Kyrgyzstán Skialpinismus

Nejlépe je začít tam, kde tento výlet začal: běh po stezkách Cache Creek v Tetonech s Leem. Konverzace se vždycky střídá podle toho, jak silné jsou mé astmatické záchvaty, i když jako obvykle mluvil hlavně Lee. Nadhodil jarní dobrodružství a možný výlet 'někam, kde se na konci sezóny moc lyžařů nevyskytuje'. Znělo to dost zajímavě, a tak jsme to nechali být. Asi o týden později jsem dostal pozvánku do skupiny s názvem 'Kyrgyzstán (nebo někam jinam, pokud má někdo lepší nápad)'. To bylo moje hrubé seznámení se skupinou. Některé členy jsem dobře znal, některé ne. Jedna z mých oblíbených věcí na lyžařských přátelích je, že budete bez otázek věřit i jejich přátelům. Takže i když jsem se s nimi nikdy nesetkal, věděl jsem, že jsou to dobří lidé. Kromě mě náš tým tvořili norští bratři Petter a Thomas Melingovi, Fin Hannu Kukkonen, Skot Hugo Scrimgeor a 'Američan' Lee Lyon.

Tím jsem se dostal tam, kde jste možná teď vy. Kde se nachází Kyrgyzstán? Jsem si jistý, že to 'píšu správně? V té době jsme byli naskládaní na lékařském kurzu. Trvalo to asi dva týdny, než jsem to špatně vyslovoval jako 'Kyrzygstan' a zhruba předpokládal, že je to někde na jih od Ruska a na východ od Egypta, než jsem si konečně udělal jasno. Cesta zněla zajímavě, jako skok víry. Bez jistých cestovních zpráv a betaverzí jsme se domluvili v obvyklém stylu cestovatelské džunky: nechali jsme věci většinou na vesmíru s tím, že to nejspíš vyjde. Zamluvili jsme si hotel v Biškeku na několik nocí, auto z půjčovny, které nás šest dopraví z bodu A do bodu B, a nic jiného na dalších šest měsíců. Všichni jsme se věnovali příslušným zimním a jarním plánům, lyžování a trávení co nejvíce času na horách. Komunikace byla minimální až do doby, kdy jsme měli jen pár dní před příjezdem do Biškeku.

Biškek je poměrně malý dopravní uzel, pokud jde o mezinárodní lety. Vzhledem k trojnásobnému červenému oku, které jsem potřeboval, abych se tam dostal ze Seattlu, bylo obrovskou výhodou, že jsme všichni skončili na stejném letu z Istanbulu. Vyzvedli jsme si auto z půjčovny a bez potíží dojeli do hotelu. Na nákup jídla a benzinu jsme si vyčlenili dva dny a očekávali jsme, že to bude velmi obtížné. Hloupé štěstí bylo na naší straně. Náš hotel se nacházel naproti obrovskému supermarketu a obchod, kde prodávali plyn do našich sporáků, byl plně zásoben. Kromě ochutnávání místních lahůdek v podobě nakládaného lososa a tvrdého alkoholu vodky na terase našeho hotelu nám toho moc nezbývalo.

Přibližně ve tři hodiny ráno jsem se probudil a ucítil, jak mě do obličeje udeřil sníh. Nejen občasné závěje od větru, ale soustavné, husté sněžení. Situace se velmi rychle změnila z ne zrovna ideální na vyloženě mizernou. Schoulil jsem se do spacáku a doufal, že to byl jen zlý sen. Všichni ostatní měli podobné zážitky a všichni jsme předstírali, že spíme až do rozbřesku. Jakmile se rozednilo, rychle jsme si sbalili věci a vydali se do civilizace. Logistická lehkost, kterou jsme měli v Biškeku, byla velmi zavádějící pro to, jak to bude probíhat v horách.

Zpět v Biškeku jsme se přeskupili a dohodli se, že je čas vyrazit do Karakolu. Naším hlavním cílem tam byla impozantní a neosekaná stěna 5130m vysokého štítu Džigit. Tentokrát jsme se hodlali lépe připravit. Kromě všech obvyklých nezbytností jsme v baru našli i samotného Lenina. Chvíli jsme s ním vyjednávali, až nám nakonec zajistil úspěch písemnou smlouvou, která naši cestu do Karakolu sankcionovala. Bohužel Lenin rád pije vodku, takže jsme si na desetihodinovou cestu autem do Karakolu všichni přivezli zdravou kocovinu. Do města Karakol jsme dorazili pozdě odpoledne a zamířili rovnou na špatně udržovanou polní cestu vedoucí do Karakolského údolí. K našemu štěstí se na nás na několik následujících hodin sesypala poměrně intenzivní bouřka a přinesla vytrvalý déšť, který trval až do rána. Protože jsme měli stany a výbavu kompletně schovanou, rozhodli jsme se raději přespat v autě, než abychom si promočili výbavu.

Další ráno bylo slibné, protože Hannu, náš finský expert na čtyřkolky, navigoval džíp přes kameny a bláto, které nás málem stálo zálohu. Všechno šlo 'hladce' až do chvíle, kdy jsme dojeli na zcela definitivní konec cesty. Zdálo se, že koňská stezka, která ji obcházela, pokračuje nahoru, i když příjezd byl stále beznadějně dlouhý. Otočili jsme se a vrátili se ke vchodu do parku a našli místního 'gaucha', který pronajímal koně. Domluvili jsme se, že si koně pořídíme příští den, a doufali jsme, když nám řekl, že v kempu Djigit budeme za pouhé čtyři hodiny.

Kvůli našemu štěstí byla jízda na koních na lyžích, ačkoli docela úžasná, super jen kvůli novému zážitku. Do hlavního tábora Djigit jsme skutečně dorazili za pouhé čtyři hodiny. Problém byl, že to bylo asi hodinu a půl chůze za místem, kam jsme mohli jet autem. Alespoň to dočasně zvedlo náladu. Vzali jsme si na ramena těžké batohy a šli dalších několik hodin, dokud se neobjevily bouřky, které nás kvůli bouřce a dešti donutily zastavit a utábořit se. Nálada byla v tuto chvíli smíšená. Konečně jsme viděli kousky sněhu, což bylo dobré. I když postávat v izotermickém manku s šedesátikilovým batohem na zádech je v teniskách docela obtížné.

Další den se situace příliš nezlepšila, protože vysoké teploty způsobené občasným deštěm udržovaly sníh izotermický. Přestože jsme měli lyže, při každém kroku jsme se bořili do sněhu až po kolena. Když se ohlédnu zpět, raději bych si vzal do kolena struhadlo na sýr, než abych to udělal znovu. O několik hodin později, po překonání potoků a bažin v morénovém bludišti, se konečně objevil vrchol Karakol. Zdálo se, že se nám naše vytrvalost, i když téměř na hranici hlouposti, vyplatila. Když jsme se přiblížili k otevřenému úseku delty, kde to konečně začalo být 'přímočaré', déšť a hromy nás opět přimrazily k zemi. Neměli jsme kam jít, a tak jsme byli nuceni přečkat bouřku ve stanech a modlit se, aby si blesky nevybraly cestu k nám.

Teprve třetí den jsme se konečně dostali na ledovec a mohli se utábořit. Bylo už příliš pozdě na to, abychom se úspěšně pokusili o něco vážného, ale Djiget byl konečně na dosah. Odpočinuli jsme si a pak jsme se vydali na průzkumnou lyži, která ukázala zábavně vypadající terén. Dobře jsme si odpočinuli, protože jsme věděli, že zítra, poprvé od příjezdu do Kyrgyzstánu, budeme mít pořádný lyžařský den.

Vstali jsme brzy a naším cílem bylo zkusit Djigit a poznat sníh. Osobně jsem už věděl, že jsem mimo. Bez ohledu na lyžování bylo na vrchol příliš mnoho ledu na to, aby se mi na něj dobře lezlo. Takže jsem se přiznaně kochal východem slunce a estetikou pohybující se skupiny a poflakoval se vzadu v tom, čemu se říkalo 'hanácké tempo'. Stále jsme postupovali vzhůru po zasněženém hřebeni, dokud se nezlomil a skupina nedospěla k rozhodnutí: pokračovat vzhůru, nebo sestoupit a lyžovat. Lee se ke mně přidal s touhou lyžovat, protože celou cestu dolů byla docela zábavně vypadající větrná skluzavka, která měla zabrat. Thomas a Hugo se postupně vzpamatovávali a uznali, že to vypadá příliš rozbitě, než aby to také stálo za to. Petter a Hannu zůstali vytrvalí a pokračovali nahoru. Popřáli jsme jim hodně štěstí a vrhli se na první opravdovou lyži výletu. Možná to bylo tím, jak jsme se na to všichni nadřeli, ale byla to zatraceně skvělá jízda.

Když Djigit vypadl, ostatní obrátili pozornost k vrcholu Karakol. Nebyla to'tak působivá lyže, i když to byl nejimpozantnější vrchol v údolí. S Leem jsme na něm viděli jen málo kromě ledovcové sjezdovky, která navazovala na dlouhý vrcholový hřeben, což vypadalo docela lákavě. Navrhli jsme ho jako polední cíl, abychom si vyzkoušeli sníh a zjistili, co dalšího se tam nahoře nachází. Následujících několik hodin jsme strávili dupáním po krásné větrné krustě, která byla ometená na graupelu o velikosti 5 mm. Led, kvůli kterému bychom museli povinně sestupovat, nám zabránil dosáhnout vrcholu. Hugo, Lee a já jsme se cítili dobře a těšili se na další dobré lyžování. Oblouky byly sice ošlehané větrem, ale stabilně dobré, zejména s ohledem na nedostatek lyžování v posledních dnech. V táboře jsme začali vyhlížet lyžařsky orientovanější cíle na další den, ale ne dříve než rychlý a jednoduchý sjezd do Kanady přímo zadními dveřmi...

V obavách z hrozného výstupu a s několika málo možnostmi lyžování jsme se rozhodli druhý den zbytečně brzy rozbít tábor. Protože utrpení se nepočítá, když ho neuděláte správně. Sníh roztál téměř až k ledovci, takže nebylo snadné sjet širokou říční deltou, kterou jsme před několika dny sjeli na kůži. Když se to všechno vezme kolem a kolem, cesta zpátky k autu nakonec měřila asi 16 mil, z nichž většinu jsme kvůli hlubokému blátu a starému sněhu ušli v lyžařských botách. Příliš unavení na stavění stanů jsme riskovali déšť a tu noc jsme přespali na poli nedaleko vstupu do parku. Druhý den ráno jsme prozkoumali další možnosti lyžování, ale usoudili jsme, že by to bylo příliš daleko za vynaložené úsilí. Rozhodli jsme se utábořit a rybařit v nedalekém údolí Jeti-Oguz. Přestože jsme nelyžovali, bylo skvělé vidět více z těchto hor, protože jsou neuvěřitelně estetické.

Tomáš měl před sebou let, takže jsme se museli vrátit do Biškeku. Vzhledem k tomu, že Petterovi'letí až za několik dní, rozhodli jsme se zkusit znovu lehce a rychle zabodovat v Koroně. Někdy se téměř hloupá míra tvrdohlavosti vyplatí. Tentokrát jsme zjistili, že se o Racek dělíme jen s jednou další hlučnou skupinou, která byla na cestě dolů. Nedali nám spát až do brzkých ranních hodin, my jsme jim to pak oplatili tím, že jsme je vzbudili, když jsme s východem slunce odcházeli. Nehodlali jsme se nechat napospas možnosti, že se úplně znemožníme jen kvůli dalšímu průseru v hotelu Korona. Na chatě jsme odložili naše malé množství vybavení na přenocování a pokračovali až nahoru na Koronu. Relativně čerství z Karakolu si na nás nadmořská výška vybrala svou daň až v posledních pár výšlapech. Nahoře jsme si na hodinku zdřímli, aby nám změklo, a pak jsme se vrhli na lyžování.

První stoupání byl větrem vyleštěný sníh na ledu, na kterém se překvapivě dobře lyžovalo. Všechno dole byla křižující kukuřice. S myšlenkou na naše přátele v dalekých končinách jsme tento sjezd věnovali Kanadě. Všechny spodní úseky jsme sjížděli ve skupině. Poté, co jsme se posledních pár týdnů potýkali s 'nic lehkého' tempem, bylo nevýslovně příjemné konečně něco rychle a snadno zvládnout. Zase na druhou stranu, když se nad tím zamyslím, přiznávám, že jsme 4800 m vysoký vrchol sjeli na lyžích za dva dny, přičemž minimálně 50 % chůze bylo po hlíně. A já tomu říkám 'rychle a snadno'. Je možné, že v tomto bodě cesty byla naše měřítka zkreslená.

Jako by to už nemohlo být lepší, ten večer jsme měli hotel Korona jen pro sebe. Nemohli'jsme být šťastnější, že máme noc sami se Sašou Gray po celých zdech. Druhý den ráno jsme se probudili s nápadem zalyžovat si na nedaleké stěně, která vypadala lákavě. Bohužel se oteplilo rychleji, než jsme předpokládali, a tak nám nebylo souzeno. Oblouky se nám povedly, ale jen na spodní polovině stěny. A co se týče té padesátiprocentní chůze po morénách a hlíně? Ten byl nepřekvapivě ohavný.

Aspoň do této chvíle výletu jsem si myslel, že tolik námahy vyměníme za lyžování kvůli našemu přístupu k horám. Snažili jsme se lyžovat na odlehlých a šílených tratích, které byly tradičně určeny pro horolezce. Teď se do Verbieru vrátili kluci z Evropy a zůstali jen prašanoví lyžaři Gringo: já a Lee. Náš plán byl zamířit na jih do pohoří Pamír a utábořit se u Pik Lenina. Vrchol má mohutnou rampu klesající z vrcholu do výšky 2800 m do pokročilého základního tábora. Je to lyžařská trať, která je tak čistá, že ji ani nezaregistrujeme. Dokonce i naživo je těžké tuto rampu plně vnímat. Cílem byla pochopitelně tato rampa, i když myšlenkou bylo zahřát se na výškových lyžařských věcech v okolí a vybudovat se k vrcholu.

V naději, že si vše co nejvíce usnadníme a zjednodušíme, jsme vše zařizovali z Biškeku přes jednu paní, která sídlila v Oši. Nebyla'levná, ale představa byla taková, že když se o všechno postará, život bude snadný. Přestože jsme až dosud měli s každým v Kyrgyzstánu jen příjemné zkušenosti, naše zkušenost na nás neudělala takový dojem: způsob, jakým vyřizovala e-maily a převody peněz, chování řidičů, které využívala, a atmosféra penzionu, v němž nás ubytovala. Zmiňuji se o tom spíše proto, abych varoval ty, kteří se snaží věci naplánovat. Možná by bylo lepší, kdybyste si co nejvíce věcí na cestu rezervovali sami a sami se starali o logistiku. Měli jsme pocit, že jsme se vypořádali se stejnou, ne-li větší bolestí hlavy tím, že jsme si najali tuto osobu, aby nám pomohla s logistikou.

Nebudu ztrácet více času sdílením podrobností o tom, jak tyto zkušenosti stáhly naši cestu dolů. Podle toho, co teď víme, že je klasickým kyrgyzským módem, čím víc se snažíme, tím jsou věci složitější. Poté, co jsme byli vysazeni 2 km před Leninovým základním táborem, jsme zbytek cesty šli pěšky a pokračovali na Cibulový vrch. Další den jsme se pokusili lyžovat, ale zhoršující se počasí nás nakonec otočilo. Druhý den byl úspěšnější, i když čerstvý sníh z předchozího dne se příliš rychle zahřál na to, abychom mohli lyžovat více než na nejmírnějších dostupných sjezdovkách.

Kéž bych mohl říct, že jsme následujících deset dní strávili tím, že jsme natahovali jídlo, co to šlo, lyžovali a zároveň se aklimatizovali a hledali ideální linii na vrchol, abychom mohli hladce prožít vrcholový den. Úspěšně se nám dařilo natahovat příděly. Zalyžovali jsme si pár zábav a sjezdů, které byly nejspíš prvosjezdy. I když s ohledem na Pik Lenin jsme se k němu ani nepřiblížili. Když vám devět z deseti dnů sněží, fouká vítr, bouří nebo v určitou chvíli všechny tři, je'velmi těžké toho moc udělat.

Přes značně nestálé a nespolehlivé počasí se nám podařily dva pokusy. Oba skončily předčasně kvůli nesrovnalostem a nestabilitě sněhové pokrývky na ledovci. Jednoduše řečeno, neměli jsme dostatek zkušeností a odhodlání, abychom se mohli pohybovat po tak složitém ledu. Opět jsme důkladně překonali kyrgyzské hory, sbalili jsme se, protože nám došly zásoby jídla, a sjeli na lyžích z ledovce zpět na cestu. Výstup byl stejně zábavný jako vstup: spousta chůze po strmých škrapech, spousta nadávek, několik okamžiků existenciální krize. Mezi tím a prolézáním dutých sněhových záplat to šlo tak dobře, jak jen mohlo.

Jediná věc, která se nám povedla, byla satelitní komunikace. Mohli jsme poslat e-mail a požádat o dřívější vyzvednutí kvůli situaci s jídlem. Naše paní logistička nás nechala až do poslední chvíle hádat, jak to bude s vyzvednutím, protože nám neodpověděla. Když jsme viděli, že se auto blíží za roh, byla to nepopsatelná úleva. Jakmile jsme se vrátili do auta a civilizace byla bohužel zajištěna, odpočívali jsme a přemýšleli.

Je mnoho způsobů, jak se to dalo využít k učení. Člověk musí vidět, kolik času, úsilí a odhodlání je potřeba k tomu, aby se horské dobrodružství takového rozsahu podařilo. Byla to také užitečná zkušenost vzhledem k tomu, co se mi osvědčilo při lyžování v minulosti: držet se jednoduchosti, dojet tam, tvrdě chodit a lyžovat, ptát se později. Neříkám, že to stále nebudu dělat, i když to má svůj čas a místo. Myslím, že při větších misích, jako je tato, je potřeba více času a energie na místě. Více energie je třeba věnovat logistice a je užitečné mít důvěryhodný kontakt, který dokáže věci zařídit. Zdá se, že pouhé ukázání se a nasazení tvrdé práce a nadšení v takovém měřítku nefunguje tak dobře. Na druhou stranu to může být také otázka štěstí, které se zdá být jednou z nejdůležitějších částí nezbytných faktorů při správném postupu na takovém místě. Možná se ho Kyrgyzstán prostě nechtěl vzdát.

Je také možné, že Kyrgyzstán prostě nebyl tím správným místem. Zdá se, že je tam velmi málo sněhu a kvůli nízkým teplotám tam mají rychlý přechod ze zimy do jara. Možná, že nejlepší místo, kde se dá sklidit hodně kukuřice a skvěle si zalyžovat až do pozdního jara, je přímo u nás. Možná že poskakování v dodávce v Severní Americe je ideální systém při lyžování v květnu a červnu. A to je přesně to, o čem jsme strávili většinu prostojů ve stanu a o čem jsme si povídali. Vzhledem k naší posedlosti kvalitním lyžováním a dobrodružstvím, které je až na druhém místě, je možná na čase dát tomuhle životu v dodávce šanci. Na druhou stranu je tu hrstka zajímavějších horských dobrodružství, která zahrnují spoustu zábavy typu 2, která se dá zažít. Ať už se rozhodnete jakkoli, nemusíte se rozhodnout až po Andách. Které jsou další v kalendáři. Plánuji se tam vydat 22. srpna. S trochou štěstí se nám to zkažené počasí, které jsme měli v Kyrgyzstánu, vyplatí tam dole a my budeme mít příležitost k dalším dobrodružstvím.