Svět vědy | Legenda o rušném svahu

Pokud opustíte zajištěné sjezdovky a lyžařské trasy v Alpách, je to rozhodnutí, za které nesete odpovědnost, stejně jako za případné následky. I když vás zasypou pouhé 3 metry od sjezdovky ve volném lyžařském areálu, není to zpravidla vina lyžařského střediska. Přestože lyžařská střediska vynakládají velké úsilí na zabezpečení sjezdovek a infrastruktury a ze své podstaty také na rozbití lavin ve volném lyžařském prostoru, za bezpečnost za hranicemi sjezdovek a lyžařských tras se neručí.

V USA je tomu jinak. Odpovědnost lyžařských středisek zde nekončí na okraji sjezdovky, ale na hranici mezi "inbounds" a "out of bounds" terénem. Ten není součástí lyžařského areálu a není zabezpečen. Na druhou stranu je první z nich součástí lyžařského areálu a je zajištěn, ale nemusí být nutně upravován. Mnoho areálů má spoustu inbound terénu, z nichž některé jsou velmi náročné, jsou zajištěny proti lavinám a nevyžadují sjezdovky. Často je inbounds vše, co je dosažitelné z lanovky bez výstupu. Tento terén může být lyžařským střediskem uzavřen (pokud do něj přesto vjedete, může vám být například odebrán skipas), ale pokud je otevřený, lyžařské středisko do značné míry přebírá odpovědnost za to, že v něm nikdo nebude zasypán.

Botbalisté Highland Bowl

V roce 1994 se lyžařské středisko Aspen Snowmass v Coloradu rozhodlo rozšířit lyžařský areál o Highland Bowl. Highland Bowl je rozsáhlá kotlina v blízkosti vleků s velkými otevřenými sjezdovkami a zalesněným terénem po stranách. Podnebí v Coloradu je velmi kontinentální - chladné a relativně suché. Dlouhodobé problémy se starým sněhem jsou nevyhnutelné a vyskytují se téměř každou zimu.

Pro začlenění Highland Bowl do lyžařského areálu bylo třeba zajistit plochu o rozloze přibližně 49 hektarů s průměrným sklonem mezi 37° a 42° a nejnepříznivější možnou strukturou sněhové pokrývky tak, aby se návštěvníci nemuseli obávat lavin. Srovnání celého povodí do sjezdovek nepřipadalo v úvahu. Oblast by měla nabízet zajištěnou zábavu v hlubokém sněhu.

Po první rozsáhlé operaci bootpackingu na konci podzimu následuje ve druhém kroku "systematická aplikace výbušnin" (SEA). Ta spočívá v odpálení 1 kilogramu výbušnin každých 10 metrů (při lavinovém odstřelu se během provozu používá podstatně více výbušnin, ale pouze na strategických místech, nikoliv každých 10 metrů). Tím se následně zničí slabé vrstvy. Kromě toho je sníh v kráterech silně zhutněn výbušninami a vznikají "sloupy" sněhu, které jsou výrazně pevnější než sníh v jejich okolí. Potenciální slabé vrstvy, ve kterých se může vytvořit zlom pro sněhovou desku, jsou tak přerušeny.

Při dalším sněžení jsou opět požádáni o pomoc místní lyžaři, kteří jsou pod přísným dohledem postupně vypouštěni do terénu. Tento krok slouží ke zhutnění již ušlapaného a výbušninami ošetřeného sněhu a ke zpevnění čerstvého sněhu na povrchu.

Tak je Highland Bowl připravena na otevření, které se obvykle koná v polovině prosince - o něco později než ve zbytku lyžařské oblasti. Po každém dalším sněžení probíhá odstřel znovu (na strategických místech, s většími odstřelovacími soupravami). Menší sněhové balíky odstraňuje lyžařská hlídka.

Program bootpackingu v Aspenu je pravděpodobně nejrozsáhlejší a nejtradičnější, ale tato metoda se úspěšně používá i v jiných oblastech. Od zavedení systematického bootpacku v Aspenu - na rozdíl od předchozích let - nebyly v takto upraveném terénu zaznamenány žádné další laviny.

Efekt Arlberg

Na Arlbergu jsou také mimořádně oblíbené terény mimo sjezdovky, které hrají klíčovou roli v marketingu lyžařských středisek. Na rozdíl od Aspenu však na podzim nikdo neušlapává budoucí starý sníh vysoké zimy. Místo prašanu v terénu jsou zde sjezdovky, lyžařské trasy a nezabezpečený otevřený lyžařský areál. Na Schindlerkaru se sice lyžuje stejně jako na Highland Bowlu, ale celkové podmínky jsou zásadně odlišné.

Přesto stále slyšíte o pověstném arlberském efektu, díky kterému je tu prý všechno o něco bezpečnější. Je tím myšleno, že na Arlbergu se lyžuje tak pravidelně a tak rychle po každém sněžení, že riziko lavin není tak velké jako jinde ve srovnatelném terénu.

Lavinoví prognostici v USA si také uvědomují, že turistické terény a terény mimo sjezdovky jsou využívány natolik, že se tam lavinové podmínky výrazně liší od těch v méně sledovaných oblastech:

"Obavy některých backcountry prognostiků spočívají ve vzniku falešného pocitu lavinových znalostí a důvěry u rekreantů, kteří se učí a postupují v takto vysoce využívaných backcountry oblastech. Jak uživatelé postupují a zkoumají, nakonec takové vysoce využívané oblasti opouštějí a přesouvají se do méně komplikovaného terénu, kde je regionální lavinová předpověď reprezentativnější a sněhová pokrývka proměnlivější. Hlavní výzvou pro lavinové předpovědi je, jak informovat o lavinovém nebezpečí v regionu, který má jak oblasti s minimálním využitím a zhutněním, tak oblasti s extrémně vysokým využitím a silně narušenou sněhovou pokrývkou." (Saly et al., 2016)

Munterova redukční metoda umožňuje dodatečný redukční faktor pro "neustále používané svahy", přičemž ty jsou definovány jako "četné stopy po každém novém sněžení, a to i ve výchozí zóně". Situační zpráva na druhou stranu opakovaně upozorňuje: "Věnujte zvláštní pozornost zastíněným sjezdovkám, které dosud nebyly příliš sledovány"

Pokud tedy stačí mnoho lyžařů k tomu, aby byl svah bezpečnější, nabízí se otázka: Proč se v Aspenu musí vynakládat tolik úsilí, když lze arlberského efektu dosáhnout bez zdlouhavého obouvání? Nebo spíše: kdy a jak spolehlivě funguje Arlbergův efekt?

(pokračování na další straně)

Dá se to změřit?

V zásadě existují následující způsoby, jak zvýšit stabilitu sněhové pokrývky:

• Zničit, zmenšit nebo přerušit slabé vrstvy

• Zvýšit pevnost sněhové pokrývky jejím zhutněním

První bod se týká šíření trhlin, které nemůže probíhat nebo může probíhat jen v omezené míře, pokud byla slabá vrstva rozdrcena nebo jinak zničena. Druhý bod se týká samotného lomu. Čím je sněhová pokrývka pevnější, tím větší síla musí být vynaložena na vytvoření zlomu.

Aspenská metoda s bootpackingem a SEA má na jedné straně zhutňující účinek a na druhé straně jsou slabé vrstvy vytvořené na začátku sezóny zničeny dříve, než se stanou nebezpečným problémem starého sněhu. Problémy s novým sněhem nebo sněhovými závějemi, které vznikají v průběhu sezóny, jsou udržovány pod kontrolou neustálým lyžováním a cíleným odstřelováním.

Arlberský efekt eliminuje bootpacking na začátku sezóny a odstřelování SEA v extrémně malém rozsahu. Zůstává jen mnoho lyžařů a odstřelů, jejichž primárním cílem není zabezpečit otevřený lyžařský areál, ale ochránit sjezdovky. Několik posledních zim v Alpách ukázalo, že upravené sjezdovky - a dokonce i ty, které byly několikrát odstřeleny - nemusí nutně poskytovat bezpečí před starými lavinami.

Botové baličky v Aspenu pronikají do celé sněhové pokrývky a ničí i hluboko uložené slabé vrstvy. Lyžaři, kteří jezdí pouze po povrchu sněhu, ho zhutňují, ale často se nedostanou do slabých vrstev, které leží hlouběji ve sněhové pokrývce. Pokud je sněhová pokrývka na povrchu silně zhutněná, je zapotřebí větší síly, aby došlo k prolomení hlubších vrstev. Pokud je však použita potřebná síla, může se trhlina bez překážek šířit do hlubších slabých vrstev. V případě problému se starým sněhem tedy lyžaři splňují maximálně jeden z výše uvedených bodů:

Sněhová pokrývka je lyžováním zhutněna, a tím se stává pevnější, ale hluboko ležící slabé vrstvy nejsou zničeny.

Na druhou stranu laviny ze závějí a čerstvého sněhu obvykle vznikají ve slabých vrstvách blízko povrchu ve srovnání se situací se starým sněhem. Ty lze často snadno narušit i při relativně malé hloubce proniknutí lyžaře. V případě problému s naplaveným nebo čerstvým sněhem mohou lyžaři splnit i oba výše uvedené body:

Sjezdař může v případě, že se mu podaří zničit slabé vrstvy tím, že na ně najede, a zároveň zvýšit pevnost sněhové pokrývky tím, že ji zhutní.

Zdůrazňuje se, že ani na poli se zátěží bot nemohla být slabá vrstva zcela zničena, a poukazuje se na to, že výsledky se mírně mění s kolísající výškou sněhu mezi testovacími poli.

Závěrem se dochází ke stejnému závěru jako v této studii, ve které bylo před několika lety porovnáváno větší testovací pole se zátěží bot se stejně velkým, nesledovaným testovacím polem: V tomto případě se jedná o extrémně systematickou a náročnou formu balení bot, která má významný vliv na stabilitu sněhové pokrývky. Výsledky jsou mnohem méně jednoznačné u testů s lyžemi (vícenásobné traverzy, zcela schodovité).

Až na Arlbergu nejsou svahy zcela schodovité shora dolů a hustota stop je pravděpodobně také v průměru nižší než na "lyžařském" testovacím poli (méně než 1 m mezi stopami). Na "obsazenou" sjezdovku byste se proto měli spoléhat pouze tehdy, pokud vůbec není problém se starým sněhem (a také s mokrým nebo klouzavým sněhem!!) a sjezdovka je opravdu obsazená.

Většina sjezdovek, na které freerideři rádi jezdí za prašanem, taková stejně není.

Zdroje

Carvelli, P., 2008: Bootpacking a systematická aplikace výbušnin: technika narušování smykové roviny v kontinentálním klimatu. Proceedings of the International Snow Science Workshop, Whistler, BC, 337-944.

Heinecken, K., 2004: Highland Bowl - rozšíření lyžařského areálu. Proceedings of the International Snow Science Workshop, Jackson Hole, WY, 661-665.

Sahn, K., 2010: Snížení lavinového rizika v kontinentálním klimatu: jak zavést účinný program balení bot. Proceedings of the International Snow Science Workshop, Squaw Valley, CA, 296-301.

Saly, D., Hendrikx, J., Birkeland, K., Challender, S., Leonard, T., 2016: The Effects of Compaction Methods on Snowpack Stability. Proceedings of the 2016 International Snow Science Workshop, Breckenridge, Colorado.

Wieland, M., Hendrikx, J., and Birkeland, K., 2012: The effectiveness of boot packing for snowpack stabilisation. Proceedings of the International Snow Science Workshop, Anchorage, AK, 993-997.