SchneeGestöber 8 2017/18 | Lineární myšlení vede k iluzorním řešením

Na konci zimy cestuju z letního Innsbrucku do Zermattu. V této sezóně tam má být nekonečné množství sněhu. Dlouhé a osamělé cesty autem jsou skvělé. Alespoň si to myslím. Obvykle se vyznačují rozsáhlou cestou myšlenek. Těším se na cestu stejně jako na nadcházející lyžařské túry a opouštím Innsbruck směrem na západ. Na Arlbergu už sním o severní stěně Lyskammu, když v rádiu zaslechnu rozhovor o smrtelné lavinové nehodě. Z reproduktoru se ozve: "Účastníci nehody se pohybovali na svahu strmějším než 35° při třetím stupni lavinové výstrahy, což je absolutně nepřípustné." A pak se ozve: "Tohle není lavinový svah. Vytrhne mě to z ještě strmějších firnových snů a přenese do jiného světa.

Každá doba svůj proud, každý proud svůj pokrok

Stejně jako ve vědě a umění, i ve vztahu ke sněhu a tomu, jak s ním lidé nakládají, existují a existovaly různé epochy a proudy - koneckonců i to je věda a/nebo umění, záleží na úhlu pohledu. Některé z těchto směrů existují vedle sebe, jiné se vzájemně prolínají. Každý z nich přinesl zlepšení - v případě sněhu především vznik rozhodovacích strategií založených na pravděpodobnosti v 90. letech 20. století. Posledních 20 let se však zdá, že se tento trend zastavil: Od té doby se stále znovu a znovu objevuje stejný systém - bez zásadních změn, který míří mimo lidi samotné a již nezlepšuje kvalitu rozhodování v terénu. Podívejme se však blíže na historii lavinové prevence:

Pravěk sněhu & lavinová věda | První polovina 20. století

Když lyžařský průkopník Mathias Zdarsky v roce 1916 poprvé popsal sublimaci ve vztahu ke sněhové pokrývce, jistě netušil, že pokládá základy pro aplikaci vědy, která dodnes ovlivňuje miliony lyžařů milujících sníh. Nejpozději když se Welzenbach a Paulcke kolem roku 1930 blíže zabývali plovoucím sněhem a jeho korelací pro činnost v zimních horách, staly se poznatky o konstruktivní přeměně, tj. o vzniku slabých vrstev, přijatelnými a mohly být poprvé využity v praxi. Došlo k zásadnímu pochopení toho, co se ve sněhu děje a k čemu lze tyto poznatky využít.

Středověk | Doba před Munterem

Do 90. let 20. století se v praktickém uplatnění těchto poznatků změnilo jen málo, i když fyzikální poznání sněhu a lavin se neustále zlepšovalo. Systém byl pomalý, nepříliš inovativní a lpěl především na reprezentativním sněhovém profilu pro hodnocení jednotlivých svahů. To nebyl příjemný vývoj, jak se později ukázalo. Ale naštěstí byl středověk nakonec nahrazen.

V roce 2017, tedy přesně po 10 letech, Bergundsteigen opět uvádí: "Pravděpodobnostní - tj. na pravděpodobnosti založené - metody jsou základní součástí současných koncepcí a doporučení pro odhad lavinového rizika. Jejich použitelnost se v průběhu let zlepšila. Přesto se stále používají jen zřídka. [...] Řečeno na rovinu, karta SnowCard vypadá dobře ve vzdělávacích a školicích programech a na letácích. V praxi však na ni (nebo na další metody, jako je "Stop or Go" nebo metoda grafické redukce - GRM) mnoho uživatelů zapomíná a nepoužívá ji."

A i ty úplně nejnovější studie o míře aplikace rozhodovacích strategií přinášejí stále stejné výsledky: "Přesto jen málo z nich uvedlo, že navrhované DSS skutečně používají [systémy pro podporu rozhodování, rozhodovací strategie, pozn. red.Většina používá vlastní pravidla." (Heberling, 2018)

Víme, že důsledným uplatňováním strategických metod by bylo možné zabránit nejméně 80 % úmrtí v lavinách. Byly by to např. Protože: strategické metody zná každý, takže je málokdo důsledně používá, přestože (téměř) každý ví, jak dobře fungují. V psychologii se tomu říká "rozdíl mezi záměrem a chováním".

Proto jsme nyní uvízli v závěrečné fázi dnes již zastaralé revoluce. Křečovitého lpění na rozhodovacích strategiích. Režie této fáze se skládá z hrstky geniálních mozků z Munterovy věže. Ovládají svět vzdělávání a už léta lpí na metodice a vyvíjejí nekonečné úsilí. V praxi venku se však téměř nic nemění. Jsme ve slepé uličce a už dvacet let se točíme v kruhu. Posledním vrcholem této slepé uličky byla panelová diskuse "Hodnocení lokálního lavinového rizika - hledání nejlepšího způsobu rozhodování" na alpském veletrhu v Innsbrucku v roce 2017. Každý z renomovaných zástupců na pódiu se držel svého individuálního přístupu k posuzování lavinového nebezpečí s předem stanovenou strategií nebo bez ní. Diskuze se změnila v osobní a na konci toho diváci věděli stejně jako předtím. Přesně to předpověděl Martin Schwiersch v roce 2008, rovněž v Bergundsteigenu: "V psychologii byla zákopová válka [mezi různými proudy, pozn. překl.]tvrdá, osobní a nesmiřitelná, v lavinové vědě by to mohlo být podobné."

Přesto zůstaňme u věci. Ve škole by ekvivalentem naší současné situace byl "monologující učitel": Stojí vepředu a učí, žáci poslouchají - máloco jim utkví v paměti. Mezi výukou a každodenní praxí v oboru vznikl rozpor - vlastně obrovský.

Každá doba svůj proud, každý proud svůj pokrok, každý proud svůj konec

Před několika lety při jiné diskusi na veletrhu Alpinmesse nemohl sněhový tlampač uvěřit vlastním uším, když z publika slyšel: "Teď musíme platit za to, co Munter udělal". Každý proud má svá individuální pozitiva a negativa. Pokud jde o sníh a laviny, byl Werner Munter největším revolucionářem. Nejdříve se mu vysmívali, pak proti němu bojovali a dnes ho obdivují. To, co nám všem Munter a jeho následovníci dali, bylo ohromující a zůstane to pravdou na věky. Tehdejší cíl, totiž snížit počet úmrtí v lavinách na polovinu, byl dokonce překonán v poměru k nárůstu počtu lidí pohybujících se ve volném terénu!"

Toho však bylo dosaženo pouze nepřímo, a to díky strategickým metodám a celkovému vývoji, kterým systém v důsledku tohoto impulsu prošel. (Mimochodem, malým negativním efektem byla zvýhodněná, další fixace uživatelů výhradně na úroveň nebezpečí). Nyní však došlo k úplnému zastavení. Je třeba se znovu společně podívat do budoucnosti a táhnout za jeden provaz, který bude orientován na samotné lidi.

Nesprávná renesance analytiky | Demonstrační sněhový profil jako součást "tyrolské školy"

Znalosti o lavinách se od devadesátých let výrazně zlepšily. Z hlediska lavinového varování dokážeme staré sněhové problémy poměrně dobře zúžit, tj. přiřadit je k určitým nadmořským výškám a expozicím, a také další lavinové problémy časově a místně přiřadit mnohem lépe, než tomu bylo před dvaceti lety. Můžeme lépe odhadnout očekávané velikosti lavin. A víme: Většina lidí umírá kvůli starému sněhovému problému. Problém starého sněhu v terénu nepoznáte, a proto nemůžete samostatně posoudit nebezpečí, přizpůsobit volbu trasy nebo cokoli podobného na základě svých pocitů. Navíc slabé vrstvy, které se v průběhu času proměnily, závisí na situaci a mohou se vyskytnout právě tam, kde je ze zvyku nečekáme a kde nás pravidla vedou ke smrti. Nebezpečí je hrubě podceňováno, pokud leží mimo naše chápání normality. V této zemi leží fyzikální principy starého sněhu mimo naše chápání normality.

V současné době dochází k novému vývoji, který má tuto skutečnost napravit: Když Birkeland a Simenhois v roce 2006 vyvinuli ECT (Test rozšířeného sloupce, v současnosti celosvětově nejčastěji prováděný test sněhové pokrývky), Gauthier v roce 2007 představil PST (Test pilového šíření, skvělý test pro demonstraci šíření trhlin) a nakonec v roce 2008 problematiku lavin (čerstvý sníh, ujetý sníh, starý sníh, mokrý sníh), nikdo nemohl tušit, že nastává nová éra. Každý z nás se může naučit porozumět fyzikálnímu pozadí laviny, a tak lépe řešit všechny lavinové problémy. Díky testům, které jsou snadno použitelné a především rychle proveditelné, můžeme nyní dosáhnout hlubokého porozumění sněhové pokrývce, které bylo ještě před několika lety obtížně dosažitelné. Naše chápání normality lze snadno sladit s fyzikou sněhu.

Cílí na rozvoj znalostí o sněhu a lavinách. A co nejlépe informovat sněhové nadšence a nadchnout je pro aplikovanou lavinovou vědu. Aby se co nejvíce lidí alespoň v základu seznámilo se složitými vzájemnými vztahy a mohlo je využít ve svůj prospěch. Toto nadšení je třeba zažehnout a udržovat pomocí základních didaktických principů.

Výše popsaná Tyrolská škola, která je také domovem sněhového jesetera, je jen malou součástí tohoto systému. Do ní však zahrnujeme i strategické metody, a to zcela pro začátečníky, pro pokročilé a profesionály pouze s ohledem na výsledné standardní míry.

Ústřední otázka tedy nezní: "Analytická, pravděpodobnostní, intuitivní?". Stejně jako dříve se bude každý uživatel i nadále rozhodovat ze všech tří možností: se zaměřením na příslušnou osobnost. A to převážně z nevědomého: automatické vyhýbání se strmosti při vyšším riziku je nejlepším příkladem nevědomého uplatnění pravděpodobnostního přístupu. Podíl vědomých dodatečných úvah se u jednotlivých osob liší. Ale vše, co bylo naučeno a pochopeno, ukotveno a klasifikováno, je nakonec využíváno jak vědomě, tak nevědomě!

K tomu je třeba konečně opustit lineární způsob myšlení, tedy heroizaci strategií, a vytvořit z džungle rozhodovacích strategií jednotný systém. Protože to víme: Do této džungle se vstupuje hlavně teoreticky, ale ne tam, kde je třeba rozhodovat. Pod pojmem "jednotný systém" nemám na mysli společnou nebo novou metodu, ale rozšiřitelný, jasně strukturovaný systém školení, který je postaven na lidech - nikoli naopak, jak tomu bylo doposud.

Mimochodem jsem dorazil do Zermattu a probouzím se ze svého světa lavinových proudů. Chystám se v této oblasti ještě chvíli zůstat a vyrazit na skialpy. V určitém okamžiku opustím Mattertal po Haute Route, vezmu si s sebou pozitivní i negativní zkušenosti a budu s nimi dále pracovat v dalším údolí - je před námi ještě dlouhá cesta a v nové éře se ukáže tolik věcí, o kterých bychom si nikdy netroufli ani snít.

Je jedno, jestli jedete strměji než 35° při 3. stupni výstrahy