Zítřejší sníh | Budou vleky zrušeny?

Následující Hannesova výzva ke zbourání vleků se týká nejen skutečných lyžařských vleků, ale především "vleků v hlavách lidí". Jinými slovy vyzývá k větší radikálnosti, která mu mimo jiné v rubrice Zítřejší sníh často chybí. Na další straně na jeho kritiku reaguje Lisa, nejčastější autorka rubriky, a klade si otázku: Jaký by mělo smysl bourat vleky? A je to vůbec radikální?"

Strhněte výtahy!"

Strhněte chatu, zpívá zoufale Mickie Krause, protože ho nikdo neposlouchá. Není správný život ve špatném, jak se říkalo v minulém století. Čím to je, že tak jasným poselstvím nechceme rozumět? Důsledně uplatňováno, ekologicky uvědomělý milovník zimních sportů má tři možnosti:

• Propadnout agónii, dál jezdit každý víkend 200 km do Alp, konzumovat přírodu se vším, co k tomu patří.

• Uznat rozpor mezi ochranou přírody a zimními sporty a vzdát se tohoto koníčka.

• Podpořit radikální změnu.

Žádnou možností není politika malých kroků, protože ta slouží jen k upevnění statu quo. Své svědomí můžete uklidnit tím, že budete strašit ptáčníky bambusovými lyžařskými hůlkami místo hliníkových. Stejně tak jste součástí přehřátého průmyslu volného času, pokud nosíte oblečení z přírodních vláken místo polyesteru. Politika malých kroků je jako držet hladovku, ale prozatím nejíst čokoládu. Jako požadovat rovnost pohlaví, ale jen o víkendu.

Myslíte si, že tento návrh je tak utopický, že zůstává stejným sebeklamem jako domácí müsli tyčinka místo průmyslové čokolády jako svačina na vrcholu? Ne, protože domácí müsli tyčinka nezahrnuje možnost neúspěchu, je to snadno dosažitelný cíl, jíte s ním paralyzující uspokojení. Pokud chcete strhnout výtahy, musíte se nastavit na celoživotní neúspěch a vydržet ho.

A do té doby? Samozřejmě je lepší jíst méně masa a tvořit automobilové kolony, ale měli byste zůstat podezřívaví, když vám řešení velkých a složitých problémů připadají až příliš jednoduchá a pohodlná, jako vzdát se slámky místo piňakolády.

Přečtěte si komentář Lisy Amendy -->

Strhnout výtahy - a pak?

Hannes si myslí, že můj sloupek není dost radikální. Jinými slovy, změkčující udržitelnost. Jeho požadavek: buď úplný fatalismus a pokračovat jako dosud, nebo okamžitě zbourat všechny výtahy. Vlastně zajímavá myšlenka. Protože v jednom s ním musím souhlasit: tento sloupek není radikální. Zvlášť když my lyžaři nejspíš žijeme ve věčném vnitřním konfliktu. Radikálnost jsem si už vyzkoušel a k větší radikálnosti jsem vyzval na svém blogu. Ale realisticky vzato, kam by to vedlo?

Je vlastně jedno, jestli plaším tetřeva bambusovými lyžařskými hůlkami nebo hliníkovými hůlkami, které plýtvají energií a zdroji, nebo se plahočím do hor ve spodním prádle z přírodních vláken nebo polyesteru, který plýtvá ropou. Stále jsem součástí "přehřátého průmyslu volného času", má pravdu. Ale alespoň jsem na planetě s omezenými zdroji vyplýtval méně zdrojů. Souhlasím s ním i v tom smyslu, že problémy světa, řešení klimatických změn, nelze přenášet na jednotlivce, občany. Je zapotřebí politiky. Ekonomika. Přehodnocení ve všech oblastech života. A proto nestačí péct si vlastní müsli tyčinky, kupovat recyklovaný Gore-Tex nebo jezdit autem do hor. Pokud má politika něco změnit, musí být každý jednotlivec připraven něco změnit. A to začíná příštími volbami. Jděte k volbám a volte strany, které jsou odhodlány tyto problémy řešit a především změnit systém. V Alpách žijeme v demokracii a předností takových politických systémů je spolurozhodování každého jednotlivce. Tuto odpovědnost nesmíme ze sebe snímat.

Rád bych se zeptal na něco jiného: Je to pouze zimní sport, který tyto problémy živí, nebo dokonce přináší možnost jejich řešení? Rozhodně ne. Zimní sporty vznikly z hédonistického životního stylu lidí. Protože se v určitém okamžiku přestali starat o to, aby měli celý den co jíst, a měli čas. Je to čirý luxus. Zabýváme se zde problémy čistého luxusu. Nic víc a nic míň. Jen příjemná zábava. Takže kdyby se teď zrušily zimní sporty, lidé by si hledali nové koníčky. Koneckonců mají ještě čas. Takže pro mě za mě zrušme zimní sporty. Zrušme lyžování. Po téhle koronavirózní zimě už jsme v tom my Němci stejně ostřílení. Člověk si zvykne na všechno. Teď se ale stále potýkáme s problémem, že se Země přehřívá, že se zvedne hladina moří a že extrémních jevů a přírodních katastrof bude pravděpodobně přibývat. Pokud tedy budeme i nadále volit špatné strany, kupovat levné maso a tím podporovat kácení deštných pralesů nebo sahat po stém polyesterovém tričku, kvůli kterému je třeba vytěžit ještě více zásob ropy, tentokrát třeba v přírodní rezervaci v Arktidě, pak se na naší současné situaci nic nezmění ani bez lyžování. Jak moc bychom si měli zakazovat pro radikální ochranu Země? A především, kolik si toho chceme zakázat? Protože pokud budeme upřímní, neměli bychom si tady na internetu nic číst (vzpomeňme si na kapacity serverů v pozadí), neměli bychom vyjít před své domovní dveře, natož zapnout topení nebo se nadechnout.

A pokud se pak zaměříme jen na sebe, na svou zemi, na svůj region, pak se nikam nedostaneme. Musíme si uvědomit, že svět je propojený. Všechno. Od planktonu v moři až po jeleny v našich lesích. Že lyžařské středisko v Britské Kolumbii v přírodní rezervaci je také naše věc. Nebo se chceme vrátit k úzkoprsému nacionalismu? Změna klimatu nezná hranice. Proto by udržitelnost a ochrana přírody neměly uznávat státní hranice. Pokud jsme to však dosud nepochopili, pak si musíme přiznat, že se nesnažíme marně zachránit Zemi, ale že už, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí, zásadně ničíme náš domov. A především sami sebe. Protože Země přežije. Příroda se zregeneruje. My lidé ne. A pokud se zde objevuje výzva k většímu radikalismu, rád bych skončil myšlenkou ze všech nejradikálnější:

Nezasloužíme si jako lidský druh, abychom se o svou domovskou planetu dokázali postarat, abychom na ní vůbec dál žili?

Nechceme vzhledem k této alternativě dát lidstvu ještě jednu šanci, nevzdávat se naděje a pokračovat ve filantropické cestě předchozích vydání Zítřejšího sněhu - aniž bychom zcela ztratili svého radikálního ducha?