Přeskočit na obsah

Cookies 🍪

Tato stránka používá cookies, které vyžadují souhlas.

Dozvědět se více

Tato stránka je také k dispozici v English.

Zur Powderguide-Startseite Zur Powderguide-Startseite
Dobrodružství a cestování

Powder trip Gruzie | Část I - 6 švýcarských freeriderů na Kavkaze

Sat'khilamuro tsels Sakartlwelo - Lyžování v Gruzii

02. 04. 2012
Jonas Blum
Na podzim přišel zčistajasna dotaz: "Chceš jet do Gruzie? Byl jsem tam v létě, hory vypadají slibně." Gruzie, hmmm. Zkontrolujme zrezivělý zeměpis v mém mozku. Mělo by to být někde na východě, blízko Ruska. Ach ano, v roce 2008 došlo ke konfliktu o autonomní oblast mezi Gruzií a Ruskem. To je z mých znalostí o Gruzii vše. Špatně, protože ta země má neuvěřitelně mnoho co nabídnout, jak se postupně během cesty dozvím.

Na podzim přišel zčistajasna dotaz: "Chceš jet do Gruzie? Byl jsem tam v létě, hory vypadají slibně." Gruzie, hmmm. Zkontrolujte zrezivělý zeměpis v mém mozku. Mělo by to být někde na východě, blízko Ruska. Ach ano, v roce 2008 došlo ke konfliktu o autonomní oblast mezi Gruzií a Ruskem, a to'je z mých znalostí o Gruzii vše. Omyl, protože ta země toho má neuvěřitelně mnoho co nabídnout, jak se během cesty postupně dozvím.

Gruzie, kterou místní obyvatelé nazývají "Sakartwelo", leží na západním pobřeží Černého moře. Na severu tvoří "Velký Kavkaz" hranici s Ruskem, zatímco na jihu tvoří "Malý Kavkaz" hranici s Tureckem, Arménií a Ázerbájdžánem. Přibližně pětinu země pokrývají hory vysoké přes 2000 metrů. Úrodná půda leží mezi oběma pohořími. Gruzie leží na pomezí Asie a Evropy a tvoří mozaiku různých kultur a náboženství. My, skupina šesti švýcarských freeriderů, jsme chtěli tuto mozaiku prozkoumat během pětitýdenní cesty.
Pro přehlednost rozděluji tento článek do tří částí. První část popisuje oblast severně od Tbilisi, druhá provincii "Svanetie" a třetí je obecnější o zemi a jejích obyvatelích.

Chevsuretia a vojenská cesta

Silnice byly vždy klíčovým bodem v rozvoji regionu. Protože tato cesta byla nejkratší a zároveň nejnebezpečnější a nejnamáhavější cestou přes Velký Kavkaz ve směru sever-jih, má zvláštní význam. "Vojenská silnice", která prochází provincií Chevsuretie, sehrála strategickou roli v rozvoji zakavkazských vztahů. Spojuje Vladikavkaz v ruské Severní Osetii s Tbilisi v Gruzii a otevírá cestu do gruzínského lyžařského střediska Gudauri.

Gudauri se nachází asi 120 kilometrů severně od gruzínského hlavního města Tbilisi. Gudauri bylo vybudováno v roce 1988 rakouskými a švédskými investory. Díky své snadné a poměrně rychlé dostupnosti se Gudauri stalo nejznámějším lyžařským střediskem v Gruzii. Je však třeba zmínit, že v Gruzii jsou pouze čtyři lyžařská střediska, z nichž dvě tvoří víceméně jediný vlek. A to v zemi o rozloze přibližně 69 700 km2 , kde hory a podhůří pokrývají 87 % rozlohy. Konkurence tedy není nijak zvlášť silná.


                            Robert Eberli si užívá jednu z nesčetných variant v lyžařské oblasti Gudauri.

Gudauri, které se propaguje sloganem "Gudauri - Feel Good Aura", je nejmodernější a nejzápadnější letovisko v Gruzii. Díky své vysoké nadmořské výšce 2200 až 3300 metrů nad mořem nabízí Gudauri i přes svou jižní orientaci záruku sněhu až do konce dubna. Pro freeridery je zajímavá především blízkost 2379 metrů vysokého průsmyku Kreuzpass, který se vedle lyžařského střediska vine na sever směrem do Ruska. Pokud vyjedete horní lanovkou na severní straně, automaticky se dostanete k silnici v průsmyku, kde vás může vyzvednout a odvézt zpět do Gudauri. Jediným problémem je, že průsmyková cesta je úřady víceméně svévolně uzavřena. Tříhodinová zpáteční cesta je však zážitkem sama o sobě, protože vede neosvětlenými tunely a galeriemi a nádhernou horskou krajinou. tato varianta však přitahuje některé freeridery a celkově jsou lyžařský areál a ubytování na náš vkus příliš západní. Takže to není Gruzie, kterou bychom hledali. Po třech dnech se proto rozhodujeme, že se obejdeme bez pomoci při výstupu a v budoucnu si dáme více záležet na nohách. Abychom měli cestu zpět přes průsmyk otevřenou, redukujeme zavazadla na denní batoh se spacákem, karimatkou a několika kusy náhradního oblečení, abychom se v případě potřeby mohli vrátit přes průsmyk pěšky.


                            Takže je tu místo pro všechny?

Bez organizace další dopravy se náhodou vydáváme z lyžařského střediska jinou cestou, která vede k průsmykové silnici v místě zvaném "Kobi". Tam přistáváme uprostřed armádní operace, při níž se oblastí prolétává les s obřím ruským vrtulníkem. Vysvětlujeme jim, že chceme jet do "Stepantsmindy". Jeden z vojáků blábolí něco, čemu nerozumíme, odbíhá a za pár minut se vrací ve své staré krysí Ladě. Nějak se nám podaří naložit zavazadla a šest lidí do auta a na auto a náš taxík odjíždí. To je gruzínská jednoduchost spojená s gruzínským obchodním umem, kde si každý nějak vydělá trochu "lari" bokem.

Stepantsminda, která se dříve jmenovala Kazbegi a místní obyvatelé ji tak stále nazývají, je vesnice s 1800 obyvateli a nachází se 15 kilometrů od ruských hranic na úpatí hory Kazbek. Kazbek je se svými 5047 metry druhou nejvyšší horou Gruzie a v létě je oblíbeným cílem horolezců. Samotná vesnice leží v kotlině obklopené třítisícovými a čtyřtisícovými vrcholy, které jsou protkány různými strmými kuloáry, při nichž se každému freeriderovi rozbuší srdce. Bohužel jsme si museli odpustit zimní výstup na Kazbek a severozápadní kuloáry za vesnicí. Krátce předtím se oblastí prohnala zimní bouře a sníh byl značně poškozen. Navštívili jsme tedy pouze "Gergeti Trinity Church" na úpatí Kazbeku. Skutečným důvodem cesty na sever přes křížový průsmyk však nebyla Stepantsminda, ale boční údolí odbočující z údolí Tergi. Doufali jsme, že v těchto údolích najdeme lepší sněhové podmínky. Po prostudování mapy jsme se rozhodli navštívit odlehlou vesnici Juta (vyslovuje se Dschuta). Vesnice leží ve výšce asi 2100 m na konci "Sno Valley" a v zimě je přístupná pouze pěšky. Nevíme však, zda je vesnice v zimě vůbec obydlená a zda v ní najdeme ubytování. Vasilij, majitel našeho penzionu, nás bere co nejdál do údolí Sno poté, co jsme mu dali jasně najevo, že chceme opustit jeho péči. Odtud je čas připnout si lyže a splitboardy a vydat se na dvanáctikilometrovou trasu do Juty. Odtud strávíme následující tři dny skialpováním po okolních horách a hledáním dobrého sněhu. Bohužel i tady se uplatnil vítr a nacházíme jen větrem stlačené svahy s několika málo kousky prachového sněhu. Zasněžený Kavkaz nám to alespoň vynahrazuje úchvatnou krajinou, zejména 3842 metrů vysokým "Čaukhi" s 800 metrů vysokými skalními stěnami na konci údolí. Čtvrtý den se zdá, že se počasí změní k horšímu a ohlásí se sněžení. Rozhodujeme se proto opustit Jutu a vrátit se do Stepantsmindy.

Tam nasedáme do "maršutky", veřejného mikrobusu, který jezdí všude v Gruzii a obvykle ještě nese otisk předchozího majitele ze západní Evropy. Maršrutka nás po několika směnách, rozbitých řetězech a chaosu odváží zpět do Tbilisi přes zasněžený Křížový průsmyk a historickou vojenskou silnici.

Kuriozity a zážitky I. část

  • Před rokem 2004 bylo pro vstup do Adžarské autonomní republiky nutné zvláštní povolení. Povolení se získávala výměnou za příspěvek na oblíbený fotbalový klub "Aslana Abašidzeho", současného vládce Adžárie.

  • "Když se večer moc napijete, musíte si druhý den dát dva nebo tři panáky kořalky, abyste zahnali kocovinu. Pokud se cítíte lépe, pijete dál. Takhle můžeš pít až do konce života." To nám vysvětlil usměvavý Gia Čchatarašvili, známý gruzínský fotograf, kterého jsme potkali v Tbilisi s kocovinou.

  • I když jste chudí, televize je v Gruzii nutností. A ta je zapnutá nonstop. Od chvíle, kdy první člověk vstane, až do chvíle, kdy jde poslední člověk spát. Gruzínci jsou blázni do katastrofálně dabovaných brazilských telenovel, které každých 15 minut přerušuje reklamní přestávka vlády, policie a Laziky, gruzínského výrobce tanků.

Pokud chcete sledovat reklamní televizi v gruzínském stylu, následujte tento odkaz

Výhled II. část

V příštím díle můžete očekávat gruzínské lyžařské dobrodružství, které jsme hledali. Abych to prozradil: dva týdny v "Ushguli" byly nejlepší "lyžařské prázdniny", jaké jsem kdy měl tu čest zažít...

Fotogalerie

Poznámka

Tento článek byl automaticky přeložen pomocí DeepL a poté upraven. Pokud si přesto všimnete pravopisných či gramatických chyb nebo pokud překlad ztratil smysl, napište prosím mail redakci..

K originálu (Německy)

Související články

Komentáře