Gruzie je nádherná země s působivým horským světem a velmi přátelskými lidmi. Divoká země, Kinkali, Tcha Tcha - a obrovské hřiště pro milovníky hor a horolezce v létě i v zimě. To je především několik krátkých slov, která shrnují naše zážitky z dvoutýdenní cesty z Tbilisi do Ushguli...
Po dlouhé cestě konečně přijíždíme na letiště v Tbilisi a nemůžeme se ztratit: je velmi přehledné. Netrvá dlouho a nacházíme naše auto z půjčovny, téměř nové Isuzu Rodeo V6 (první dojem klame, ale o tom až později). Rychle ukládáme veškeré vybavení a vyrážíme. Chceme jet ještě asi dvě hodiny a pak se ubytovat. A protože už je pozdě, nechceme si nesjízdné a nebezpečné silnice za tmy ještě více znepříjemňovat.
Už při první nerovnosti na silnici nás tlumič přivítá tupým bouchnutím a my od této chvíle víme, že si musíme dávat pozor na četné výmoly. Prozíravá jízda je zde beztak obzvlášť rozumná, protože na silnici (i na dálnici) se často může vyskytnout díra, do které se dá snadno schovat fotbalový míč. Po hodině jízdy a troše rozpaků nad naší aktuální polohou na mapě je čas na nákupy, než obchody zavřou. Jedeme tedy do dalšího většího města a do obrovského nákupního centra: jmenuje se Tbilisimall. Teď už víme, kde jsme. Vlastně se nám podařilo objet město za hodinu a půl. Plné auto se však ještě více zaplnilo spoustou dobrot, které bychom jinak nesehnali. Takhle nacpaní jsme se mohli opravdu rozjet. Naše oči začínaly být unavené, a tak jsme hledali vhodné místo k přenocování, což ve tmě v úplně cizí zemi není nikdy snadné a se psy místních obyvatel dvojnásob obtížné (ale o tom až později). Místo, které jsme našli, nakonec nebylo tak špatné a po malé láhvi narozeninové vodky ve stanu nám zhasla i světla.
Probudili jsme se v soutěsce nedaleko silnice, která nás měla dovést do Kutaisi, Zugdidi a našeho cílového města Mestia. Jakmile si zvyknete na stav gruzínských silnic a styl jízdy, napětí poleví a dostaví se pocit dovolené. Na průsmykové silnici ze Zugdidi do Mestie to začíná být opět napínavější, protože zde nenajdete žádné sítě proti skalním řícení, zpevnění svahů ani jiné zabezpečení silnice. Na silnici je spousta suti různých velikostí, proto je třeba být mimořádně opatrný a předvídat zatáčky. Jakmile dorazíme do Mestie, rychle najdeme nejlevnější hostel a těšíme se na sprchu. Je však extrémně studená (stejně jako všechno ostatní), a tak se bez ní rádi obejdeme. Naše snaha najít jazykovou úroveň komunikace s paní domácí selhává, ale s pomocí švýcarské čokolády a spousty gestikulace nám pomáhá s telefonátem do půjčovny aut. Protože opotřebované letní pneumatiky spolu s nevhodnými sněhovými řetězy jsou pro půl metru čerstvého sněhu velmi špatnou kombinací. Správné pneumatiky nám druhý den přivezla mashrutka (veřejný autobus a poštovní autobus) z Kutaisi a my jsme si mohli vzít taxi do lyžařského střediska. Celodenní jízdenka do lyžařského střediska stojí rozumných osm eur, které můžete zaplatit, nebo můžete jít rovnou kolem turniketu. Za stejnou cenu si můžete na jeden den půjčit i starožitné lyžařské vybavení, ale my jsme raději použili vlastní. Alespoň na dvě sjezdovky: protože pak se přímo před námi otevře za kopcem v lese díra, ve které bohužel pro mě leží napříč strom. Moje lyže považují strom za atraktivnější a já jsem přes něj přehozen s malou elegancí.
Teď mám špatně zakolísanou lyži. Je to konec mého lyžařského výletu? Protože kde tady v Mestii seženu prašanové hole s turistickým vázáním? Ale nebyl by to gruzínský styl, kdyby Lary nezašel za roh a nepůjčil mi svůj Obseth s vázáním Baron a lyžemi. Lary je jedním z mála zdejších lyžařů mimo sjezdovky a místních průvodců a jeho průvodcovská sezóna už skončila. Měl bych ty lyže používat jen tak dlouho, jak budu potřebovat; předem mu dávám své lyže i lyže. Dukly a lyže tu mají cenu zlata, takže jsme oba spokojení... Po neuvěřitelně dobrém kubdari (masovém pytlíku) na horské stanici se vydáváme na poslední sjezdovku a sundowner, ke kterému dojdeme po dobré hodině chůze. Potěšil nás nejlepší prašan a skvělý, rozmanitý terén a téměř mystická hra barev na obloze. S předchozími zkušenostmi a správnými sněhovými řetězy v zavazadlech pokračujeme plni očekávání v cestě směrem k Ushguli.
Cesta z Mestie do Ushguli dlouhá 46 kilometrů zní krátce a jako návštěva další vesnice za rohem. Ale není tomu tak. Trvá nám dobré tři hodiny intenzivní jízdy s čerstvým sněhem, zapadáváním, hrabáním, tlačením, kravami, padajícími kameny, kmeny stromů, jezdci, nerovným terénem a opotřebovanými tlumiči. Stručně řečeno: zábavná jízda plná legrace. V průsmyku, který jsme museli přejet, jsme si řekli, že by bylo dobré si po vší té námaze trochu protáhnout nohy lyžařskou túrou. Protáhnout si nohy se nám docela dařilo, ale sjezdový spěch byl poněkud omezený a méně doporučeníhodný. Prodlouženou svačinu a kávu však doporučujeme vždy a obojí jsme si vychutnali přímo na průsmyku. Jelikož je Ushguli v zimě čelem údolí, na úzké silnici prakticky není protijedoucí provoz; pro nás se protijedoucí provoz omezil na jedno auto (nebo něco podobného, protože jsme jeli my). Jakmile se tam ocitnete, jako by se zastavil čas. Vesnice krásná jako z obrázkové knížky a Dům Rhio jako od maminky. Už jsme slyšeli ty nejdivočejší historky o lavinovém neštěstí, které se stalo krátce předtím a které si dramaticky vyžádalo čtyři lidské životy. Slyšeli jsme, ale pořád tak daleko. Když se musím zapsat do knihy, abych se zaregistroval v armádě, a o pár řádků níž čtu jména obětí, běhá mi mráz po zádech. Byli jsme varováni a už před první prohlídkou jsme byli ve velké defenzivě.
Vlastně by ani nemělo být nutné psát taková slova v takovéto zprávě, ale možná si naši zprávu přečtou i nadšenci zimních sportů, kteří mají málo zkušeností a pro které by tento tip mohl být důležitou nápovědou: Zapomeňte na všechno, co znáte o záchraně z alpské oblasti, kromě svých kolegů, protože to je všechno. Vrtulník (pokud tam nějaký je) ani poloprofesionální záchranáři vám s největší pravděpodobností nepomohou. Budou se moci pouze postarat o to, abyste na místě nenašli místo svého posledního odpočinku. V Ushguli nejezdí auta, takže zavazadla musíme nést z konce cesty přes celou vesnici. Samo o sobě neškodné, ale dost namáhavé kvůli hlíně-urinám-kalům půdy změkčené sluncem. Úžasné, ale to je jen část. Jídlo našeho hostitele Gula je úžasné a naplní každý hladový žaludek. Kvůli problémům s komunikací je to vždycky legrace: Například odpoledne po lyžařské túře jsme si řekli o malou svačinu, která nám stačila na večeři. Dobrákovi Gulovi pak vysvětlujeme, že snídaně druhý den v osm hodin by se nám hodila. V osm hodin večer však zaklepe na dveře našeho pokoje a požádá nás o bohatou večeři. No, to jsou ty drobné jazykové problémy, ale ani vy se nemůžete nabažit výborného jídla. Potom už pomáhá jen panák ze skleněného panáka naplněného koňakem, který si rozhodně kupte v Mestii (v malém obchůdku na ulici při vjezdu do města vlevo za benzinovou pumpou), případně skleněné srdce nebo skleněný vysoký podpatek... vyzkoušeli jsme celou nabídku od dodavatele lihovin.
Život v Ushguli je krásný a velmi prostý: přístavek, mytí ve studni a večerka při západu slunce. Příjemné je také to, že zde většinou není elektřina, a tudíž ani signál mobilního telefonu; život se omezuje na to nejdůležitější v životě. První výlet podnikáme na horu, kterou jsme si prohlédli předchozího večera, a přitom pozorujeme západ slunce a vychutnáváme si láhev piva na verandě. Nic velkolepého, až na kazašské pastevecké psy, kteří nás brzy ráno v opuštěném městečku málem roztrhají. Vykopaný sněhový profil nám o sněhových podmínkách říká jen něco málo, ale opět potvrzuje naše podezření, že s četnými brilantními čarami v této oblasti už tuto zimu nepočítáme. Přesto nacházíme pěkný sjezd s delší procházkou zpět k penzionu. Za delší procházku, nebo spíše trénink, můžeme poděkovat psům, protože když se blížíme k autu, nejsou zrovna přívětiví. Vojáci nám po návratu projevují uznání, koneckonců nemají nic jiného na práci než celý den kouřit, sedět a dívat se dalekohledem na okolní hory.
Přišel čas a my se vydáváme na několikadenní bivak daleko od již tak malé vesnice Ushguli. Během dvouhodinové chůze si všímáme mnoha extrémně velkých psích stop. To, na co narazíme, však není pes, ale místo něj dospělý vlk. Naše obavy, že budeme muset zakopat jídlo a učinit podobná opatření, se však ukázaly jako neopodstatněné a mělo to být (naštěstí) naše jediné setkání. Po příjezdu na místo si s Bennim prohlížíme oblast a podmínky na krátké lyžařské túře a Stephan nám zařizuje skvělé tábořiště. Po návratu si užíváme sluníčka (nic jiného neumíme), jídla, karetních her... vlastně si jen užíváme, že jsme tady. Okamžitě se přizpůsobujeme přírodě a po západu slunce zapínáme stany. Ráno nás vítají studené lyžařské boty a suché špagety carbonara; kombinace, která se v následujících dnech osvědčí.
Cílem dne je vrchol "lepší mokrý než suchý 3 105", z něhož si užijeme velmi svižný, ale přesto málo riskantní sestup. No, a když se brzy vrátíme do stanu, máme co dělat. Užíváme si koupání v místním bazénu, protože už je to pár dní, co jsme byli naposledy ve vodě. A většinou platí, že ať jste kdekoli, vždycky je kolem někdo další. V našem případě Gruzínec a Švéd, kteří se kolem nás prohánějí jen v kalhotách a jsou na měsíční lyžařské túře... Večer si dáváme malou lyžařskou túru na slunci, která nás brzy pošle spokojeně spát.
Tak čas plyne a až příliš brzy je čas vyrazit a my se vracíme na "lepší mokrý než suchý 3.105" a pak pokračujeme po hřebeni na vrchol "zur Wolfsklause". Předtím jsme se podívali na podmínky v "mapě", ale na místě vypadalo všechno trochu jinak, a tak jsme se v různých sněhových podmínkách zajímavě orientovali. Na konci údolí jsme se rozemleli a čeká nás dlouhá cesta zpět do Ushguli s napínavými přechody řek, jezevci a nemilosrdně pálícím sluncem. První věže Ushguli už jsou opět vidět, když v uších zaslechnu bouchání. Inu, "je to dobré, jen když to syčí"! A to se brzy stane. Vojáci tedy mají jinou zábavu než zírání na hory: střelecký výcvik. Ale i to překousneme a chceme se jen vyzout z bot a konečně si dát něco rozumného k jídlu - a pár piv. Po noci plné štěkajících psů a návštěvě místního muzea je čas vrátit se do Mestie. To je náš plán. A teď malý časový odstup...
Rozbitý startér, "opravený" na místě, rozbitý uprostřed ničeho, jízda ve sněhu, vaření těstovin, pití piva, hraní karet, potmě, v nákladovém prostoru zeleninovo-živočišně-jakéhokoli náklaďáku mířícího do Mestie... Z penzionu v Ushguli jsme vyjeli v devět ráno, do Mestie jsme dorazili v půl jedné v noci (na 46 kilometrů!). Jako kompenzaci nám autopůjčovna dává ultratlustý Land Rover V8, který toho kromě vysávání spousty benzinu z nádrže umí relativně málo, ale dobrá, zase jsme byli mobilní, i když na letních pneumatikách. Místní nás vítají stejně rádi jako my je, takže si užíváme domácího vína, šedesátiprocentní broskvové pálenky a skvělého večera s přáteli. Místo plánované cesty k Černému moři se rozhodujeme zůstat kvůli slibné předpovědi čerstvého sněhu, což nám poskytuje fantastický závěrečný den.
S hrstkou lyžařů mimo sjezdovky se už známe, a tak je to jen "kamarádi na prašanu". Dny a hlavně večery jsou čím dál divočejší a je fajn, když se po kinkalilessonu vydáváme na cestu domů do Tbilisi. V zavazadlech máme zážitky a dojmy z naprosto vřelé a otevřené povahy místních obyvatel a působivého horského světa. Po návratu do Tbilisi nás čeká už jen jeden večer, což se nám podaří... Kdo je zase Günter a kde je Skybar? Ale na to si budeme muset počkat do příště, stejně jako na to, jak jsme my tři cestovali na letiště ve VW Golf s lyžařskými vaky (bez střešního nosiče) a dalšími kousky.
Všeobecné informace a dodatek
Jídlo je super chutné a lehce stravitelné, k masu se často podává jako příloha zelí nebo luštěniny. Společenský život je velmi důležitým tématem a supra - jakási hostina - by rozhodně neměla chybět. Stejně je lepší sedět pohromadě, protože topení v místnostech je velmi spartánské. Silnice jsou pro tamní druh jízdy v pořádku, protože nikomu nevadí, když se musíte hadovitě vyhýbat výmolům na dálnici. Jinak místní jezdí velmi ohleduplně a každý jen sleduje, co se děje před ním. Práškové vybavení je na místě nedostatkové a místní velmi rádi přijímají suvenýry, i když se jedná o již vyřazené vybavení.
Slova na závěr
Rád bych poděkoval našemu štábu: byly to skvělé dny s vámi a měli jsme opravdu dobrý průběh, bez hrubých hran. Obrovský dík patří samozřejmě všem místním, oběma Annám a Lary: všichni jste úžasní.
