Zítřejší sníh | Teorie planetárních hranic

Lidé mají své limity, země také

Často chceme při zimních sportech vyzkoušet své limity. Jsme hrdí na to, že jsme své limity posunuli nebo možná i překročili. Chceme ve svém sportu růst a rozvíjet se. Abychom toho dosáhli, je třeba se čas od času ptát, zkoumat a znovu definovat naše limity. Existují však i jiné oblasti, kde by pro nás nemuselo být tak dobré být stále na svých limitech. V určitém okamžiku pak platí, že už toho bylo dost. Dost je dost. A my prostě chceme stisknout pauzu. Naše rezervy jsou vyčerpané, naše zásoby prázdné. Nejsme v tom sami: i naše planeta má své limity. A bohužel nemůže využít zkoumání svých limitů k dalšímu růstu, jako to děláme my ve sportu. Když jsou planetární hranice vyčerpány nebo maximalizovány, má Země tendenci vydat se opačným směrem. Kde jsou však její hranice a co to přesně znamená?

Myšlenka teorie

Teorie planetárních hranic se v podstatě zabývá otázkou, jak moc je Země zatížená, respektive zda už je přetížená. A především, do jaké míry k tomu přispívá člověk. Už se nenacházíme v holocénu, ale dospěli jsme do antropocénu - věku, kdy člověk významně ovlivňuje naši planetu.

Podnět ke konkrétnějšímu zkoumání tohoto tématu přišel v roce 2008 na vědeckém fóru ve Švédsku, kde se vědci a různé zájmové skupiny zabývali interakcemi mezi lidskou činností a ekologickými procesy. Podle vědců se lidstvo může v rámci těchto ekologických procesů dále rozvíjet a postupovat. Pokud však dojde k překročení limitů, může to vést ke změnám rámcových ekologických podmínek. To následně znamená riziko pro budoucí generace.

"Planetární hranice" pak byly jako termín zavedeny v roce 2009. V pracovní skupině vedené Johanem Rockströmem, ředitelem Stockholmského centra pro odolnost, se sešlo 29 mezinárodních vědců, kteří nejprve určili devět oblastí, v nichž lze kvantifikovat hranice odolnosti naší planety. Tyto oblasti se označují jako planetární hranice nebo kritické hranice planety.

Zítřejší sníh

presented by

Ve sportu občas rádi zkoušíme hranice, ale pokud je překročíme, může se něco pokazit. — Když jde o sport, někdy rádi posouváme hranice, ale když je překročíme, může to dopadnout špatně.

LH

Devět oblastí planetárních hranic

Bylo definováno devět procesů, na jejichž základě lze určit hranice odolnosti a zátěže planety:

1. Ztráta biologické rozmanitosti

2. Změna klimatu

3. Biogeochemické cykly

4. Úbytek ozonové vrstvy

5. Odlesňování a změna využití půdy

6. Okyselování oceánů

7. Využívání sladké vody

8. Znečištění atmosféry aerosoly

9. Uvolňování nových látek

Definované procesy jsou znázorněny na výše uvedeném grafu podle Steffen et al.. Rozsah zatížení je znázorněn na vnější straně. Pokud jsou tyto meze zatížení dosaženy nebo, jak je vidět výše, překročeny, hrozí nevratné poškození přírody a tím i základů lidského života.

U některých procesů existují v zemském systému body zvratu. Pokud jsou tyto body zvratu překročeny, může dojít k nevratným změnám. Hranice jsou definovány tak, že za "bezpečným manévrovacím prostorem" následuje "zóna nejistoty". Tato nejistota existuje, protože složité vzájemné vztahy v systému nelze stoprocentně určit. Lidstvo by také mělo mít stále možnost podle toho jednat. Některé procesy v zemském systému jsou navíc velmi pomalé, například klimatický systém. To znamená, že ke změnám dochází až po určité době. Poté následuje nebezpečná zóna, ve které je vysoká pravděpodobnost, že dojde k poškození systému.

Pro každý proces byly definovány různé metriky. Například v případě změny klimatu se jedná o koncentraci CO2 v atmosféře. Zde je mezní hodnota 350 ppm a my jsme ji již jasně překročili na 405 ppm. V případě ztráty biologické rozmanitosti je metrikou míra vymírání v počtu druhů na milion za rok (E/MSY). Zde je limit definován jako 10 E/MSY a podle Steffena et. al. jsme v roce 2015 byli na úrovni 100-1000 E/MSY.

Původně se tento koncept uplatňoval pouze v globálním měřítku. Nebral však v úvahu, že některé procesy probíhají v jednotlivých regionech velmi odlišně. V důsledku toho byly v některých regionech překročeny mezní hodnoty, aniž by to mělo globální dopad. V roce 2015 byla teorie revidována a byly definovány subglobální limity. Ačkoli tyto regionální hranice nemusí mít stejné jednotky jako globální hranice a nejsou zahrnuty do výše uvedeného grafu, nabízejí možnost posoudit rozsah využívání našich zemských systémů na regionální úrovni.

Z globálního hlediska je zemědělství a potravinářství zodpovědné za překročení čtyř z devíti limitů znečištění. Jedná se především o nadměrný přísun živin do suchozemských a vodních ekosystémů a také o nadměrné změny ve využívání půdy a ztrátu biologické rozmanitosti.

Model planetárních hranic zahrnuje pouze ekologický rozměr. Sociální rozměr je zcela ignorován. Ekonomka Kate Raworthová to kritizovala a v roce 2012 doplnila klasické znázornění o dovnitř otevřený kruh, který připomíná koblihu a odráží sociální rovinu.

Použití v praxi

Po svém prvním zveřejnění v roce 2009 vzbudil model velkou pozornost a našel tak i první oblasti uplatnění. Mimo jiné byly planetární hranice použity k vymezení dvoustupňového cíle jako ochranného zábradlí ochrany klimatu. Mnoho vědců však již tento cíl nepovažuje za dostatečný k tomu, aby se zabránilo překročení bodu zvratu. Planetární hranice se dostaly dokonce i do outdoorového průmyslu. Například švédský výrobce Houdini založil svou vlastní strategii udržitelnosti na modelu planetárních hranic.