Anno dazumal část 7 | Zimní a jarní cesty na obou stranách hostince část 1

Zimní a jarní cesty na obou stranách Innu

Od Seppa Zangenfeinda

Široký a klidný, jako by si byl dobře vědom svého významu, valí dolní Inn své vody širokým údolím k severní tyrolské hranici. Od nepaměti se po této hrdé řece táhne hlavní trasa mezinárodní dopravy, podél níž se v průběhu nesčetných staletí proti proudu i po něm pohybuje pestrý zástup lidí. (...)

Vysoké hory po levé i pravé straně nepředstavovaly pro pocestné žádnou atrakci. Členité stěny na severní straně údolí je možná spíše děsily, než aby přitahovaly jejich pozornost, zatímco rozlehlé lesy na druhé straně údolí jistě skrývaly nejrůznější nebezpečí: Mistr Petz tam žil a v dřívějších dobách se z mnoha hradů snesl nejeden odvážný lapka, když strážný upozornil na blížící se kolonu vozů. Požehnání hor pak tu a tam vylákalo pracovité statkáře a z pyšných hradů se na šťastné pastviny vydávali odvážní myslivci; lesy byly vykáceny, sedlák získal půdu pro svou poklidnou činnost a všude vyrostly vesnice, trhy a města; tak se krásné, široké, útulné údolí Dolního Innu postupně stalo jedním z nejpožehnanějších, nejbohatěji obdělávaných údolí v Tyrolsku.
Zatímco však dole v údolí se pracovitý, ctižádostivý člověk stále více zmocňoval veškeré orné půdy, vznešené hory, pokud z nich horník netěžil vzácné rudy nebo nezískával pro člověka nepostradatelnou sůl, zůstávaly v tiché vznešenosti osamělými strážci rušného života na jejich úpatí. Kromě slídících lovců se na prosluněné výšiny, pro jejichž krásu a bohatství lidem stále chyběl smysl, vydávalo jen několik ojedinělých lidí. Teprve poměrně nedávná doba dala lidstvu pochopit neocenitelný pramen nejsvětějších rozkoší, jimiž dnes milujeme hory, a nové hordy nyní oživují staré vojenské cesty, z nichž se vydávají do milovaných hor a pronikají do všech postranních údolí, naplňujíce nejvnitřnější kouty vysokých údolí jásavým jásotem.
A ve zcela nedávné době si hory opět získaly celou řadu nových obdivovatelů: severské sněžnice zbavily lidstvo mnoha hrůz alpské zimy a otevřely mu nové, dříve nepředstavitelné, nesrovnatelné krásy hor. Měla také za následek, že nejeden středohorský vrchol, kterému se jinak dostávalo jen malé pozornosti ze strany po nebi lačnících vysokohorských horolezců a který byl v létě pohodlně zarostlý zelení, byl náhle poctěn a že nejedno tiché údolí, které jinak i v létě vídalo jen málo návštěvníků, ale v zimě bylo zcela uzavřeno před světem, je nyní náhle naplněno často radostným životem.

Vyznavačů zimní horské krásy přibylo tolik, že je dokonce slyšet stížnost, že i v zimě už téměř nezbývá skutečně klidný kout. To je však často přehnané tvrzení. Rozlehlý alpský svět se pravděpodobně nikdy zcela nezaplní lidským neklidem a někdy stačí udělat jen pár kroků mimo vyšlapané cesty, abyste vstoupili do světa - alespoň v zimě - ještě téměř nedotčeného, kde je stále doma originalita a ticho, které nám umožňuje tak důvěrně komunikovat s přírodou.

Jedním z takových tichých světů jsou málo známá půvabná boční údolí dolního Innu, Alpbachtal, Wildschönau a jižní větve údolí vedoucí do dolního Brixentalu, Kelchsau s jeho areálem a Windautal. Přestože jsou tato údolí a jejich nádherná zimní sněhová pole přímo přístupná z hlavní silnice údolí Innu, jsou masám zcela cizí.
Ale i jinak hojně navštěvované oblasti nám mohou umožnit vychutnat si všechny půvaby nerušené samoty, pokud se k nim přiblížíme v době, kdy velký proud cestovatelů ještě neproudí nebo už neproudí. Často jsem si to vyzkoušel, a když v následujících řádcích mluvím o "tichých horách údolí Dolního Innu", mohu ke skupině hor na pravém břehu Innu, snících v klidné samotě, přidat i vrcholy jinak tolik frekventované skupiny Rofan, které mi brzy zjara daly něco tak krásného a nezapomenutelného.

Bílé hory leží ve velkém poledním klidu nehybně a slavnostně. Odněkud, někdy hlasitě, jindy tiše, jako chichotání skřítků, se ozývá zurčení malého potůčku, který se řítí dolů do údolí. Zlaté závoje slunečního světla leží široce a útulně nad svahy a kopci, přes které stoupáme na Brechhorn. Na začátku nás po část cesty provázejí bleskem oprýskané jedle a staré modříny sténající pod tíhou sněhu. Ale ty staré nejdou daleko, jen mladé stromky, jalovcové keře a horské borovice, které slunce a vítr osvobodily z okovů zimy, běží a chvíli šplhají podél. Držíme se východního okraje velké prohlubně, kde hluboko dole leží Feldalm, a hledíme do dálky. Čím jsme výš, tím je výhled širší a nádhernější. Vysoko nad údolím Spertentalu září a třpytí se ve stříbrném brnění zimy vrcholy a hřebeny od Ehrenbachhöhe až po Kleiner Rettenstein. Do našeho zorného pole neustále přicházejí nové vrcholy, před námi ožívají stále nové obrazy.

Dále nahoru hřeben přechází do strmého hřebenového zářezu vedoucího na vrchol, který je kvůli mnoha metrům vysokým římsám výzvou pro naši mimořádnou pozornost. Jsme již velmi blízko vrcholu, ale mohutné římsy nám brání v přístupu. Proto se odpoutáváme a pomocí prken a tyčí se snažíme prorazit modrou stěnu. Těžká práce, ale úspěch nám není odepřen. A nyní máme tu čest pomodlit se na vrcholu, který je zalitý bujnou záplavou slunečních paprsků. Štěstí, které nám nabízí samota, a zlodějská radost z neúspěšné obrany proti pyšnému a rozmarnému Brechhornu nám dávají zapomenout na všechnu dřinu. U nohou nám leží tichý, bílý, krásně tvarovaný a barevný svět. Armáda zářivě bílých bojovníků se leskne v brilantní obraně a Všehomíra Slunce vydává ty nejjasnější barvy, polévá svahy a hrby, trhliny a hlubiny tekutým zlatem a třpytivým stříbrem. Naše tiché údolí leží v hlubinách v zářivé bělobě. Náš pohled zalétne ke Gamsbeilu v odlehlém Miesenbachgrundu a k hlubokým modrým lesním vlnám Hirschrinne a zachytí se na vrcholové skále Kröndlu, která chrání zasněné Reinkarsee.

Nejvíce nás však upoutá a zaujme Grosser Rettenstein, strážní věž Spertentalu, která se hrdě a vyzývavě tyčí jako červenohnědý obří obelisk. Shlíží dolů na kosmopolitní Aschau u svých nohou a na jih k oslnivé řadě vrcholů jedlově modrých Taur a k jemným hřebenům a hrotům zillertálského ledového světa. A daleko, daleko za bílou masou hřebenů a skal letí žíznivý pohled až k pevné skalní stěně Steinernes Meer a na západ ke skalnatému hřebeni Karwendelu. Člověk se toho výhledu nemůže nabažit a nejraději by tu nahoře strávil celý slunečný den. Ale čas nás tlačí, abychom se vydali na cestu.

Sestupujeme zpět na hřeben přes římsy, nejprve trochu klesáme a pak se s drkotajícími zuby nasoukáme do sněžnic. Poslední vrcholový výhled do třpytivého prostoru a pak se ploužíme dolů po pevném firnovém sněhu hřebenového úseku. Dál dolů je sníh lepší. Jízda je rychlejší a rychlejší! Třpytivé mraky nám létají do tváří jako prachový aerosol. A kolem nás i v nás se ozývá zpěv, svištění a třpyt, jako bychom letěli bezbřehými prostory.

A teď se přehoupneme do modrých stínů velké prohlubně, kolem Feldalmu, nahoru do údolí a dolů ke Schledereralmu. Kolem nás prolétají keře a stromy a my rychle vystupujeme z chladných, chtivých stínů do slunečních paprsků. Zastavujeme na Streitalm. Ještě jednou se ohlédneme na modré hadí stopy, které se vinou dolů z Brechhornu. A protože musíme odjet, jedno je jisté: ještě se vrátíme.
A teď přes Fleiding, po jehož západním svahu sestupujeme do Rettenbachu. Nejprve se řítíme tmavým vysokým lesem přes strmé svahy a alpské louky do hlubin. Pak se vrháme do lesa, který nás brzy zase pustí. Projíždíme mezi lesními ostrůvky, přes horské louky dolů ke statkům Windauberger a odtud do Rettenbachu. V Jägerhäuselu v Rettenbachu, kde dřevorubci tlučou penízky za zvuku louten a jasných pokřiků, si dáváme dobrou smetanovou kávu. Ale pak už veslujeme daleko podél Ache na dobré sáňkařské dráze ven z údolí.

Na sněhu plují fialová světla a večerní chlad padá se stíny modrého soumraku. Červeně a žlutě zářící Brechhorn a Fleiding se tyčí nad bledou bělobou širokých svahů. A nad blednoucími vrcholky se objevuje první hvězda.

Překážíme pod vysokým mostem. Mrazivá mlha se snáší na louky a následuje nás až do majestátní vesnice Hopfgarten, kde nás vyzvedne večerní vlak.