EventReport | Level Up Chamonix

Na začátku prosince jsem sledoval odkaz přes Instagram, ještě dost neinformovaný. Jen jsem si přečetla slova Freeride Event for Girls a během deseti minut odeslala přihlášku. Pak už to byly dva týdny třesení, protože čím víc jsem se s akcí seznamovala, tím víc jsem se jí chtěla zúčastnit. A pak, v polovině prosince, přišla velká radost z přijetí: jsem přijata! V tu chvíli jsem ještě nevěděl, co mě v Chamonix čeká, ale už jsem se nemohl dočkat!"

Takže: Co je Level Up? Level Up je freeridová akce pro ženy, kterou vytvořila Marion Hearty, čtyřnásobná vítězka Freeride World Tour a vítězka Natural Selection 2024. Tady je krátké představení Marion, protože Marion je nejen velmi vyznamenaná snowboardistka, ale také neuvěřitelně sympatická, velmi inspirativní osoba. Je nesmírně dobrá v tom, co dělá, a tak odhodlaná, že na mě udělala neuvěřitelný dojem. Je na ní vidět, jak moc je zapálená pro tento sport a jak moc chce vytvořit cestu pro ostatní ženy a odstranit překážky, které stojí v cestě tolika ženám, zejména ve freeridovém snowboardingu, a podpořit je v tom, co dělají a milují.

O čem byl Level Up? Akce se konala tři dny v Chamonix a probíhala na různá trenérská témata: Mentální workshop, soutěžní koučování, jóga, mapovací workshop. Cílem bylo zúčastnit se na konci akce kvalifikace 2* Freeride World Tour v Chamonix a být na ni během dvou dnů tréninku co nejlépe připraven.

Zúčastnit se mohlo deset žen, které byly vybrány ze 160 zájemkyň. Proč právě my? Na to jsme se ptaly všechny. Během jízdy gondolou, plné vtipů a kromě toho spíše banálních rozhovorů, mezi lidmi, kteří si dobře rozumí, protože je spojuje stejná vášeň, nám Marion vysvětlila, proč vybrala právě nás. Chtěla dát šanci ženám, ve kterých viděla talent a které podle ní milují tento sport, bez ohledu na sledovanost na Instagramu nebo umístění na stupních vítězů. Řekla také, že se svými partnery musela trochu diskutovat, což je samozřejmě úplně jiné téma, ale i tak vrhá docela přesné světlo na tento sport a jeho fungování. Stejně dobře ale vystihuje i událost a téma celého víkendu, protože jsme všichni byli neprofesionální, ale bez výjimky vášniví snowboardisté.

Druhý den ráno byl na programu soutěžní/freeride koučink. Cestovali jsme autobusem krásným údolím Chamonix, pod vrcholky vysokých francouzských hor a s výhledem na Mont Blanc, nad kterým pomalu vycházelo slunce, do střediska Grand Montes. Tam jsme se setkali s Gregem Liscotem, hlavním trenérem Young Riders Crew.

Den byl především o soutěžním ježdění. Mluvili jsme o volbě lajny, o tom, co se boduje a co je lepší v soutěžní situaci nedělat. Po několika kolech lyžování na překvapivě dobrém sněhu jsme začali s rozborem videa. Greg se s nastavenou kamerou umístil pod sjezdovku, kterou jsme předem probrali. Každý mu řekl, kterou lajnu by si vybral, a on řekl: Dobrá volba, nebo: Ještě jednou si to rozmysli, přidej ještě jeden skok/drop atd - a pak jsme začali. Greg natáčel, my jsme jezdili na snowboardu. Po každé jízdě jsme se podívali na video a Greg nám dal zpětnou vazbu. Ten den jsem se toho hodně naučil. Nejen jak sbírat body ve freeridovém závodě a vybírat lajny, jak se dívat na svah zespodu, abych ho dokázal projet přesně podle plánu shora. Ale také věřit v sebe a své schopnosti, nepodceňovat se a užívat si to, co mě baví, i když mě někdo sleduje.

Odpoledne se jelo ještě několik kol pro zábavu a jaká to byla zábava jezdit na snowboardu se všemi těmi ženami na takové úrovni! Bylo to neuvěřitelně inspirativní.

Zpět na hotelu jsme byly všechny dost vyčerpané, ale přesto jsme se vydaly na mapovací workshop pořádaný Whympr a pak rovnou na setkání jezdců pro nadcházející soutěž. Na setkání jezdců se najednou všechno stalo velmi reálným. Celý den mě obklopovala jistota, která vyplývala z toho, že jsem ve skupině se všemi těmi úžasnými ženami. Teď jsem se najednou ocitla v davu soutěžících.

Soutěžní den

V den soutěže jsme vyrazili brzy, ve čtvrt na osm jsme se lanovkou Planpraz vydali směrem k soutěžní ploše. Atmosféra byla napjatá a zároveň plná očekávání. Navzdory rostoucímu vzrušení jsme se snažili vychutnat si svítání a neuvěřitelnou scenérii. Hory byly stále tiché, obloha nad námi jasná a zpočátku plná hvězd, pak pomalu měnila barvu z fialové přes růžovou až po zářivě světle modrou, kterou bude zářit celý den.

Když jsme dorazili na Tvář, ulevilo se mi, vypadalo to tam jako na velkém hřišti a sníh vypadal dobře. Rychle jsem se seřadil a pak už šlo jen o to vyčkat a nezbláznit se - při zpětném pohledu se mi to nijak zvlášť nedařilo - až jsme se konečně společně vydali směrem ke startu.

Túra na start byla krásná, vedla po hřebeni s výhledem na jedné straně na Mont Blanc, mnoho metrů nad Chamonix, a na druhé straně jsme viděli mnohem mírnější vrcholky přírodní rezervace Sixt-Passy.

Po příchodu na start jsme měli ještě chvíli čas, než na nás přijde řada, abychom dostali startovní čísla. Během této doby jsme si moc nepovídali, každý byl zaměstnán svými vlastními řádky a vzrušením, občas padlo pár ojedinělých slov povzbuzení nebo potvrzení, pár objetí, cokoli, abychom si navzájem poskytli trochu podpory. Přede mnou startovalo pět dalších a s každým průjezdem startovní bránou moje vzrušení rostlo. Když na mě přišla řada, srdce mi bušilo jako o závod. Marion mi řekla pár slov motivace a pak jsem vyrazil. Lyžoval jsem až příliš rychle. Zpočátku byl sníh fajn, při mé rychlosti dokonale sjízdný, ale po prvním pádu se něco změnilo, bylo příliš teplo, na jihovýchodně orientovaný svah celý den svítilo slunce a já se nemohl chytit. Zřítil jsem se a znovu se postavil, jel jsem dál, ztratil jsem koncentraci. Jel jsem příliš rychle, spadl, znovu vstal. Snažil jsem se dostat všechno pod kontrolu, ale bylo pozdě, adrenalin byl pryč, nohy mě bolely a půlka svahu byla ještě přede mnou. Když jsem se dostala dolů, úplně vyčerpaná, zklamaná a blízko slzám, stalo se něco úžasného: všechny ostatní holky, které už byly dole, přiběhly a objaly mě. I když jsem nemohla předvést výkon, jaký jsem chtěla, zážitek z účasti na takové soutěži byl k nezaplacení.

Po akci

Nakonec velmi osobní závěr, protože dodnes se nemohu ubránit úsměvu, když si vzpomenu na naše dny v Chamonix.

V první řadě bych chtěl říct, že jsem nesmírně vděčný za možnost být součástí této akce. Bylo to úžasné od začátku až do konce. Tento zážitek mě naplňuje tolika emocemi, že je těžké je vyjádřit slovy.

Příjezd domů byl neskutečný pocit, když jsem se ráno probudil v Chamonix, obklopen obrovskými horami a autem zasypaným sněhem, cesta domů, pryč od sněhu zpět do reality, byla cesta. A teď je těžké utřídit sebe a své pocity a dát smysl všemu, co jsem za pouhé tři dny zažil. Mám tolik myšlenek a zároveň žádnou. Ale jen pomyšlení na tuto událost mi dokáže vehnat do očí slzy radosti a dojetí. Zřetelně cítím energii, kterou jsem byl v těch dnech obklopen. Je hřejivé, že se kolem mě sešla parta holek, které jsou každá úplně jiná, ale všechny je žene stejná věc: láska k tomuto skvělému sportu a touha po něčem víc, po dobrodružství, po výzvě. Které se nebojí být samy sebou na scéně, kde dominují muži. Všechny jsou na horách, protože je snowboarding jednoduše strašně baví. Především Marion, která je tak sympatická a silná. Její nápad udělat tuto akci pro ženy, které nemají velké publikum, které snowboardují takříkajíc ve stínu, nás spojil a vytvořil prostor, kde se všichni cítili bezpečně, kde byli všichni vidět a uznáváni. Alespoň tak jsem se cítila já. Cítila jsem se tak, jak jsem se na horách už dlouho necítila: jako bych tam patřila. Vyvolalo to ve mně touhu po dalších zážitcích. Plná touhy jít ven a hlasitě se zasazovat o ženy ve snowboardingu, o to, aby se každý člověk na horách cítil dobře a aby všichni věděli, že jsme schopné, tak neuvěřitelně schopné, že můžeme dosáhnout čehokoli. Že už není důvod o ženách pochybovat. Že jde o to spojovat lidi, aby mohli sdílet svého ducha, nadšení a vášeň a vzájemně se posouvat na další úroveň. Sebevědomí a pocit jistoty a úspěchu, to je to, co cítím, když si vzpomenu na Level Up, jak se cítím, jak jsem se cítila zejména ve dnech po akci. Protože nebylo pochyb, nikdo kromě mě nepochyboval o mně a mých schopnostech. Nikdy jsem neměla pocit, že bych musela někomu něco dokazovat - stačilo mi být sama sebou a dělat to, co mám nejraději. Tento pocit se budu snažit uchovat a přenést si ho zpět do svých domovských středisek.