Downdays shromáždil další informace o nehodě - podle toho, co je známo. K dispozici je poněkud starší portrét Tofa Henryho od Powdera. V jeho filmu "Born in Chamonix" se sám vyjadřuje a nechává za sebe mluvit své sjezdy.
Jak lyžařská média adekvátně reagují na úmrtí (významných) freeriderů? V týmu PowderGuide jsme o tom často diskutovali a ani tentokrát to není výjimka. Lars Oelmann, věštec Prašan Alert, - stejně jako mnozí z nás - pozoroval, jak se zpráva o smrti Tofa Henryho šíří od Insta-Story k Insta-Story. Příspěvky doprovázela smutná srdíčka. Videa Tof'ových výstupů strmou stěnou byla často komentována ohnivými emoji. Lars má pocit, že ani jedno nevystihuje situaci - srdíčka nevystihují tragickou smrt člověka, plameny nevystihují sjezdy, které byly i na freeridové scéně tolerující riziko často vnímány jako "tvrdé na limitu". Lars se o své myšlenky podělil v následujícím článku.
Nevíme, jaká je "správná" reakce na smrt lyžařské hvězdy, jako je Tof Henry, a zda vůbec nějaká existuje. Tým PG se shodl na tom, že Lars nám dal důležitý podnět k zamyšlení. Na otázku, zda je tento druh diskuse vhodný v médiu, jako je PG, tak brzy po nehodě, se názory lišily. Výsledné rozhovory jsme také považovali za cenné a nakonec jsme se rozhodli, že se o text podělíme zde s komunitou PG.
Tofova smrt ve mně vyvolala něco, co se zdá být jiné než to, co vyvolala v ostatních, alespoň pokud se dá věřit sociálním médiím. Vyvolala ve mně touhu mluvit o něčem, co v sobě nosím už několik let a co bych nyní rád předložil k diskusi v diskusním příspěvku. Zdůrazňuji, že se jedná o můj názor, nikoli o obecný názor PowderGuide. Možná ani nikoho jiného.
Jde o to, jak byl Tof vnímán, jak se rozhodujeme na horách a jak pak tato rozhodnutí sdělujeme okolnímu světu. Tofova smrt je tragická. Především pro jeho rodinu a přátele. Ale zřejmě i pro stovky dalších, kteří to vyjadřují na sociálních sítích formou srdíček a dalších emotikonů. Mnozí zřejmě považují jeho smrt nejen za tragickou, ale také za překvapivou.
Zdá se, že tady vybočuji z řady, protože moje první myšlenka byla: "Už zase". Protože mě to nepřekvapilo. Vzpomněl jsem si na článek z Powder Magazine o Andreasi Franssonovi, Daveu Rosenbargerovi a dalších, kteří byli v té době v Chamonix představováni jako nová generace freeriderů. Jezdili na tratích na hranici možností, ale s freeridovým přístupem a ne klasickým stylem strmých stěn. Jinými slovy, místo kontrolovaných jumpturnů nyní jezdili široké oblouky ve vysoké rychlosti na extrémně strmých a exponovaných svazích. Celé to funguje pouze za dobrých podmínek s prachovým sněhem, kde bývá riziko lavin výrazně vyšší než v jarních firnových podmínkách. K této tradici patří i Tof Henry.
Téměř všichni protagonisté z tohoto článku jsou již po smrti. Takže teď je mrtvý i Tof, který v Chamonix vyrostl a stál za tímto "chamonixkým postojem" jako nikdo jiný.
Pro mě "chamonixký postoj" spočívá na jedné straně v racionalizaci rozhodnutí, která neměla být učiněna podle klasického risk managementu - například ve smyslu redukční metody - a na druhé straně ve způsobu, jakým to vnímá "scéna", ke které všichni patříme.
A tady to začíná být ošemetné, protože mě ve skutečnosti nezajímají jednotlivá rozhodnutí nebo lidé, kteří je činí. Jde spíš o nás, o scénu, která to celé vnímá a komentuje, a o naši upřímnost vůči sobě samým.
