Bedretto se nachází na jižní straně Gotthardu a je právem považováno za jeden z nejkrásnějších koutů švýcarských Alp. Téměř vždy zde leží úctyhodné množství sněhu, a protože průsmyk Nufenen je v zimě uzavřen, jsou zde lyžařští turisté obvykle odkázáni sami na sebe.
Túra snů nebo noční můra - obojí je dnes možné
Kromě 150 metrů dlouhého krátkého talířového výtahu zde nejsou žádné vleky, a proto se zde řídí heslem "zasluž si svůj obrat", což není špatně. Po dvanáctitisícovém prašanu jsme nechtěli hned rozjet další lyžařské středisko, ale raději připravit své staré kosti a svaly na velké jarní túry příjemnou, středně pohodlnou lyžařskou túrou... Ranní ptáče atd. Znáte to... Prvních 500 výškových metrů zdoláváme rychle ve strmém modřínovém horském lese. Fantastický den, přes noc další čerstvý sníh a ocelově modrá obloha, vlastně dokonalá, nebýt nezvykle velkých sněhových peřin na hřebenech a vrcholcích. Stále jsme přesvědčeni, že dosáhneme našeho vrcholového cíle, Helgenhornu, který je vysoký téměř 3000 m. Koneckonců se na něj dá dostat, aniž bychom museli překonávat příliš nebezpečné svahy, proto jsme se vzhledem ke značnému lavinovému nebezpečí rozhodli pro tento cíl. Jakmile však za sebou necháme les, čeká nás silný vítr, který se čím výš se dostáváme, tím víc mění v plnohodnotnou pouťovou bouři. Krátce poté, co jsme ve větrem rozfoukaném prašanu vyjeli naše stopy, jsou opět rozfoukány. Během velmi krátké doby jsou přemístěny desítky tun sněhu. To není pro dnešek dobré znamení a já jsem každou minutou nervóznější. Když se o něco později ozve první hukot (tupý, dunivý zvuk způsobený strukturálními trhlinami ve sněhové pokrývce, kdy je usazováním vytlačován vzduch), který zdůrazňuje vážné nebezpečí lavin, je jasné, že dnes není náš den. Po několika diskusích a několika neodbytných burácejících zvucích se později rozhodujeme vylézt pouze malý předsunutý výstup ve středně strmém terénu.
I přes maximální opatrnost se to málem stalo...
Na hřebeni se krok za krokem probojováváme nahoru proti bouři. Volíme sestup plochým, nudným humózním terénem pod 30 stupňů. Ale jak už to v kopcovitém terénu bývá, ten či onen svah je 30 stupňů strmý nebo ještě strmější. A to pro dnešek stačí! Zatímco já se řítím dolů údolím s houkající sirénou nebezpečí, Totti pohodově křižuje třicetistupňový svah větrným prašanem. Po necelých dvou třetinách se celý úsek svahu náhle uvolní a Totti s lavinou teď křižují ve dvojici. Uvolněná vrstva sněhu naštěstí nebyla příliš silná, jinak by lavina měla vážné následky, protože malá lavina v prohlubni - vždyť šlo o zhruba 80 tun sněhu! - by stačila na extrémně hluboké zasypání. Nejpozději nyní si každý uvědomuje, jak nejistý a nebezpečný byl tento den v této oblasti. Zajímavé je, že v Andermattu, necelých 15 kilometrů severněji, se sníh zdál být poměrně stabilní a Aron a jeho kamarádi tam pluhovali po čtyřicetistupňových svazích bez vážnějších známek nestabilní sněhové pokrývky.
Lavinová situace se zmírňuje až při přechodu pod hranici 2000 metrů nad mořem. Tam je vítr slabý a prachový sníh je téměř nevázaný. Po získání riskantních a poučných zkušeností sjíždíme prašanem dolů volným modřínovým lesem. Závěr: Při stupni nebezpečí 3 (= značný) je lepší zůstat při prašanu v lyžařském areálu, kde je sněhová pokrývka zpravidla stabilnější, nebo se při cestování mimořádně bránit.
