Dříve jsem všechno považoval za samozřejmost. Lanovku. Lyže pod nohama. A že se každou chvíli staví nové vleky. Je přece dobré mít ještě více možností sjet si na lyžích z kopce. To je moje desetileté já. Musím přiznat, že jsem tehdy o přírodě moc nepřemýšlel. Jak bych taky mohl? V deseti letech člověk myslí hlavně na to, kdy a kde si zase zalyžuje a s kterými kamarády se může v týdnu sejít po škole. To je všechno. To je všechno. Podle mého názoru je to všechno, o co by se desetileté dítě mělo starat. Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem se začal ptát.
Vždycky jsem si například myslel, že je super, že je z ledovce Rettenbach v Söldenu vidět Pitztalský ledovec. Ale znamenalo to, že ty dva ledovce musely být propojené? Tahle myšlenka spojení existuje už od mých deseti let, například. Tedy více než 23 let. Z pohledu čistě sebestředného lyžaře měla tato myšlenka svou přitažlivost, ale objektivně vzato? Totální nesmysl. Oba ledovcové lyžařské areály byly naprosto dostačující. To jsem si uvědomoval už tehdy.
Co je důležitější? Zábava na lyžích, nebo najeté kilometry na sjezdovkách
Tak to šlo dál. Já na cestách s lyžemi a lyžařská střediska na cestách s bagry a buldozery pro ještě větší zábavu na sjezdovkách. Ale byl to důvod, proč jsem každý víkend nasedal do auta, vstával v šest ráno a mačkal se v lyžařských botách, které mi byly v teplotách pod nulou příliš těsné? Kvůli ještě větším superlativům? Pro ještě více kilometrů sjezdovek, spojovacích gondol a vyšší přepravní kapacity? Určitě ne! Chtěl jsem jen cítit mravenčení zmrzlých krystalků vody na kůži, když jsem sjížděl prašanovou sjezdovku, nebo ostrou břitvu na čerstvě upravené sjezdovce. Musel jsem mít více sjezdovek? Ne! A tak mi postupem času připadalo stále podivnější, že lyžařská střediska jako by neustále usilovala o růst. Zdálo se, že už skoro nikdo není spokojený. Bylo toho víc a víc a větší a větší.
