Tento týden přišla smutná zpráva o úmrtí Sylvaina Saudana. 87 let, infarkt. Jaký hrdý věk! Ať už extrémní sportovec, nebo papírový vítěz. Ve světle této zprávy jsem si přečetl tehdejší rozhovor. Od té doby se toho ve světě lyžování na strmých svazích hodně změnilo. Objevili se noví protagonisté a popularita se přelila z freeridu zpět do alpinismu. Před deseti lety to byla mezera, dnes je to opět v módě. Stejně jako když Saudan zpopularizoval dříve neznámý druh lyžování. Lyžování jako takové se teprve stávalo populární jako volnočasová aktivita pro širokou populaci.
Saudan byl jmenován jedním z 50 nejvýznamnějších dobrodruhů posledních 200 let - v 80. letech, kdy už měl kariéru za sebou. Definice dobrodružství však musí být jasná: jde o podnik, o který se dosud nikdo nepokusil a jehož výsledek je zcela nejistý. Skutečné dobrodružství není o tom být výš, rychleji, dál. Jde o objevování neznámého. A právě to Sylvain Saudan při svém lyžování dělal.
Jeho kariéra byla promyšlená. Přinejmenším od druhého kroku. Ten první se zrodil z pivní nálady. Během návštěvy Chamonix v roce 1967 se s přáteli bavil o možnosti sjet na lyžích Spencerův kuloár na Aiguille de Blaitière. "Nemožné!" říkali někteří. Sylvain, který toho jako lyžařský instruktor po celém světě za více než deset let viděl a slyšel hodně, kontroval: "Ano, je to možné! Pojďte se mnou, ukážu vám to!" V té době byl lyžařským instruktorem a řidičem kamionu, který si v zimě vydělával na živobytí v Evropě a v létě v Austrálii.
Řekl to. Hotovo. Dokázal to. Zpátky v údolí se náhodou objevil novinář z Paris Match. V Německu je to zhruba obdoba deníku Sport Bild. Ta Saudanovi a jeho přátelům nevěřila ani slovo. Teprve když se nechala vynést vrtulníkem a sama viděla lyžařské stopy, udělala z toho velkou kauzu. A byl to hit. Dobrodružství! (Relativně) mladý, pohledný chlapík s velkým šarmem se tlačí na pilu. Jeden článek následoval za druhým a Sylvain Saudan, protřelý Valašan, vycítil příležitost ke slávě, úspěchu a především penězům.
Naplánoval si kariéru: Stejně jako u velkých horolezců měly následující sestupy navazovat jeden na druhý. Stále strmější a strmější, stále vyšší a vyšší. A vždy v doprovodu médií. Celkem devět velkých sestupů. Začal v Alpách a skončil v Himálaji prvovýstupem na osmitisícovku. Našel si dobře placené sponzory, kteří mu zůstali věrní po celých 25 let. Produkoval filmy, přednášel a prodával knihy. Po celém světě. Sylvain Saudan našel obchodní model pro sport, který nikdy předtím neexistoval. A byl v tom dobrý: závodil v červeném sportovním autě po Alpách. Zcela jinak než téměř všichni ostatní, kteří dělali něco podobného. Například Heini Holzer. Jižní Tyrolsko, kominík, Messnerův společník na laně, který se proslavil na scéně více než stovkou sestupů strmými stěnami, ale dál se živil lezením po střechách domů. Před padesáti lety Saudan ukázal, jak lze být finančně úspěšný z niky s trochou štěstí, přemýšlení, plánování, pozornosti k detailům, velkou houževnatostí, ochotou riskovat a vůlí jít vlastní cestou.
Zavedl pro tuto kariéru zásadu. Je a zůstává lyžařem. To pro něj znamenalo, že při sjezdech nepoužíval žádné horolezecké pomůcky. Žádná lana, žádné skoby, žádné cepíny, dokonce ani Batoh pro případ nouze. Po výstupu se vždy proměnil v lyžaře. S lyžařskými botami, slunečními brýlemi, bez batohu a často i bez čepice. Co nebylo možné uskutečnit, nebyl sjezd na lyžích. Jakmile si to mohl dovolit, jednoduše odletěl vrtulníkem do požadovaného výchozího bodu svého sestupu. Přísná horolezecká definice lyžařů na strmých stěnách, která zohledňuje čistý, vlastnoručně provedený výstup, na začátku jeho sjezdů ještě neexistovala. Pravidla (která by Saudan stejně nikdy nedodržoval) stanovili až Anselme Baud a Patrick Vallençant, kteří vymysleli termín "Ski Extême".
