Zítřejší sníh | Divoké, divoké Alpy - nebo ne?

Teď je všude klid. Všude je klid. Hluk motorů zůstal v údolí. Rachot gondol vjíždějících do stanice lanovky - kilometry daleko. Pouze šustění mých hardshell kalhot mi připomíná civilizaci. Šustění mých kůží a praskání vázání na technice. Technologie vytvořené člověkem, která mi umožňuje chodit sem nahoru bez větších překážek. Na Rotspitze v Montafonu. Zajímalo by mě, jaké to tenkrát bylo pro Ernesta Hemingwaye? V polovině dvacátých let tu trávil zimy. Jezdit na lyže, psát, kochat se malebnou horskou krajinou Silvretty a uniknout ruchu. Od každodenního života. Od města. Do nedotčené divočiny rakouských Alp.

Alpy: středoevropská divočina?

I pro mě Alpy symbolizují středoevropskou divočinu. Když stojím na vrcholu Rotspitze, jsem to pro mě v tu chvíli jen já a hory. Když se opřu o hole a vstoupím na svah, existuje jen další (doufejme) prašanová zatáčka a pocit tajícího sněhu na mých studených tvářích. Moje plovoucí špičky lyží na neupraveném svahu. Nikde široko daleko ani duše dalšího lyžaře. Nebo spíš ne v mém zorném poli.

Protože to, co v zimních zasněžených měsících vypadá jako nedotčená divočina, se v letních měsících podobá staveništi v centru města. Ze skal vyčnívají ocelové podpěry. Do bývalého lesa byly vysekány neplodné uličky a do svahů byly vytesány chaty, restaurace a apres-ski bary. Čistá divočina. Samota. Už neexistuje.

Zítřejší sníh

presented by

Sen o divočině

A přesto Alpy stále přitahují mnoho lidí. Dnes se na ně o víkendech stojí kilometrové fronty z měst. Aby zažili samotu Alp s mnoha podobně smýšlejícími lidmi. Dalo by se říci, že Alpy zažívají rozkvět ve všech ohledech. Lyžování, turistika, horská kola. Na tom nezáleží. Hlavní je dostat se z města a hlavní je to dělat každý víkend. O tento fenomén a účinky, které má příroda na lidské tělo a mysl, se už zajímají vědci po celém světě: Podle National Geographic zjistili, že pravidelný pobyt v přírodě snižuje riziko onemocnění, zvyšuje duševní výkonnost a snižuje psychický stres. Ale co vám mám povídat? Lyžování je pro nás spojeno především s děláním oblouků v horských masivech. Dovolím si tvrdit, že kryté lyžařské centrum by pro nás nemělo takový půvab.

Ale co je to ta divočina, po které v poslední době tolik toužíme? Německá ekologická organizace Deutsche Umwelthilfe ji definuje takto: "Divočina - to jsou rozsáhlá území, v nichž mohou nerušeně probíhat přírodní procesy." V tomto případě se jedná o divočinu. A německý slovník Jacoba a Wilhelma Grimmových zaznamenal: "neobydlená, neprostupná oblast [...], také drsná nebo zarostlá kulturní oblast". Nicméně jen asi čtyři procenta Alp, jak je známe dnes, jsou stále touto legendární divočinou. Zbytek tvoří kultivovaná krajina. Něco, o čem mluvili i bratři Grimmové.

Alpy jako kulturní prostor

Podle Mezinárodní komise pro ochranu Alp (CIPRA) je dnešní krajina v Alpách výsledkem úzkého vztahu mezi lidskou činností a přírodním vývojem. Krajina Alp je již více než tisíc let charakterizována zemědělstvím a horským pastevectvím. Alpy jsou rozvinutou kulturní oblastí, která je rovněž závislá na cestovním ruchu jako formě hospodářské činnosti.

Po lovcích a sběračích následovali pastevci, kteří již v neolitu hnali po loukách první stáda ovcí a koz. Podle CIPRA se někteří botanici dokonce domnívají, že strop lesa ve francouzských Jižních Alpách je tak nízký proto, že zde byli pastevci s malými stády dobytka již v počátcích a bránili tak rozvoji lesa. Také samotné lesy byly od nepaměti obhospodařovány: byly upřednostňovány smrky a jehličnany byly zpravidla káceny v dospělém věku, aby se mohly vyvinout tzv. kulturní lesy, nikoliv lesy přirozené. Současně se zvyšoval počet obyvatel a s ním i rozloha orné půdy. Od neolitu jsou základem stravy alpského obyvatelstva obiloviny. Kolem roku 1850 dosáhl počet obyvatel v alpských vesnicích vrcholu. Následovala migrace z horských oblastí. To vedlo k nárůstu chovu dobytka. Z orné půdy se staly senné louky, a tím i alpské pastviny, které známe dnes.

Pod vlivem člověka

Alpy jsou od 18. století místem touhy, v níž příroda hraje nepřiměřenou roli. Od ústupu ledovců má však na vzhled Alp rozhodující vliv člověk. Hustota zalidnění v Alpách samozřejmě není tak vysoká jako jinde a působivé jsou členité vrcholy, široká údolí, úzké soutěsky a především drobnokresba různých typů krajiny. Je pochopitelné, že mnoho lidí láká drsnost hor, neznámé, exotické. Nejinak je tomu i u nás. I když na horách lyžujeme už léta, je to především příroda, která nás neustále přivádí zpět k lyžím. Je to ten pocit, že s každým překonaným výškovým metrem necháváte civilizaci trochu za sebou. To je to, co přitahovalo lidi v 18. století a přitahuje je to i dnes. Měli bychom si však uvědomit, že tímto chováním nezanecháváme Alpy v jejich původním stavu, ale že je každým svým krokem také ovlivňujeme.