Cestovní deník | Freeridové dobrodružství v Gruzii

Den 1

Přistaneme na letišti v Kutaisi ve 2.55 hodin. Jen 30 metrů za celnicí stojíme na ulici, kde na nás čeká taxík, který nás odveze do našeho prvního ubytování. Po snídani se smaženými bramborami a jakýmsi kebabem odjíždíme do Mestie na severu Gruzie, malého městečka v oblasti Svanetie. Náš taxikář obratně manévruje ulicemi plnými děr, krav, prasat a slepic. Po pěti hodinách a 200 kilometrech přijíždíme do Mestie. Každý větší dům má na zahradě obrovskou středověkou obrannou věž, díky níž je město zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Mestia leží v nadmořské výšce 1500 metrů a je naší základnou pro následující dny.

Den 2

Ubytujeme se v rodině, jejíž život se doma točí hlavně kolem kuchyně. Nejdůležitější věcí v domě jsou kamna na dřevo. Zde se třikrát denně vaří, spalují odpadky a suší oblečení. Máme pocit, že život zde je čistý. Místní lidé jsou velmi přátelští, o všechno se dělí a na stole je vše domácí výroby. V domě žijí čtyři generace a každý tu má své úkoly.

Při večeři probíráme naše možnosti. Nejprve se rozhodujeme pro lyžařské středisko Hatsvali, protože se očekává čerstvý sníh. Hatsvali není tak vysoko a nabízí sjezdovky na stromech. Je to malé středisko se dvěma sedačkovými lanovkami, které jezdí z Mestie až na 2300 metrů vysokou horu Zuruldi. V Hatsvali tedy začínáme naše freeridové dobrodružství na další dva dny. Leží zde více než 60 centimetrů čerstvého sněhu. Strmý smrkový a březový les nabízí obrovské hřiště se spoustou polštářů. Z nejvyššího bodu lyžařského areálu jdeme dál a dál po hřebeni a neustále jsme odměňováni novými nesjetými stopami. Když po dalších 30 minutách stoupáme od lanovky nahoru, nenacházíme vrcholový kříž, ale smečku psů, kteří za námi po zbytek dne vesele běhají. I když sedíme v moderních lanovkách, psi běží pod námi.

Máme s sebou splitboardy a po zbytek dne se bavíme ve velmi hravém terénu - všude na nás čekají přírodní hity a žlaby. Po každém sjezdu se vydáváme na túru zpět do lyžařského areálu. Sněhové profily, které kopeme, nám prozrazují, že sníh se ve výšce poměrně dobře usadil, což nám pomáhá při plánování na další dny.

Je zataženo. Mezi mraky však stále vidíme několik horských vrcholků. Ty nám dávají tušit, jak krásný musí být pohled na horské panorama s několika pětitisícovými vrcholy.

Den 6

Znovu jedeme do Tetnuldi. ANO! Lanovky jsou dnes v provozu, sice s dvacetiminutovým zpožděním, ale fungují. Po několika kolečkách v neupraveném hlubokém sněhu přímo u sjezdovky se vydáváme na malý vrchol ve výšce 3200 metrů. Opět se zvedají mraky a vítr a začíná sněžit. Neustále sleduji, jak se mění viditelnost, a jsem připraven se kdykoli vrátit.

Jednu věc vím jistě: v Gruzii nechci riskovat. V Mestii je sice rakouský vrtulník Wucher, ale ten je tam kvůli heli-skiingu. V lyžařských střediscích se člověk musí spoléhat spíš sám na sebe.

Dosahujeme plánovaného cíle a zahajujeme sestup. Dlouhý běh v otevřeném vysokohorském terénu, pak rovinatý, útulný terén s několika malými stromky a dlouhá, strmá cesta lesem. V trati musíme často překonat malou říčku nebo vodopád. Nikde žádné známky života. Jakmile se dostaneme do údolí, najdeme cestu, která nás vyvede z údolí. Konečně známka civilizace: dva lovci se samopaly a dalekohledy si nás udiveně prohlížejí. O něco později dorazíme do středověké vesnice Zhebushi, kde už na nás čeká náš taxík.

Večer znovu zkontroluji předpověď počasí a rozhodnu se, že další den budeme pokračovat do Ushguli. Ushguli je nejvýše položená celoročně obydlená vesnice v Evropě. My si ale vůbec nepřipadáme jako v Evropě. Ushguli leží ve výšce 2200 metrů a ještě před několika lety bylo Ushguli na šest měsíců v roce zcela odříznuto od zbytku světa sněhem. Dnes je nebezpečná horská silnice čas od času odklízena pro těch pár turistů, kteří se po ní v zimě odváží.

Den 7

Z Mestie do Ushguli je to 42 kilometrů, převážně po štěrkových cestách. Vybrali jsme si správný den. Cesty jsou bez sněhových a kamenných lavin. Vlevo i vpravo jsou stále malé vesničky, kde žije jen jedna nebo dvě rodiny. Všechny ostatní domy jsou v troskách. Ale podle velkých prosklených průčelí a krásné dřevěné výzdoby je poznat, že to musela být bohatá oblast.

Po dvou a půl hodinách přijíždíme do Ushguli. Poslední cesta k našemu ubytování Angelina je však pro terénní vozidlo příliš strmá. Po několika pokusech to vzdáváme a posledních pár metrů jdeme pěšky. Anglicky se tu nedomluvíme ani slovem. Dorozumíváme se rukama a nohama - a 'Madloba' (děkuji).
Ushguli se skládá ze čtyř vesnických čtvrtí. Po šálku čaje a kávy vybalujeme naše splitboardy a prozkoumáváme okolí. Začíná opět sněžit.

Je to neskutečné. Jsme v barevném oblečení Goretex v krajině, kde jen elektrické vedení naznačuje, že jsme nepřistáli v roce 1500. Je to velmi působivé a tiché... Kolem nás prochází stará shrbená žena a v metrové vzdálenosti ji následuje prase. Matka nabírá vodu ze studny dvěma vědry a kolem projíždí muž na koni. Je cítit, jak je tu život rustikální a originální. Něco, co jsme ztratili kvůli technice a strojům.

Před návratem do našeho ubytování podnikáme krátký výlet se splitboardy ke zřícenině na hoře. Tam si vychutnáme výborné jídlo z různých fazolových a masových pokrmů a nad sklenkou vína naplánujeme túru na další den, vrchol ve výšce 3100 metrů.

V Mestii opět vybalujeme zavazadla a každý tráví nějaký čas sám. Navštěvuji část Mestie, kterou jsem ještě neviděl. Užívám si krásnou starou architekturu, klid, všude pobíhající zvířata a přátelské místní obyvatele. Zároveň si ale uvědomuji, že turisté přinášejí peníze a mladí lidé chtějí moderní betonové domy a auta s pohonem na všechna čtyři kola. Krásné staré domy chátrají a i tady se pomalu všechno modernizuje. Ale část jejich kultury v souladu s přírodou se snad zachovává. Večer se scházíme v kavárně, kde se vždy od 19 hodin v zadní místnosti promítá film

Poslední den jedeme opět do Tetnuldi. Tetnuldi je opět dost vysoko na to, abychom měli dobrý hluboký sníh - a vleky fungují. Děláme spoustu prvních lajn přímo pod vlekem a tvarujeme přírodní záseky pro další airtime.

Cesta zpět na letiště je stejně vzrušující jako každá cesta autem u nás. Náš nový taxikář občas jede rychlostí 140 km/h po silnicích, které jsou stále plné děr, krav, prasat a psů. Kdykoli ho požádám, aby zpomalil, udělá to maximálně na dvě minuty. Teprve na letišti si mohu znovu oddechnout.

Na gruzínské dobrodružství vzpomínám s velkým potěšením. Cesty autem mi chybět nebudou, ale myslím si, že Gruzie je pro freeride velmi krásná země, zejména pro túry v divočině, kterou v Alpách těžko najdete

Pokud se chcete vydat na cestu do Gruzie s Irianem jako průvodcem, více informací najdete zde.