Jedinečné lyžařské túry v panenské přírodě, gigantická panoramata nádherných ledovcových krajin, lyžování na helikoptérách v nejlepším sněhu, spousta sluníčka a skvělý kolektiv - to je souhrn našich zážitků z Aljašky. Po půl roce, kdy jsem mohl všechny události zpracovat, nastal čas napsat závěrečnou zprávu o naší cestě na AK. Po mnoha hodinách v letadle (včetně noci strávené popíjením v Amsterdamu) pilot konečně zahájil přiblížení na přistání v Anchorage. Navzdory pocitu horkého psa mezi dvěma 150kilovými Američany se mi během přiblížení na přistání podařilo zahlédnout z okénka zamrzlé moře a jen o pár minut později slušně velkou horu sněhu vedle přistávací dráhy. A okamžitě mě naplnilo čiré očekávání. Aljaško, konečně jsme tady - a jsme připraveni! Po vyzvednutí obytného vozu, hromadném nákupu v supermarketu a studiu sněhových podmínek začalo naše dobrodružství v průsmyku Turnagain Pass, který leží necelých 300 metrů nad mořem a kam se dá z Anchorage dojet poměrně rychle. Vzhledem k blízkosti moře je zde dostatek srážek. Když jsme dorazili, byly tam také srážky, ale v podobě deště. Doma jsou nejlepší podmínky, tady prší, něco je špatně.
Turnagain Pass
Hned na začátku panovaly obavy, že na této cestě nebudeme mít štěstí na aljašské počasí. Jak se však mraky postupně zvedaly, chmurné myšlenky se rychle rozptýlily a objevila se krajina, o jaké se nám ani nesnilo: široká údolí a strmé svahy, kam až oko dohlédne. Nebylo třeba diskutovat o tom, co budeme dělat. Proto jsme naši útulnou snídani okamžitě přerušili a místo toho jsme si oblékli kůže a vyrazili. Množství sněžných skútrů, které se pohybovaly kolem, bylo trochu nepříjemné. Mají však povoleno jezdit pouze ve vymezeném prostoru, takže jen mírně rušily, když jsme vyrazili a dorazili na parkoviště. Navzdory blízkosti Anchorage se na silnici překvapivě téměř nevyskytují skialpinisté. Pokud si nevybereš vrchol, který je nejrychleji dosažitelný, jsi dokonce úplně sám. Našli jsme několik krásných sjezdů, od strmých svahů až po cestovní terén. Jen kvalita sněhu zůstávala trochu stranou a člověk si musel dávat pozor, protože do sněhové pokrývky se vloudila záludná vrstva námrazy. Přesto je Turnagain skvělým místem pro strávení několika dní a ti, které neodradí dlouhé výstupy, si zde určitě najdou svou vysněnou lajnu. Než se však do této oblasti vydáte, měli byste sledovat teploty. Vzhledem k blízkosti moře se na přelomu zimy a jara poměrně rychle otepluje, což znamená, že ve vysokých nadmořských výškách může pršet. My jsme naštěstí měli štěstí, protože déšť se po příjezdu rychle změnil ve sníh. Pokud jsou všechny parametry v pořádku, určitě byste se měli vydat do Turnagain Pass.
Hatcher Pass
Počasí se v následujících dnech zhoršilo a my jsme hledali novou lokalitu. Vrátili jsme se do Anchorage a zkontrolovali předpověď sněhu. Po několika rozhovorech s místními jsme skončili v Hatcher Pass, "místní hoře" Anchorage, na cestě do Valdezu. Oproti Turnagain Pass je tento průsmyk výrazně vyšší, přes 1000 metrů. Do Hatcher Pass jsme dorazili v sobotu a místo vytoužené samoty jsme narazili na hordu aut a sněžných skútrů. Můj první dojem byl tedy vše, jen ne pozitivní. Příliš mnoho lidí a téměř nulová viditelnost. Moje nálada se však okamžitě zlepšila, když nás pár telemarkových lyžařů pozval na grilování. Sněžení, pivo a párek v rohlíku Elchwurst okamžitě zvedly náladu i tomu nejskleslejšímu lyžaři. V pozdním odpoledni se davy lidí vytratily a my jsme se ocitli v průsmyku sami s mobilním obývákem a od té chvíle se mělo všechno v průsmyku Hatcher změnit k lepšímu. Probuzeni prvními slunečními paprsky jsme se okamžitě vydali na průzkumnou túru. Kupodivu na cestě nebyli téměř žádní skialpinisté. I při velmi krátkých přístupech jsme bez problémů našli mnoho krásných linií v neupraveném sněhu. Přesto jsem nezískal ten "aljašský pocit", ve který jsem doufal - bylo to tu pěkné, ale ne nutně výjimečné, protože na rozdíl od Turnagainského průsmyku je oblast Hatcheru velmi podobná Alpám a ty už docela dobře známe. Turistický terén zrovna nepřipomíná klasické AK hory. Pro všechny milovníky kuloárů: je zde několik strmějších žlabů, které se dají dosáhnout poměrně rychle a rozhodně stojí za to.
Thompson Pass
Zbytek cesty nás zavedl do našeho hlavního cíle, Thompson Pass. Už samotná cesta tam je velkolepá: krajinu charakterizují ledovcové velikány a velké ledovcové jazyky a očekávání při pohledu z okna nesmírně rostlo. Boky AK, o kterých jsme snili, byly nyní blíž než kdykoli předtím. Od této chvíle jsme všichni tři seděli v první řadě, nikdo nechtěl o nic přijít (odpadkový koš jsme museli přeobsadit na třetí sedadlo), protože na konci průsmyku se dostanete do ráje freeridingu: 855 metrů vysoký průsmyk, který vede do Valdezu, je jednou z oblastí na Aljašce s největším množstvím srážek a nabízí řadu možností túr, nekonečné hřbety AK, strmé žlaby a gigantické výhledy na vrchol.
V této oblasti můžete zůstat navždy. Jako Tailgate Festival, bylo na průsmyku poměrně dost lidí. Vzhledem k obrovské rozloze se však lidé velmi dobře rozptýlili, takže jsme opět cestovali sami a mohli jsme si o samotě udělat stopy. Několikrát jsme také využili nabídky festivalu zkrátit si přístupy pomocí sněžných skútrů. Zvláště v této oblasti máte velmi dlouhé výstupy, než dosáhnete požadovaného cíle. Tyto výstupy však rozhodně stojí za to, protože jsou odměněny fantastickými výhledy. Velmi často se dostanete do ledovcové kotliny, kde se ve všech expozicích rozbíhají strmé žlaby. I my jsme měli štěstí a podmínky byly tak dobré, že jsme dokonce mohli začít přímo z Valdezu - tedy z úrovně moře.
Heliskiing ve Valdezu
Po mnoha lyžařských túrách přišel čas využít vrtulník. Před prvním letem jsem byl nadmíru vzrušený z toho, co mě čeká. Samozřejmě jsem také chtěl udělat všechno správně - hlavně neudělat žádnou chybu při nastupování a vystupování z vrtulníku - ale to bylo všechno tak napůl. Po prvním letu vzrušení poněkud opadlo a já si konečně mohla naplno vychutnat výhledy během letu. Měli jsme na své straně ještě větší štěstí: setkali jsme se s Deanem Cummingsem. Poté, co nám na mapě ukázal svou letovou oblast a vyprávěl nám o svých četných dobrodružstvích, jsme v loterii vyhráli šestku: Dean byl naším průvodcem. Je to nepopsatelný pocit jezdit freeride s jezdcem, kterého jste už obdivovali v různých filmových produkcích. S Deanem jsme si užili své a bylo nám nabídnuto mnohem víc, než jsme doufali. Strmé boky, hroty, žlaby a široké svahy - všechno tam bylo.
V Thompsonově průsmyku jsme se poprvé setkali s nechvalně proslulým sněhem AK. Prvních několik jízd bylo trochu zvláštních: všechno kolem vás je v pohybu a vy víte, že byste neměli dělat chyby nebo tak snadno zastavit. Postupem času se to však mnohem zlepší, jakmile pochopíte řízení sluje a správně ho provedete ("Watch your Sluff" jsme slyšeli několikrát). Směs dokonalých snůšek a pohodových večerů u piva a dobrého "pánského jídla" (hodně masa!) v útulném karavanu nám poskytla dokonalé dny v Thompsonově průsmyku! Naše cesta se pomalu, ale jistě chýlila ke konci. Být na Aljašce ve velmi zasněžené zimě, nemuset téměř žádné prostoje a užívat si mnoho slunečných dnů bez jediného mráčku - upřímně řečeno: co víc byste mohli od takové cesty očekávat? Nemohlo to dopadnout lépe a tak dokonalý výlet jsem si ani nedokázal představit. Děkuji také svým skvělým týmovým kolegům Andymu a Didimu a také Knutovi, který se k nám bohužel nemohl připojit kvůli přetrženému křížovému vazu!
