Přeskočit na obsah

Cookies 🍪

Tato stránka používá cookies, které vyžadují souhlas.

Dozvědět se více

Tato stránka je také k dispozici v English.

Zur Powderguide-Startseite Zur Powderguide-Startseite
Bezpečnostní témata

Úvahy o smrti Tofa Henryho

Uctívání hrdinů, řízení rizik v Chamonix, sociální média a jejich vliv na nás

18. 10. 2023
Lars Oelmann
Tof Henry, freeridový profesionál z Chamonix, a chilský horský vůdce Juan Señoret zemřeli 11. října při výstupu na chilskou sopku Puntiagudo. Henry byl známý svými velkolepými výstupy na klasické i méně klasické strmé stěny v okolí Chamonix. Do ledových stěn vnesl "freeridový styl" a ve vysoké rychlosti dělal velké oblouky, které ostatní přeskakovali. Tofu Henrymu bylo 38 let a přežil ho syn.

Downdays shromáždil další informace o nehodě - podle toho, co je známo. K dispozici je poněkud starší portrét Tofa Henryho od Powdera. V jeho filmu "Born in Chamonix" se sám vyjadřuje a nechává za sebe mluvit své sjezdy.

Jak lyžařská média adekvátně reagují na úmrtí (významných) freeriderů? V týmu PowderGuide jsme o tom často diskutovali a ani tentokrát to není výjimka. Lars Oelmann, věštec Prašan Alert, - stejně jako mnozí z nás - pozoroval, jak se zpráva o smrti Tofa Henryho šíří od Insta-Story k Insta-Story. Příspěvky doprovázela smutná srdíčka. Videa Tof'ových výstupů strmou stěnou byla často komentována ohnivými emoji. Lars má pocit, že ani jedno nevystihuje situaci - srdíčka nevystihují tragickou smrt člověka, plameny nevystihují sjezdy, které byly i na freeridové scéně tolerující riziko často vnímány jako "tvrdé na limitu". Lars se o své myšlenky podělil v následujícím článku.

Nevíme, jaká je "správná" reakce na smrt lyžařské hvězdy, jako je Tof Henry, a zda vůbec nějaká existuje. Tým PG se shodl na tom, že Lars nám dal důležitý podnět k zamyšlení. Na otázku, zda je tento druh diskuse vhodný v médiu, jako je PG, tak brzy po nehodě, se názory lišily. Výsledné rozhovory jsme také považovali za cenné a nakonec jsme se rozhodli, že se o text podělíme zde s komunitou PG.

Tofova smrt ve mně vyvolala něco, co se zdá být jiné než to, co vyvolala v ostatních, alespoň pokud se dá věřit sociálním médiím. Vyvolala ve mně touhu mluvit o něčem, co v sobě nosím už několik let a co bych nyní rád předložil k diskusi v diskusním příspěvku. Zdůrazňuji, že se jedná o můj názor, nikoli o obecný názor PowderGuide. Možná ani nikoho jiného.

Jde o to, jak byl Tof vnímán, jak se rozhodujeme na horách a jak pak tato rozhodnutí sdělujeme okolnímu světu. Tofova smrt je tragická. Především pro jeho rodinu a přátele. Ale zřejmě i pro stovky dalších, kteří to vyjadřují na sociálních sítích formou srdíček a dalších emotikonů. Mnozí zřejmě považují jeho smrt nejen za tragickou, ale také za překvapivou.

Zdá se, že tady vybočuji z řady, protože moje první myšlenka byla: "Už zase". Protože mě to nepřekvapilo. Vzpomněl jsem si na článek z Powder Magazine o Andreasi Franssonovi, Daveu Rosenbargerovi a dalších, kteří byli v té době v Chamonix představováni jako nová generace freeriderů. Jezdili na tratích na hranici možností, ale s freeridovým přístupem a ne klasickým stylem strmých stěn. Jinými slovy, místo kontrolovaných jumpturnů nyní jezdili široké oblouky ve vysoké rychlosti na extrémně strmých a exponovaných svazích. Celé to funguje pouze za dobrých podmínek s prachovým sněhem, kde bývá riziko lavin výrazně vyšší než v jarních firnových podmínkách. K této tradici patří i Tof Henry.

Téměř všichni protagonisté z tohoto článku jsou již po smrti. Takže teď je mrtvý i Tof, který v Chamonix vyrostl a stál za tímto "chamonixkým postojem" jako nikdo jiný.

Pro mě "chamonixký postoj" spočívá na jedné straně v racionalizaci rozhodnutí, která neměla být učiněna podle klasického risk managementu - například ve smyslu redukční metody - a na druhé straně ve způsobu, jakým to vnímá "scéna", ke které všichni patříme.

A tady to začíná být ošemetné, protože mě ve skutečnosti nezajímají jednotlivá rozhodnutí nebo lidé, kteří je činí. Jde spíš o nás, o scénu, která to celé vnímá a komentuje, a o naši upřímnost vůči sobě samým.

Protože, buďme upřímní, téměř všichni jsme po Munterovi udělali rozhodnutí, která jsme udělat neměli, někdy vědomě, někdy nevědomě. Každý, kdo chce jezdit v prašanu ve vzrušujícím terénu, se potýká s tím, že po Munteru už to nejde úplně omezit. A dříve nebo později ho stejně téměř všichni sjedou. A já si myslím, že je to v pořádku. Nejde o "špatná" rozhodnutí jako taková, ale o to, jak se s nimi vypořádat. I když se většinou nic nestane, měli byste si být vědomi toho, že to bylo nebezpečné a něco se mohlo stát. Měli byste k sobě být upřímní.

Pro mnoho lidí, kteří žijí na hranici možností, je posouvání hranic racionalizováno výše zmíněným "chamonixovským přístupem": "Jsou neuvěřitelně dobří v tom, co dělají. Mají spoustu zkušeností. Zvládli to už mnohokrát. Znají své věci." A tak dále. Někteří z nás si to možná takto racionalizují, aby mohli své hrdiny dál sledovat na sociálních sítích. V určitém okamžiku jsem toho už nebyl schopen. Nemohl jsem už sledovat videa Tofa Henryho, protože jsem nebyl přesvědčen, že on, a hlavně mnoho jeho diváků, ví, jak moc je celá věc na hraně. Podle mého názoru k sobě nebyli a nejsou upřímní.

Nyní mnozí na sociálních sítích mluví o tom, že jsou překvapeni a vyvedeni z míry tím, že Tofa dohnalo nahromaděné riziko. Ale proč píšu dlouhou úvahu? Právě já, prašanové orákulum, které také přispívá k tomu, že lidé jezdí lyžovat, když je spousta čerstvého sněhu?

Šílí mě, že image na sociálních sítích a také vydělávání peněz je až příliš často založeno na tom, že se žije na hranici možností, ale nikdo se poctivě nerozhodne žít s následky. Nemluvím o Tofovi a dalších z jeho ligy. Ti toto rozhodnutí jistě učinili sami za sebe. Je mnoho těch, kteří jdou podobnou cestou i bez dosahu sociálních sítí, nebo hlavně ne kvůli dosahu sociálních sítí, alespoň doufám.

Myslím nás. Musíme se smířit s tím, že lidé mohou dosáhnout svých limitů. A nikdo si to zřejmě nechce připustit, protože nám to připomíná, že se to může stát i nám. Téměř každý, kdo se v horách pohybuje dostatečně dlouho, zná alespoň letmo někoho, kdo se už nikdy nevrátil.

A nyní stojíme před otázkou, co se stane, když jste v této nice přistáli a vyděláváte na tomto obrazu peníze, nebo na něm alespoň vydělávají firmy a sponzoři. Není to pokrytecké, nebo dokonce licoměrné, když toto odvětví jasně neřekne: riziko je příliš vysoké, může to kdykoli skončit?

Ne. Ani od firem, ani ze sociálních médií. Maximálně od nás, protože reklama a společnosti přirozeně používají k prodeji svých produktů pouze pozitivní věci a my rozhodujeme o tom, co funguje. Možná za to částečně může moderní marketing. Ale to je na jinou diskusi. Jde o to, jak se rozhodovat a žít s těmito rozhodnutími a jejich důsledky. Tof se svými, my s těmi Tofovými, pokud ho budeme následovat, a my se svými.

V alpinismu, lyžování a vysokohorské turistice vždy zemřelo mnoho lidí, a to i bez sponzoringu a Instagramu. Sociální média však živí náš kult hrdinů a kategoricky ignorují temnější stránky, protože ty negenerují kliknutí a lajky.

Funguje jen tento do očí bijící obsah? Cody Townsend a jeho pořad The Fifty Project: V době algoritmů sociálních médií může fungovat i jiný přístup. Mělo by být ostatním umožněno nadále vydělávat peníze tím, že žijí na hraně? Rozhodně. Je to jejich rozhodnutí. Ale oni i my musíme být schopni žít s následky a nepřemýšlet o tom, až když je pozdě.

Všichni jsme přece dospělí a my, kteří trávíme hodně času cestováním po horách, víme, co se může stát, když se člověk dostane na hranici svých možností. Pokud to nevíte, neměli byste jezdit do hor nebo sledovat na Instagramu lidi, kteří jezdí do hor.

Ale navzdory tragédii prosím nezveřejňujte srdíčkové emotikony a nepředstírejte, že šlo o nepředvídatelnou nehodu. Buďte k sobě upřímní.

Poznámka

Tento článek byl automaticky přeložen pomocí DeepL a poté upraven. Pokud si přesto všimnete pravopisných či gramatických chyb nebo pokud překlad ztratil smysl, napište prosím mail redakci..

K originálu (Německy)

Související články

Komentáře