PowderPeople | Anselme Baud

Bernhard Scholz vede blog skialpinist.com a pracuje na knize o historii lyžování na strmých svazích, pro kterou vedl rozsáhlé rozhovory s velikány dřívější i současné scény. V následujícím rozhovoru Anselme Baud mimo jiné vysvětluje, proč se podle něj slaňování nepovažuje za lyžování a proč je pro lyžování na strmých svazích lepší tvrdý sníh než prašan.

BS: Jak jste se dostal k lyžování?

AB: Vždycky jsem lyžoval, vždycky jsem chtěl lyžovat. Od prvního sněhu až po poslední zbytky, které někde ležely, jsem vždycky stál na lyžích. Moje touha lyžovat zůstala nezlomná dodnes. Normální bylo lyžovat všude, takže logicky i na prudkých svazích. Pokračoval jsem v lyžařských závodech a vyučil se horským vůdcem. Všichni moji mužští příbuzní byli horští vůdci, takže to pro mě byla samozřejmost. Na začátku 70. let jsme - Patrick Vallençant a já - začali lyžovat na strmých stěnách.

Jak jste se seznámil s Patrickem Vallençantem?

Když mi bylo 18 let, zúčastnil jsem se přípravného kurzu pro horské vůdce. Tam jsem se mimo jiné seznámil s Patrickem. Následující rok jsme oba odjeli na "Ecole National du Ski et Alpinism" (ENSA) v Chamonix, abychom absolvovali výcvik horských vůdců. Tam jsme si uvědomili, že uvažujeme velmi podobně. On už tehdy sjel severní stěnu Tour Ronde a Aiguille d'Argentiere, já jsem nic takového nejel, ale u mě doma v Morzine jsou také strmé sjezdy a hodně jsme o tom mluvili.

Věděl jsi o dalších lyžařích na strmých stěnách? Sylvain Saudan, Heini Holzer atd.

Zpočátku jen velmi málo. Zpočátku jsme znali jen Saudana. Pak se "odnikud" vynořil Heini Holzer, který jako první sjel Brenvův bok a také severní stěnu Aiguille d'Argentiere. To jsme si uvědomili až později. Byl velmi skromný a o svých plánech moc nemluvil. Ale od té chvíle jsme ho znali a sledovali jeho sestupy.

O Saudanovi jsme toho samozřejmě věděli víc. Občas sem do Chamonix jezdil s přáteli. Lyžovali a popíjeli pivo a nejspíš právě v baru se začali bavit o tom, že někdo sjíždí Spencera. On si na to troufl, kamarádi mu pomohli vyjet na lyžích a on to dokázal a zvládl. Udělali ještě pár fotek, a když se vrátili do údolí, zaujala je žena z časopisu Ski Flash. Zveřejnila sjezd a dokonce ho dala na titulní stranu. To byl začátek! Tehdy, v letech 1967/68, ještě neexistoval termín "lyžování mimo sjezdovky" a nikdo nemluvil o lyžování na strmých stěnách nebo extrémním lyžování. Ale po tomto prvním článku se věci daly do pohybu.

Saudan si okamžitě uvědomil, že je možné z toho něco vytěžit, a postavil na tom celý svůj život. Dodnes se živí dvěma nebo třemi filmy, které natočil. Vždycky také lyžoval na měkkém sněhu a k jištění samozřejmě používal lana - například v kuloáru Gervasutti (o kterém už dnes samozřejmě nemluví). Přesto zásadně změnil "hru", protože dokázal zaujmout média sám sebou.

Zpočátku jsme se trochu usmívali, protože jsme se řídili jinými zásadami. Podle našeho názoru musíte nejdříve vylézt na horu, než z ní sestoupíte. Odmítali jsme vrtulníky a také pomoc zvenčí, například nosiče. Všechny sestupy jsme zvládli poctivě a podle našeho názoru seriózně.

Lyžování v Himálaji je extrémní, ale co lyžování obecně? Je termín extrémní lyžování správný, nebo by se vlastně mělo nazývat strmým lyžováním?

Když jsem se těmto věcem začal věnovat, psal jsem o tom články, ve kterých jsem to nazýval skialpinismus. Protože je to lyžování s notnou dávkou alpinismu. Pak přišly závody ve skialpinismu a někdo tomu začal říkat "skialpinismus". (Ve Francii a Itálii se skialpinistické závody označují jako "skialpinismus") To samozřejmě není ani zdaleka pravda - běhání nahoru a dolů po dobře vyšlapaných cestách nemá s alpským pojetím nic společného. Ale bohužel se tento termín u nás a v Itálii vžil. Museli jsme se s tím smířit, neměli jsme na výběr. Takže jsme s Patrickem začali náš styl lyžování nazývat extrémní lyžování. A protože se odehrává na vlastních limitech, je také extrémní v pravém slova smyslu.

V roce 2002 jste vydali knihu "Mont Blanc et les Aiguilles Rouges", kde jsou uvedeny i velmi strmé sjezdy - takříkajíc jeden z prvních průvodců lyžováním na strmých stěnách. Mělo to za cíl popularizovat tento sport?

Ano, samozřejmě. Dokonce jsem měl tuto myšlenku už dříve: záměrem mé první knihy ("100 nejkrásnějších sjezdů v Severních Alpách" z roku 1985) bylo, aby se lidé zasnili. Ukázat, co všechno je možné. Proto jsme do ní zařadili i sestupy, které jsou velmi strmé, s poctivým popisem a uvedením toho, co takový sestup vyžaduje. Stejně jako u horolezectví nebo horolezectví je v popisu uvedena i obtížnost.

Samozřejmě se objevila kritika, že nejrůznější lidé se nyní pustí do nejnebezpečnějších sestupů nepřipraveni. To se však nestalo. Knihy přesně poukazují na to, jak je to obtížné, a samozřejmě sebehodnocení naprosté většiny aspirantů je dostatečně dobré. Obětí nehod na strmých svazích není o nic víc než kdekoli jinde v alpinismu. Podle mého názoru nemá smysl skrývat obtížnost. Její správné popsání ji obohacuje.

Pro svou druhou knihu "Mont Blanc et les Aiguilles Rouges" jsem ve spolupráci s Volodiou Shashahanim našel stupnici, která by se dala použít pro hodnocení strmých sestupů. A klíčové je specifikovat podmínky, na které se stupnice vztahuje. Naši stupnici (poznámka autora: Voloova stupnice, která se dodnes hojně používá) jsme založili na tvrdém, pevném sněhu. Takový sníh je jako průměr, nabízí vysokou lavinovou bezpečnost a je stále velmi přilnavý.

Vždy jsme chtěli mít při sjezdech pod kontrolou. Proto jsme lyžovali na tvrdém sněhu. Dnes je vidět stále více prudkých sjezdů, a to i na prachovém sněhu. To bychom nedělali, riziko je podle mě příliš vysoké.

Jednou jsme nesjeli Couloir Couturier, protože sníh byl pro nás příliš měkký. Rozhodli jsme se počkat na další den. Pak ale přišel někdo, koho nahoře vysadil vrtulník a sjel na lyžích dolů. Ale trvalo mu čtyři nebo pět hodin, než se dostal dolů! Byl zelený strachy! Pořád jenom traverzoval a sníh se pod ním celou dobu sunul ve velkých hroudách. Bylo to pro něj hrozné, pořád se vracel tam a zpátky, jenom na nejvzdálenějších okrajích žlebu udělal oblouk a pak traverzoval zpátky na opačnou stranu, kolena se mu třásla.

Kvalita sněhu se dá jinde posoudit snáze. Například na Aljašce je to úplně jiné. Svahy jsou tam krátké, takže nahoru můžete vyletět vrtulníkem. To není dobrý styl, to není to strmé lyžování, po kterém jsme vždycky toužili. Je to jako podvod. Protože jsou sjezdovky tak krátké, můžete je sjet rychlostí pěti zatáček, lavinu máte v zádech a pak už jste dole - žádný velký problém. Není to žádná alpská výzva.

Už se tu stalo několik smrtelných nehod, například na Pointe Helbronner. Dédé Rhem, snowboardista - sjel na lyžích dolů, zastavil se a pak ho smetl sníh, který následoval. Bohužel se to teď stává stále častěji. Ital, Nor, Němec a dokonce i zaměstnanec horské železnice - sjel na lyžích a musel zastavit. Shora se na něj sesunul sníh, malá lavina, a smetla ho.

To by se ve strmém terénu stávat nemělo a nestává se to ani na tvrdém sněhu. V sypkém sněhu to sice nezvládnete, ale v měkkém sněhu se sjíždí mnohem snadněji. V tvrdých podmínkách musíte být mnohem lepší lyžař, abyste udrželi kontrolu. Musíte zvládnout techniku, abyste se vyhnuli pádu. S dnešními širokými lyžemi se však tato technika ztrácí. Nová generace už nedokáže lyžovat s takovou kontrolou. Alespoň si to myslím.

Náš postoj vždycky byl: Nespadni! Pokud vám chybí technika nebo nejste fyzicky a psychicky schopni lyžovat bez pádu, pak byste se do něčeho takového neměli pouštět. Je to docela jednoduché.

A pokud lyžujete na měkkém sněhu, musíte si být vědomi, že hrozí riziko lavin. Osobně bych tam nejezdil.

Vřele doporučujeme také rozhovory se Sylvainem Saudanem a rakouskými průkopníky strmých stěn Albrechtem Thausingem a Manfredem Obereggerem! Jednak samozřejmě kvůli vhledu do počátků extrémního lyžování, ale také kvůli rozdílným osobnostem, které v rozhovorech vystupují na povrch.