, který je často navštěvován sněžnicemi.
Byl už večer, když jsem sám vyšel před chatu, abych se znovu podíval na zimní krajinu před námi. Nad ledovými hlavami, které mě obklopovaly, se mihla poslední bledá záře dne. Široký ledovcový proud tekl údolím pode mnou jako tekuté stříbro. Nepohnul se ani závan vzduchu, nebylo vidět jediný mráček. Nad vznešenou hlavou Venedigeru zazářila první hvězda, pyšná stavba ledového obra se koupala v měkkém světle nepopsatelné proměny a tyčila se do ocelově modrého azuru --- Druhý den jsme vystoupali po svazích Keeskogelu k Zwischensulzbachtörlu, kde nás bleskově přivítaly první sluneční paprsky, a nyní jsme cestovali podél Untersulzbachkees k sedlu mezi Groß- a Kleinvenedigerem. Těsně pod ním jsme nechali sněžnice za sebou, protože jsme doufali, že bez nich budeme ve strmém firnu postupovat lépe. Vstoupili jsme do Schlattenkees obvyklou letní cestou, překonali několik trhlin a vystoupali posledním, poměrně strmým firnovým svahem na vrchol, odkud se nám v křišťálové čistotě otevřelo nesmírné panorama.
Přivítali nás Ötztalští rivalové, severní vápencové Alpy od Zugspitze po Dachstein, rohy a sněhové kupole skupiny Glockner, smělé věže jižních vápencových Alp v dlouhé řadě, Ortler a Bernina v dálce na obzoru, to vše bylo dnes vidět v plné kráse a jejich nezapomenutelný obraz odměnou za ty "námahy", které jsou samy o sobě pro horolezce velkým potěšením. Ze všech stran stékají proudy firnu do mladého pramene, který tam dole tak čile dýchá a opájí se rozkoší světla. Jen zde na naší slunné, a přece tak hluboce zimní výspě jako by se zastavil čas, neboť zde je věčná zima, mladistvé pučení, mocný jarní déšť nikdy nepronikne až do tohoto kraje třpytivé strnulosti!"
Vysoce spokojeni jsme se konečně rozloučili s ušlechtilým vrcholem. Opatrně jsme sestoupili po již změklých sněhových mostech a brzy jsme se dostali k našim věrným prknům. S žádným králem bych si nevyměnil místo, když jsem v hlubokém prašanu rychlostí blesku klouzal po Untersulzbachkees. S vědomím, že jsem se osvobodil od starostí světa a námahy života, se mi hruď nadmula pocitem jásotu, takže z ní unikl výkřik radosti, který ozvěnou přenášel můj pocit hrdosti a vítězství až ke stěnám tohoto vysokého údolí! Zwischensulzbachtörl nás všechny spojil a nyní jsme sestupovali ve vlhkém, slaném firnu nad Obersulzbachkees. Špičky našich sněžnic opět prořezávaly sníh, syčely a praskaly v neřízeném záběru. Zviditelňuje se nepřerušovaná dvojitá linie, stopa našeho výstupu na chatu z předchozího dne, která zde opouští ledovec, naše klouzající boty se řítí dál a dál v rychlosti bez překážek, až se zastavíme před "tureckým stanovým městečkem". Nyní je čas obratně se proplést mezi číhajícími propastmi a ledovými stěnami lomu. Opatrně, kolem metr širokých trhlin, sestupujeme dolů. Štěrbiny se z obou stran stále více přibližují, až z nich zbyde jen úzký průchod; nevidíme, co následuje. Pomalu a s očekáváním zkouším tuto cestu ven a s výkřikem radosti oznamuji svým společníkům, co vidím před sebou. Dosáhl jsem mírně se svažujícího ledovcového jazyka a už se řítím přímo dolů po bílém živlu, který deskám dodává tolik života. Z konce Keesu pak v četných zatáčkách a obloucích sjíždíme do Aschamalpe a po dlouhém odpočinku přes téměř rovné dno údolí do Berndlalpe. Zde začíná svižná jízda nanovo. Nyní klesáme vysokým lesem k otvoru údolí, a dokud je ještě bílá zima, jedeme. Pak si na ramenou vezmeme naše věrné lyže a s velkým uspokojením se vydáme k železnici.
