Iran

Tropy jsou známé jako oblasti světa, kde můžete po celý rok ležet na bílých písečných plážích a v době veder se uchýlit do stínu palem. Pokud potřebujete konkrétnější informace pro svou navigaci, najdete je mezi obratníkem Raka a obratníkem Kozoroha. Občas však může být v tropech pěkně nepříjemně a v závislosti na oblasti vám může dovolenou na pláži zkazit hurikán, tajfun nebo obyčejná tropická bouře. Pokud vás takové věci nezajímají a dáváte přednost přízemnímu mrholení, můžete se s klidným svědomím vypravit za koupáním do Středozemního moře.

Stojíme v imigrační frontě před zahalenou celnicí a nevíme, co nás čeká. A je tu ještě něco, z čeho se nám potí čelo: A alkohol je v Íránské islámské republice trestný. Proč nás to nenapadlo dřív? Hlavou mi probleskují obrazy kamenování a bičování, zatímco se pomalu blížím k pasové kontrole. Celník na mě přátelsky mrkne: "Vítejte v Íránu." To je vše.

Vyzáblý stařec v kalhotách sedí na okraji a opatrně si nabírá na hlavu horkou sirnou vodu. Opatrně ponořím nohu do bazénku a couvnu: voda jako by se vařila! Je nepředstavitelné, že bych do ní vstoupil, aniž bych se popálil. Stařec mi však povzbudivě kývne a já se velmi pomalu nechám vklouznout do tůňky...

Ještě vysoko nad městem ležíme na skalnaté plošině na slunci a šklebíme se jako blázni. To je ale země, to je ale sestup! Půda je stále tmavší a písčitější a mnohé úseky jsou nyní dlážděny schody a zídkami. Zdá se, že se opět blížíme k městské oblasti. Výškoměr však stále ukazuje 2500 m.
Vždy, když si myslíme, že za další zatáčkou konečně začíná město, stezka je opět divočejší a techničtější. Alespoň opět potkáváme lidi, kteří nás zdraví velkým "ahoj" a trvají na společné fotografii na památku. Na dno se skutečně dostáváme až v podvečer. Z brzd se kouří a všichni jsou unavení – ale šťastní a obohacení prvotřídním sestupem.

Druhý den ráno jsme se za jasného slunečního svitu vydali do vysokohorského tábora "Bargahsevom" ve výšce 4 200 metrů, posledního před vrcholem. Chceme zjistit, jak daleko se dá hora Damavand dojet na kole. Udivené až lítostivé pohledy protijedoucích horolezců však naše sebevědomí jednoznačně snižují. A skutečně, můžeme ujet jen prvních pár metrů po prašné singltreku, pak musíme tlačit – zbývajících 1200 metrů až do tábora. Pouze vyhlídka na další jízdu po této cestě nás motivuje k tomu, abychom tlačili kola do kopce, vlásenku za vlásenkou...

Jedeme na snowboard do Íránu?¿ Naši přátelé se na nás dívají s pochybami a kroutí hlavou, když jim říkáme o našich plánech. Kde se tam prý dá jezdit na snowboardu? Není tam jen poušť a válka? A pokud ano, je to určitě zájezd pro lidi, kteří skončili se životem. Ale my jsme zažili pravý opak?

Cestovní informace: Kdo, co, kdy, kam?