Freeski horolezectví v Mongolsku

Byla polovina května 2013 a polovina naší expedice do masivu Tavan Bogd v Mongolsku. Byla bouřka a sněžilo a my jsme měli pocit, že jsme ztratili veškerý kontakt s okolním světem. Bylo chladněji, větrněji a ledověji, než jsme se obávali, ale když se počasí umoudřilo, byla oblast působivější a rozlehlejší, než jsme očekávali, většinou pod nekonečně jasně modrou oblohou.

Přijeli jsme do tohoto odlehlého koutu pohoří Altaj, abychom si zalyžovali na vzrušujících tratích a po cestě zdolali několik čtyřtisícových vrcholů. S nápadem na tento výlet do Mongolska přišla Melissa Presslaber, jedna z nejlepších rakouských freeriderek na velkých horách, a dala dohromady tým podobně ambiciózních skialpinistů. Liz Kristoferitsch je nejúspěšnější rakouská freeridová snowboardistka, Michi Mayrhofer je vytížený soutěžní jezdec, fotograf Zlu Haller je boulderingová legenda z Innsbrucku, Tom Andrillon je zkušený filmař z Francie a já, Stephan Skrobar, vedu v Rakousku Freeride Centre.

Příprava si vyžádala čas, peníze a nervy; a přesto byla součástí celého zážitku. Museli jsme si zařídit víza a povolení na hranicích, oprášit očkování, vyžebrat sponzory, zopakovat si záchranné metody a nakonec uložit vybavení do zavazadel, která by nepřiváděla letecké společnosti a jejich personál k zuřivosti. Bohužel, v posledním případě jsme naprosto selhali.

Závěrečné logistické kroky jsme podnikli v Ulánbátaru, hlavním městě Mongolska. Mongolia Expeditions byla naším partnerem jednak pro dopravu a stravování, jednak pro veledůležitý kontakt s místní kulturou a životní filozofií.

Náš první cíl průzkumu byl na konci dlouhé cesty přes Potanin. Mongolsko, Čína a Rusko mají na vrcholu Nairamdalu společnou hranici a to je na této hoře to nejpozoruhodnější. Možná je působivý i výhled. Vlevo Čína, vpravo Rusko, to bylo opravdu parádní.

Nastal čas řešit náš skutečný záměr, kterým byl sjezd na freeski horolezectví, tedy prohledávání hor kvůli zajímavým žlebům a působivým svahům. Začali jsme samozřejmými, ale fascinujícími kolouchy na Burgitu, hoře naproti základnímu táboru. Pokračovali jsme na Naran, hravý vrchol vysoký necelé čtyři tisíce metrů, který stojí mezi dvěma velkými ledovci Potanin a Alexander. Někdy jsme cestovali jednotlivě, jindy v malých skupinkách. To zvyšovalo jistotu, že jsme daleko od jakékoliv civilizace a případné pomoci, a umocňovalo potřebu maximálního soustředění a celkového prožitku.

Po týdnu se základním táborem prohnaly dvě sněhové bouře. Cvičili jsme se v krizovém řízení, probírali předpovědi počasí, přesouvali tábor do odolného geru - tradičního mongolského stanu, hráli karty nebo se schovávali do spacáků.

Když se mraky rozestoupily, bylo ještě chladněji, sněhová pokrývka byla vyšší a nepříjemně se proměňovala ve vítr. Stoicky jsme si dělali stopy na obrovských svazích obrácených k severu, které vypadaly impozantně, ale ke klasickému lyžování na duši měly daleko. Poslední den jsme se konečně vyškrábali ze stanů dřív, abychom si zalyžovali na impozantní severovýchodní stěně Khuitenu. Khuiten je nejvyšší hora Mongolska a zpráva slibovala chladné, větrné, ale beze srážek počasí. To se však nestalo. Když jsme po sedmi hodinách dorazili na vrcholový hřeben, sněhová bouře nám vyfoukla představy o vrcholu a sjezdu. Udělali jsme to, co se obecně považuje za "rozumné", a otočili jsme se, i když to v tu chvíli bylo frustrující a bolestivé.

Do základního tábora a následně do Olgie jsme se vrátili s ambivalentními pocity neúspěchu. Ale samozřejmě to nebyl neúspěch. Bylo to neuvěřitelné dobrodružství ve skvělé zemi.