Zítřejší sníh | Energetický přechod v konfliktu

Příroda a ochrana klimatu se často zdají být nesmiřitelné - takříkajíc konflikt uvnitř vlastních řad. Alpský svaz si uvědomuje, že je nejvyšší čas začít se vážně zabývat budoucí spotřebou energie, a to raději dříve než později. Kritické posouzení infrastrukturních projektů pro výrobu energie v alpském regionu však považuje za nezbytný předpoklad pro dosažení skutečného cíle: boje proti klimatickým změnám.

Jak může přechod na novou energetiku prospět ochraně klimatu i ochraně přírody a proč má takový smysl?

Současná situace v Rakousku a cíle zákona o rozšíření obnovitelných zdrojů energie (EAG)

Obnovitelné zdroje energie zahrnují větrnou a solární energii, biomasu, geotermální energii a vodní energii. Topografie v západním Rakousku nabízí ideální podmínky pro vodní energii, která byla v průběhu mnoha let značně rozšířena, zejména v horách, a tvoří největší podíl výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Potenciál rozšíření vodní energie je však téměř vyčerpán a v budoucnu se bude realizovat v jiných technologiích. Větrná energie se vyrábí téměř výhradně na východě a severu země. Její výroba se má do roku 2030 ztrojnásobit, přičemž je nevyhnutelný posun směrem na jih a západ a do vyšších nadmořských výšek. Výroba elektřiny z fotovoltaických systémů hrála doposud zanedbatelnou roli, ale do roku 2030 se má její produkce zvýšit desetinásobně.

Zítřejší sníh

presented by

Wasserkraftspeicher als massiver Eingriff in die Landschaft.

Hannes Schlosser

Kölnbreinsperre

Konfliktní oblasti obnovitelných zdrojů energie

Voda se přehrazuje nebo odvádí pomocí přehrad, nádrží nebo kanálů za účelem využití vodní energie. V důsledku toho se mění přirozené proudění vody a životní podmínky: stojaté vodní nádrže se rychleji ohřívají, celé vodní toky jsou odváděny do cizích povodí, vodní díla vážně ovlivňují životní prostředí organismů žijících v řece, elektrárny působí jako bariéry pro ryby, výstavba nádrží a související technické infrastruktury vyžaduje velké množství prostoru, který byl dříve životním prostředím pro flóru a faunu - vymírání druhů je předem naprogramováno. Změněné průtokové systémy v důsledku odklonění alpských vodních toků do nádrží mají dopad nejen na přežití některých druhů. Zejména v suchých létech se nedostatek vody stává problémem pro alpské pastviny a zemědělství. Ztrátou přirozené říční krajiny trpíme také my lidé, protože v důsledku přehrazení jsou vázány vodní zdroje a naše místní rekreační oblasti jsou ztraceny.

V Rakousku se větrná energie dosud soustředila na nížiny a podhůří Alp. Větru příznivé, dobře obhospodařované lokality se však již staly vzácností a větrná energie se stále více prosazuje do horských oblastí. Podmínky pro stavbu větrných elektráren v horských oblastech však nelze srovnávat s podmínkami v nížinách, protože horské oblasti mají citlivé ekosystémy. Jakmile jsou jednou zničeny, není tak snadné je obnovit. I když je základová plocha větrné turbíny pouze 350-500 m², pro výstavbu je třeba kompletně přebudovat plochu o rozloze 4 000 m² (bez plochy pro přístupové cesty a další potřebnou infrastrukturu). Vzhledem k topografii v horách je množství pozemků potřebných pro těžké přístupové cesty enormní. V dříve neznečištěné přírodní krajině vzniká značný provoz při stavebních, údržbových a demontážních opatřeních. Tato opatření ničí stanoviště hodná ochrany - citlivá vysokohorská flóra a fauna se novým životním podmínkám přizpůsobí jen v omezené míře. Vertikální plochy zabrané rotory by neměly být podceňovány - u současných modelů s výškou 233 m činí 20 ha/větrnou turbínu (~ 40 fotbalových hřišť). Ty působí jako bariéra pro stěhovavé ptáky, což v ideálním případě vede ke změně letových tras, když je několik turbín v řadě, ale bohužel častěji vede k úhynu v důsledku nárazu do rotorů nebo barotraumatu způsobeného tlakovými vlnami z rotorů. Při rychlosti otáčení až 500 km/h nemají ptáci šanci. Větrné turbíny také produkují hluk, kterému se divoká zvířata vyhýbají a následně z těchto oblastí migrují pryč.

Fotovoltaické systémy nelze bez omezení realizovat ani v alpské oblasti. Kromě toho, že výroba fotovoltaických panelů je náročná na zdroje, vyžadují velké plochy. Pokud nejsou panely instalovány na stávající infrastruktuře, ale na volných plochách, je to často na úkor zemědělské půdy.

Problémy s produkcí biomasy jsou patrné například u monokultur kukuřice, které ochuzují půdu a snižují obsah humusu a biodiverzitu. Stále více travních porostů musí ustupovat pěstování biomasy, což je z hlediska ochrany klimatu kontraproduktivní, protože při rozorávání travních porostů se uvolňuje obrovské množství CO₂.

Vodní nádrže jako masivní zásah do krajiny.

Hannes Schlosser

Kölnbreinsperre

Ochrana klimatu vs. ochrana přírody?

Zdá se, jako by obnovitelné zdroje energie škodily naší přírodě, a přitom jsou tak důležité pro klima. Jsou jednotliví ptáci, ryby nebo kousek zastavěné plochy opravdu důležitější než čistá energie?

Uvažovat o ochraně klimatu bez ochrany přírody je špatný přístup. Získané kilowatthodiny (KWh) nemají pro ochranu klimatu žádný přínos, pokud se přínosy pro klima ztratí v důsledku ztráty biologické rozmanitosti. Zdravé ekosystémy, jako jsou oceány, lesy nebo rašeliniště, mohou významně přispět ke snížení emisí skleníkových plynů.

Ani ochrana přírody nefunguje bez ochrany klimatu a přechodu na obnovitelné zdroje energie. Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) a Rada pro biologickou rozmanitost IPBES varují před nevratnými důsledky změny klimatu na ekosystémy a s tím spojeným úbytkem druhů, přírodními katastrofami a extrémními výkyvy počasí. Pokud budou emise CO₂ a teploty i nadále stoupat jako dosud, příroda tak jako tak prohraje - a to i bez ničení přírody novým technickým vývojem.

Měřeno získanými KWh nebo zachráněnými jedinci ohrožených druhů by bylo pro obě disciplíny papírově slibnější vynechat z rovnice druhého hráče. To však ignoruje skutečný cíl, kterým je omezení globálního oteplování. Toho lze dosáhnout pouze tehdy, pokud se ochrana klimatu, životního prostředí, krajiny a přírody budou posuzovat společně.

Překážkou zde je, že projekty nefinancují a neplánují ani ochránci přírody, ani ochránci klimatu, ale spíše provozovatelé elektráren nebo společnosti vyrábějící energii, které sledují ekonomické cíle. Myšlenka ochrany klimatu jim dodává zelený vzhled a na ochraně přírody končí. Svou roli hraje i dotační politika, která na jedné straně zatraktivňuje provozovatelům plánování v (méně vhodných) lokalitách typu B, ale na druhé straně nespojuje s přidělováním dotací žádná ekologická kritéria.

Co obvykle zcela chybí, je diskuse o potenciálu energetických úspor. Motivační systémy by mohly být využity k podpoře jednoduchých opatření, díky nimž by vůbec nebylo nutné budovat nové systémy. Toto povědomí a s ním spojené zákony však stále zcela chybí. Dokud se úspory energie nebudou vyžadovat, není udržitelná ani výroba energie z obnovitelných zdrojů, protože stále rostoucí poptávka po energii znamená, že elektrárny na fosilní paliva nelze vypnout. Ale nebyla to vlastně myšlenka přechodu na novou energetiku?

Existuje řešení?

Řešení (zatím) neexistuje. Jedním z důležitých způsobů, jak konfliktům předem předejít, by bylo zapojit do procesu plánování co nejdříve organizace na ochranu přírody. Na jedné straně se to týká tvorby právních podkladů: například by se v EAG zohlednila ekologická kritéria nebo by se předepsaly technologie podporující ochranu přírody, jako je ptačí radar, rybí žebříky, dvojí využití fotovoltaických ploch atd. na druhé straně se to týká i spolupráce s organizacemi ochrany přírody.

Změna klimatu a krize biologické rozmanitosti spolu úzce souvisejí a vzájemně se posilují, proto je skutečná ochrana klimatu možná pouze tehdy, pokud se zohlední také ochrana druhů. Boj proti globálnímu oteplování může být úspěšný pouze tehdy, budeme-li spolupracovat.

Irene Welebilová pracuje v oddělení územního plánování a ochrany přírody Rakouského alpského spolku a podílí se na rozhodujícím utváření energetického přechodu.