Anno dazumal Part 5 | Výlet na sněžnicích v Oetztalských Alpách

Turistika na sněžnicích v Ötztalských Alpách

Doktor Franz Tursky

Nejspíš žádná jiná ledovcová oblast v Alpách nenabízí milovníkům sněžnic tak příjemné výlety a tak obohacující cíle jako pohoří Ötztal. Plochá firnová pole se často zvedají až k nejvyšším vrcholům a ledovce, které z nich stékají do údolí, jsou většinou mírně skloněné a rozsáhlé, takže umožňují nordickým lyžařům všude bezstarostnou a zároveň rychlou jízdu. Proto se Ötztalské velehory, které v minulosti nebyly v zimě navštěvovány vůbec nebo jen zřídka, brzy dostaly do povědomí alpského cechu sněžnic a dnes jsou oblíbené u všech, kteří milují horské sporty a chůzi na sněžnicích ve stejné míře.

Velikonoce! To je právě ten správný čas důstojně oslavit konec zimy na sněžnicích. A kde jinde než ve vysokých horách! Dny jsou již dlouhé, počasí většinou příznivé a sněhové podmínky jsou v tomto ročním období příznivější než v hloubi zimy. Proto se o Velikonocích do vysokých hor opět vydávají vyznavači vysokohorské chůze na sněžnicích a je mezi nimi mnoho těch, kteří každoročně oslavují začátek jara na některém z hrdých třítisícových vrcholů. Mé popisy jsou určeny především jim, ale o svých prosluněných velikonočních horských výpravách v Ötztalu chci vyprávět i všem, kterým byl tento druh horolezectví z vlastní zkušenosti dosud neznámý, abych do jejich řad získal příznivce a přátele vysokohorského horolezectví na sněžnicích.

Jak nádherné byly Velikonoce 1914, které jsem strávil ve vysokém světě Ötztalu v zábavné společnosti několika stejně smýšlejících horských souputníků! Ty dny byly nádherné, tak podivuhodné a okouzlující, že mě vzpomínka na ně ještě dnes naplňuje blaženými pocity. Pryč jsou bezstarostné cesty po zářivých dálkách a s nimi i vysoká radost z tohoto příjemného života, ale v mém nitru spočívají nehynoucí obrazy, které se mi tehdy vtiskly do duše a které pro mě navždy a navždy zůstanou nezapomenutelné. Všechno ošklivé a krásné se z mé paměti vytratilo a to, co zůstalo jako trvalý zisk z pomíjivých radostí, je hluboká vzpomínka na tyto cesty, která mi často umožnila, aby mě všechny vznešené obrazy minuly, stejně velkolepé a krásné jako kdysi v rychlém letu skutečnosti. V divoké kráse a s hojností mi celá Matka příroda znovu staví před oči třpytivou nádheru tohoto vysokého světa jako kdysi, a když si vzpomenu na vás, vy pyšné, sluncem zalité vrcholky, duší mi projede záře dávných radostí, slunce zmizelých rozkoší - stejně plná světla a jasu jako v těch hodinách, kdy jsem pobýval na vašich blýskavých hřebenech. Ano, jediná myšlenka na tebe ve mně dokáže probudit ono posilující nadšení, které jsem tehdy pociťoval na tvých světlem zalitých výšinách, stačí jediný obraz mé vzpomínky, a už ve mně ožívá ona vychutnávající radost z bytí, která mě kdysi blaženě držela v tvém kouzlu. Ale k čemu jsou slova poezie, když jde o popis zářivého života! Mé myšlenky a pocity mohou pochopit a vcítit se do nich jen ti, kteří stejně jako já umějí vyprávět o nesčetných radostech, které kdysi v zimě v horách zažili.

Výstup na Brandenburger Haus na Kesselwandjochu, 3277 m

Dva dny jsme nečinně seděli a krátili si čas povídáním, zpíváním a nejrůznějšími vtípky, abychom se udrželi ve veselé náladě. Pak jsme se opět oddávali plánům do budoucna, které se sice vůbec nehodily do mlhy zuřící za okny naší chaty, ale přesto nás dokázaly udržet v dobré náladě. Konečně na Zelený čtvrtek, poté co tlak vzduchu začal před 24 hodinami pomalu, ale vytrvale stoupat, bouře stále zuřila jako v den našeho příjezdu, ale mlha značně prořídla. A ejhle, v ranních hodinách se vyjasnilo; konečně jsme občas viděli část našeho nejbližšího okolí. Rychle jsme vše připravili, uvařili a poobědvali, pak jsme vyšli před dveře chaty, připnuli si sněžnice a obdivovali nádherné obrazy, které pro nás slunce vykouzlilo ve svém neúprosném boji s honícími se mraky mlhy. Tu a tam se objevil hřeben nebo vrchol, ale brzy ho opět obklopila mlha. Spěchající mraky se jako bouřková vlna rozbíjely o skály a firn, tříštily se a rozbíjely v rozkošné hře vlastní bezmocné zuřivosti. Stále více se z plujících mraků vynořovaly ledové hory kolem nás, stále více slunce svými planoucími paprsky oživovalo tento tichý, osamělý vysoký svět před našima očima. Byly to slavnostní hodiny, které jsme prožívali, před našimi nadšenými, žasnoucími, obdivnými zraky se odehrávalo námi netrpělivě očekávané zmrtvýchvstání z noci a mlhy.

Weißkugel, 3746 m

Když jsme druhý den vyhlíželi počasí - byl Velký pátek - všechny vysoké vrcholy kolem nás se tyčily do chladné, bezmračné, jasné hvězdné noci, přesně to pravé počasí pro naše plány. Rychle jsme uvařili a brzy po východu slunce opustili chatu. Jak jsme byli všichni šťastní, když jsme vyšli do třpytivé hojnosti světla a nejvzdálenější vrcholy se před námi rozzářily v růžové ranní záři!"

Brzy jsme přejeli horní část Kesselwandferneru, pak jsme vlevo opustili velký ledopád a zamířili k Hintereisferneru, kterého jsme dosáhli ve výšce kolem 2500 metrů. Po krátkém odpočinku, protože poslední část sestupu byla strmá a namáhavá, jsme stoupali po dlouhém, mírně se svažujícím ledovci, stále s pohledem upřeným na dnešní cíl, nejvyšší horu Ötztalských Alp, Wildspitze, za námi. Túra na sněžnicích přes Hintereisferner na Hintereisjoch patří k nejkrásnějším svého druhu, které mohu ze svých bohatých zkušeností jmenovat. Mírný svah ledovce stoupá doprostřed mohutného ledového světa, který každého návštěvníka ohromí a potěší svou vyzývavě okouzlující krásou. Těsně pod vrcholem Hintereisjoch jsme po několika vlásenkových zatáčkách, které si vyžádal neustále se zvyšující sklon, nechali lyže za sebou, protože bez nich jsme mohli bezpečněji překonávat obrovské masy sněhu, které se zde za celou zimu uložily - i když zdlouhavě a ne bez nebezpečí, i když šlo jen o několik stoupání. Své dvojité hůlky jsem nechal za sebou spolu se sněžnicemi, stejně jako všichni ostatní, kteří byli vybaveni cepíny; těsně pod jařmem jsme museli vyřezat několik kroků do tvrdého firnu, které nás pak vynesly na hřeben naší hory, po němž jsme nyní šli. S každým krokem se zužoval. Nalevo se otevírala oslnivě bílá propast, planoucí v ohni slunečních paprsků, napravo třpytivá, jiskřivá hlubina plná paprsků! Jak podivuhodná byla tato vzdušná jedlová lávka, k níž jsme toužebně vzhlíželi celé hodiny! Těsně před dosažením vrcholu jsme vystoupali po deskovité skalní věži až na sluncem zalité odpočívadlo na této klidné výšině, až na nejvyšší stupeň strašidelného žebříku do nebe, který jsme si vytesali do sněhu a ledu!"

Ne nadarmo je náš vrchol označován za nejušlechtilejší vyvýšeninu mohutných ledových hor Ötztalu. Jako by se lidskému oku najednou otevřelo nekonečno - tak ohromující je dojem z tohoto panoramatu. Divákovi se u nohou řadí hora za horou a celý viditelný svět se před ním jeví jako jeden velký obraz, který se před ním svinul. V dálce se hory zvedají jako stříbrné nitky do modré oblohy a všechny nesčetné ledovce u jejich úpatí stékají jako mohutné proudy dolů do údolí, k mladému prameni pod nimi. Mé chabé pero nedokáže popsat živelnou sílu přírody, která se zde zjevuje lidskému oku. Pokud můžete, vydejte se naší cestou sami, abyste na vlastní oči viděli a pocítili to, co jsme viděli a cítili my.

Fluchtkogel, 3514 m

Ranní hodiny následujícího dne jsme využili k uspořádání hospodářských záležitostí na chatě, důkladně jsme uklidili zimní pokoj, který jsme obývali, použité kuchyňské náčiní, provedli zápisy do chatové knihy, uvařili vydatnou snídani a vyrazili až kolem desáté hodiny dopoledne. Nikam jsme nespěchali, jen jsme museli navštívit nedaleký Fluchtkogel a pak sestoupit k chatě Vernagthütte, která nám měla sloužit jako základna pro výstup na Wildspitze. Guslarjoch, přes který vede letní přechod ke zmíněné chatě, je v zimě vždy silně zarostlý, a proto je v tomto ročním období nutné k přechodu použít o něco vyšší kolmou cestu směrem k Fluchtkogelu. Vydali jsme se tam po mírně stoupajícím ledovci a nechali si tam sněžnice a většinu zavazadel, abychom si usnadnili strmý firnový výstup na vrchol. Udělali jsme řadu pečlivě opracovaných schodů, abychom bezpečně překonali sníh, a dobrou hodinu po opuštění Brandenburger Haus jsme již stáli na vrcholu, jehož sráz směrem k Vernagtferneru zdobily monstrózní římsy. S ozbrojeným okem a "panoramatem" v rukou jsme tu seděli uprostřed mohutných Ötztalských ledovců, z nichž jako nejvyšší vrcholy vynikaly Weißkugel a Wildspitze, přičemž první z nich je dnes již radostným zážitkem v mé paměti, druhý v té době ještě vřele pociťovanou touhou mé neukojitelné touhy po vrcholu. Dlouho jsme se vyhřívali ve sladké nečinnosti a hleděli do krystalických dálek, které se nám nekonečně rozprostíraly před očima. Pak jsme opět sestoupili po stopách, které nás vyvedly ven, a po návratu na sněžnicích jsme se vydali na cestu přes Vernagtferner k Vernagthütte. Opět to byla cesta hodná všech ostatních, které jsme v Ötztalu absolvovali, krásná a příjemná zároveň. Rychle jsme klesali hlouběji a hlouběji a brzy jsme museli dosáhnout výšky chaty. Stačil pohled do mapy, abychom zjistili, kam máme jít; chata se mohla skrývat jen za vlnou firnu nedaleko naší pozice. Zamířili jsme k tomuto cíli a brzy jsme se dočkali radostného zadostiučinění, když jsme chatu spatřili. Dveře jsme otevřeli klíčem od Alpského klubu, pak jsme se usadili a připravili si vydatné jídlo, oběd a večeři zároveň, což našim vyhladovělým žaludkům udělalo dobře.

Zbytek dne jsme strávili za dveřmi chaty a příjemně proklábosili hodiny. Osvěžily se nesčetné staré vzpomínky, na které jsme byli všichni bohatí, a nadšenými slovy se vychvalovala nádhera hor v létě i v zimě. Byly to hodiny, které mohou náležitě ocenit jen ti, kdo jsou horolezectví oddáni stejně jako my. Se stejným nadšením jsme mluvili o ledových bouřích na závratných hřebenech i o bezstarostných hodinách na slunečných odpočívadlech, a jakékoliv zážitky z hor, které jsme si vyprávěli, nás naplňovaly tichou radostí a blaženým štěstím. Než jsme se nadáli, padla noc. Odebrali jsme se do svého domova daleko od světa a brzy jsme vyhledali svá místa ke spaní. Všechny dostupné budíky - a téměř všichni jsme nějaký měli - byly nastaveny na čtvrtou hodinu.