Měla to být moje čtvrtá cesta do Kyrgyzstánu a očekávání byla jako vždy obrovská. Hned na začátku se však věci dostaly do stresu: Cesta na letiště byla skutečně dostatečně propočítaná. Když však před vámi vyjede vlak, může to být docela napínavé. Naštěstí jsem stihl letadlo do Istanbulu. Tam jsme se všichni sešli u "stolu štamgastů", abychom pak společně pokračovali v cestě do hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku.
Nejistí jsme si byli i aktuálními podmínkami na místě. Opravdu spolehlivých zpráv o počasí a sněhu je málo a to málo informací, které jsou k dispozici na internetu, je kusé a někdy dost kontroverzní. Jediným spolehlivým zdrojem byl můj kamarád Vladimír. Je to můj dobrý kamarád a také předseda Kyrgyzské asociace horských vůdců. V létě jsem se s ním sešel, abychom si určili přesnou trasu na zimu, protože jsem předtím část trasy prozkoumal na kole.
Část trasy jsem tedy už znal - zbytek by byl i pro mě nový. Naše trasa by nás zavedla ze severu (Biškek) na jih (Oš) země a nabídla by nám nejen nádherné horské zážitky, ale také setkání s Kyrgyzy a jejich kulturou. Kyrgyzstán je pro mě vždy vzrušující a nový. Téměř nic nefunguje podle plánu, ale téměř vše funguje mnohem pomaleji nebo jinak. Ale i to dělá takové země tak přitažlivými. Vždyť my v západní Evropě jsme svým prostředím polarizováni k dokonalosti a rychlému tempu - v Kyrgyzstánu naopak hodiny tikají pomaleji a jinak. Pokud se však necháte do tohoto kultivovaného chaosu a lidí vtáhnout, dostanete za to víc, než byste si kdy mohli koupit.
O to víc mě tentokrát překvapilo, že všechna zavazadla byla v Biškeku skutečně na běžícím pásu. Vyzvedl nás náš řidič Saša. Než jsme však vyrazili na cestu směrem k průsmyku Töö Ashu, museli jsme navštívit Vladimíra v kanceláři. Přestože bylo teprve 8.00 hodin, kamarád nás přivítal první kořalkou. Naše konvice běžela na kyrgyzskou provozní teplotu. Když jsme odjížděli, naše zásoby v autobuse zahrnovaly nejen salám, sýr a sladkosti, ale také sbírku lihovin pro nadcházející chladné dny. Zdálo se, že jich nemáme dost - zbytky našich zásob alkoholu mám ještě doma v baru.
Po cestě do průsmyku jsme se na jednom z četných trhů zásobili jablky, banány a vodou. Počáteční potíže s přepočtem vedly k diskusím, protože jsme nechtěli kupovat 20 litrů vody za 30 eur. Při bližším zkoumání se však ukázalo, že to jsou pouhá tři eura, a to vedlo k naší první zábavě na trhu toho rána.
Lyžařské výlety v Arslanbobu
Naneštěstí po několika dnech už tato oblast neměla vzhledem ke sněhové situaci co nabídnout, a tak jsme pokračovali v cestě na jih do Arslanbobu. Cestou kaňonem It Agar jsme žasli nad množstvím vraků aut v příkopu a v kaňonu. Některá vozidla zřejmě ztratila brzdnou sílu. Saša nás však bezpečně dovezl kolem Toktogulu, Narinu, Taš Kömuru, podél ostnatého drátu na uzbecké hranici, Massi a nakonec do Arslanbobu.
Tady jsme se setkali s jedním pro oblast velmi významným Kyrgyzem: Hayat z CBT (Community Based Tourism) vybudoval v Arslanbobu celý "skialpinistický byznys" a snaží se zapojit místní obyvatelstvo za peníze turistů a nechat je podílet se na "prosperitě". Oblast je mekkou milovníků přírody. Naštěstí zde byly mnohem stabilnější podmínky než na severu, ale také bylo tepleji.
V následujících dnech nás ruské terénní vozy Lada Nivas vozily porostem, než jsme konečně vystoupali na vrcholy pod vlastní silou. Naší základnou byl penzion č. 1, který provozovala Nazeera se svou rodinou. S těmito Kyrgyzy jsme nejen žili, ale také se jim přizpůsobili: Vařilo se na otevřeném ohni a sprcha byla vzácností. Rodina nám do každodenních obědových balíčků přibalila spoustu vajec a ráno a večer jsme měli česnekový salát, což měl být vlastně zelný salát.
Lyžařská turistika je v Arslanbobu ještě v plenkách. Nebylo tedy divu, že jsme byli brzy známí jako barevní psi. Místní nás vždy vítali s otevřenou náručí - a s prvními pronikavými a láskyplnými nabídkami k sňatku. Nevšedním zážitkem byla také návštěva staré sauny, která je přístupná pouze mužům (zasvěcený tip!). Pokud budete v Arslanbobu v den trhu, určitě byste tam měli ochutnat šašlik.
Po několika dnech jsme chtěli vyměnit útulnou postel v penzionu za karimatku na salaši v horách. Cestou tam jsme však rychle zjistili, že sníh je pro naše koně příliš měkký a hluboký. A tak jsme několik dalších dní táhli vybavení po strmé, neschůdné cestě sami. Proklínali jsme to stoupání. Není divu, že se to koním nelíbilo. Ale to, co jsme pak našli, nám tu námahu vynahradilo: maličké místo k pobytu uprostřed ničeho, obklopené kotlinou s nekonečnými tratěmi v blízkosti a snadným přístupem za nejlepšího počasí. Teď se také ukázalo, proč se sem sjelo tolik průvodců. Stejně jako my, i tito specialisté byli do výletu opravdu zapálení a celou zimu tady nahoře nebivakovali.
