Přeskočit na obsah

Cookies 🍪

Tato stránka používá cookies, které vyžadují souhlas.

Dozvědět se více

Tato stránka je také k dispozici v English.

Zur Powderguide-Startseite Zur Powderguide-Startseite
Dobrodružství a cestování

Tian Shan Traverse Část 1 - Cyklistické dobrodružství v Kyrgyzstánu

Mnoho výškových metrů, blesky, hromy, průjmy a nádherné horské scenérie.

15. 10. 2019
Johannes Schwaderlapp
Někteří lidé se možná budou tvářit podezíravě, když jim řeknete, že jste projeli Kyrgyzstán na kole, ale tato středoasijská země je dnes mezi dobrodruhy dobře známá. Většinu Kyrgyzstánu protíná pohoří Tian Shan, které se táhne mezi Uzbekistánem na východě a Ujgurskou autonomní oblastí Xinjiang na severozápadě Číny. Johannes a Yannic tam strávili čtyři týdny na kole a o své cestě podávají zprávu.

Hledání a plánování dobrodružství

Když jsem poprvé četl cestopis o Kyrgyzstánu, okamžitě mě to zaujalo. Moje zvědavost po neznámém, stejně jako zájem o sovětskou minulost a polokočovný způsob života, mě nepustily. Začátkem léta jsem se rozhodl, že se svým dobrým kamarádem Yannicem vyrazím na velkou cyklistickou cestu před jeho semestrem v zahraničí. Původní úvahy o Pamírské magistrále byly z cenových, bezpečnostních a časových důvodů rychle zavrženy a naše volba padla na Kyrgyzstán.

Abychom si ujasnili případné nejasnosti ohledně názvu země, stručně ho zde vysvětlím: V němčině se běžně používají všechny tři verze. Spolkové ministerstvo zahraničí používá Kyrgyzstán. Podle Nikolaje Genova, profesora Ústavu východoevropských studií na Svobodné univerzitě v Berlíně, jde o transkripční zvláštnost. Kyrgyzstán se nejvíce blíží kyrgyzskému názvu. Kyrgyzstán je charakterizován sovětskou okupací, a proto již není vhodný.

Inspirovali jsme se různými dalšími cestopisy týkajícími se trasy a konkrétně jsme se orientovali podle trasy popsané na webu bikepacking.com. Při vstupu do země dostanete vízum. Takže jsme museli jen sehnat správná kola a zarezervovat letenky. Oba jsme si rychle našli horská kola na inzerátech Ebay, každé za zhruba 100 eur. Při zkoumání letů se ukázalo, že letenky s odletem z Prahy místo z Berlína jsou výrazně levnější. Letecká společnost Turkish Airlines dokonce nabízela přepravu kol zdarma.

Berlín-Praha-Istanbul-Biškek

Ve vlaku do Prahy v 7 hodin ráno se nás průvodčí zeptal, jestli bychom nemohli jet příměstským vlakem s našimi televizory. Měl na mysli naše krabice na kola a pravděpodobně předpokládal, že chceme cestovat z hlavního nádraží do berlínského Südkreuzu. Naštěstí jsme si mohli vzít naše "televizory" s sebou a letět z Prahy do Istanbulu. Tam si musíme krátit čas 12 hodin, než budeme pokračovat v cestě do hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku. Už u brány v Istanbulu je vidět, čím je naše destinace tak lákavá: většina cestujících má na sobě turistické kalhoty.

Po příletu do Biškeku hledáme taxík, abychom se dostali do našeho hostelu, a jak se později ukáže, jsme okamžitě ošizeni. Zaplatili jsme 1200 somů, dvojnásobek obvyklé ceny. (800 somů je asi 10 eur.)

Při stavění kol v hostelu Yannic poprvé opravil pneumatiku. Pak se rozhlížíme po Biškeku a Yannic navštěvuje obuvníka, aby mu opravil cyklistické boty. Boty dostal darem, když si koupil kolo. Vypadaly jako nové, ale rozpadly se ještě před prvním kilometrem na kole. Vydávám se hledat kadeřníka a po dlouhém hledání nacházím salon v paneláku. Nemohu tam sdělit svůj požadavek v angličtině. Když však vstoupím do kadeřnictví, je to stejně nezaměnitelné a potřeba je zřejmá. Přesto musím třikrát pantomimicky požádat o ještě kratší sestřih. Nakonec je návštěva se dvěma umytími velmi luxusním počinem a stojí 3 eura.

Nocujeme ve velmi doporučovaném penzionu Sakura. Nocleh tam stojí 600 somů. Kolo nebo jen box na kola si tam můžete bez problémů uschovat na několik týdnů.

Míříme do hor

Druhý den ráno opouštíme město s 800 000 obyvateli nejrychlejší cestou. Dopoledne jedeme převážně podél kanálu na rovině. V Kyrgyzstánu se téměř nevyskytují podzemní vody a většina vody pro město pochází více či méně rozumně vedená přímo z hor. Odborníci na vodu jsou přesvědčeni, že Kyrgyzstán bude čelit velkým problémům kvůli ubývajícím ledovcům. Bez zásahu člověka je krajina v kyrgyzských nížinách velmi neúrodná. Na zlatavé půdě toho samo od sebe roste jen málo. Protože teplota dosahuje téměř 40 stupňů, uděláme si jednu nebo dvě přestávky pod stinným stromem.

V poledne začíná první stoupání, které se rychle velmi zazelená. Cestu lemují jedle a teplota se stává příjemnou, zejména když stojíme pod vodopádem Kegety. Ve výšce něco málo přes 2000 metrů stavíme stan a Yannic si poprvé sám opravuje boty epoxidovým lepidlem - pokusy ševce o jejich slepení v Biškeku nebyly příliš úspěšné.

Krátká poznámka k zásobování pitnou vodou v tomto místě. V zásadě není problém najít dostatečně kvalitní vodu. My dva s sebou nikdy nenosíme více než osm litrů pitné vody. Jakmile opustíte civilizaci, potoky se rychle vylidní. Pramenitá voda je samozřejmě snadno pitná i vysoko v horách. Nedoporučuji však pít vodu z tání přímo pod ledovci, protože je kontroverzní kvůli sedimentům, nízkému obsahu minerálů, bakteriím a atmosférické kontaminaci.

Další den pokračujeme směrem k průsmyku Kegety. Zpočátku se štěrková a místy zablokovaná cesta vine podél řeky, lemované mnoha jedlemi. Postupně vegetace stále více řídne a řeka se ztrácí. Kolem poledne potkáváme tři chlapíky z Minnesoty, kteří cestují po staré Hedvábné stezce. Cestují pěšky, aby nešli příliš rychle. Každý z nich má vozík na zavazadla, který mi připomíná golfový vozík mé babičky. Ti tři už cestují dva roky a než dorazí do Istanbulu, svého cíle, zažijí ještě několik ročních období. Zatímco si stále odpracováváme výškové metry, přemýšlím o tom, zda naše plánovaná cesta trvající necelé čtyři týdny není trochu krátká a co některé lidi motivuje k tomu, aby podnikli tak dlouhou cestu. Je to život v daném okamžiku, nebo obsah zážitků? Z dlouhodobého hlediska by mi chyběl nejen stálý domov, ale i běžné vzdělání.

Ponořeni do těchto myšlenek rychle dosahujeme vrcholu průsmyku ve výšce 3832 metrů. Odtud se nám poprvé naskytne nádherný výhled na nesčetné hory Tian Shanu. Kontrasty mezi mraky, modrou oblohou, sněhovými poli a různými odstíny zelené jsou fascinující.

Podle mého názoru není cesta dolů na druhou stranu sjízdná ani na motokrosovém kole. Je extrémně strmá a místy velmi suťovitá, jinde zase zcela zablokovaná. Když máme pochybnosti, kloužeme po sedle kalhot. Při prvních sjezdech si musíme nejprve zvyknout na velké namáhání kola. Jak si asi dokážete představit, v Kyrgyzstánu potřebujete buď lepidlo na šrouby, nebo náhradní šrouby, protože vibrace všechno rozklepou.

Odpoledne na dně údolí červený nádech kůže varuje před příliš dlouhým a vysokým UV zářením - navzdory opalovacímu krému s ochranným faktorem 50! Proto vám doporučujeme vzít si s sebou klobouk se širokou krempou a nosit dlouhé oblečení bez ohledu na horko. Jako ochrana před sluncem se doporučují také cyklistické rukavice.

Ve večerních hodinách jsme si postavili stan u potoka poblíž nomádů. Zatímco vaříme jídlo, přijíždí k nám několik chlapců na koních a dávají nám láhev kymesu, nápoje rozšířeného ve Střední Asii a srovnatelného s kefírem, který se obvykle vyrábí z kobylího mléka. Při kvašení vzniká trochu alkoholu, ale hlavně oxid uhličitý. Nápoj se vyrábí na doutnajícím ohni, který mu dodává kouřovou příchuť. Nejpronikavější příchuť je však ječná. Plni vděčnosti si dáme pár doušků z lahve koly a snažíme se nezkřivit obličej.

Malí kluci přivedou teenagera, který dokonce mluví trochu anglicky. Ptají se nás, jestli bychom nechtěli přijít k nim domů na šálek čaje. Chlapci jsou velmi zdrženliví. Samozřejmě se s nimi chceme seznámit. A tak zatímco dva z chlapců jedou na našich kolech, která jsou příliš velká, my jedeme ke stavebnímu přívěsu, kde chlapci přes léto žijí s prarodiči. Dostává se nám vřelého přivítání a jsme pohoštěni čajem, chlebem, máslem a marmeládou. Snažíme se naučit pár slov kyrgyzsky nebo rusky. Říkají nám, že údolím projíždí poměrně hodně cestovatelů na kole. Rodina se obává, že je budou považovat za nepřátelské, protože kolem jejich přívěsu nikdo neprojíždí. Předpokládám, že si zdrženlivost cestovatelů prostě špatně vykládají. Po výborném čaji se vracíme do stanu. O chvíli později jsme obdarováni další lahví Kymesu... Té noci poprvé zažíváme nepochopitelnou hvězdnou oblohu.

Druhý den ráno, po malé snídani z ovesných vloček a sušeného mléka, jsme pozváni zpět na čaj. S rodinou se opět hodně smějeme. Dědeček má mimochodem zubní protézu. Neustále si pouští horní řezáky na dolní ret a pak fouká do pusy - fakt hustý!"

Brzy jsme zase v sedle. Z dohledu odklápíme dvě lahve Kymesu. Je nám to líto a částečně za to může špatná komunikace, ale nenapadlo nás, jak dárky vrátit bez nedorozumění. V ostatních údolích Kyrgyzové vědí, že Kymes turistům nejen nechutná, ale také téměř vždy vede k průjmu.

Ráno dorazíme do Perevalu Karakol ve výšce 3400 metrů. Na posledním úseku přehoupneme kola přes velké sněhové pole, pozůstatek římsy. Při sjezdu do údolí jedeme kilometr za kilometrem a přemýšlíme, odkud se bere nadmořská výška, kterou ztrácíme. Pohodová jízda na kole mi také přijde vhod, protože mě z Kymesu trochu bolí břicho. Ale nejíst také nepřipadá v úvahu, protože potřebujeme energii.

Cyklujeme kolem krásných květnatých luk. Idylku jen párkrát přeruší agresivní psi. V případě nouze stačí dát nohy nahoru nebo se vyzbrojit kameny. Po několika hodinách v silném protivětru dorazíme na konec údolí. Následující cestu sdílíme s osobními auty a velkými nákladními vozy. Šotolina je extrémně prašná a místy se tvoří nepříjemné koleje. Brzy se však dostáváme do úchvatného údolí tvořeného dravou řekou. Červené tóny skal ve večerním slunci jsou působivé.

Překvapí mě, když nás předjede autobus VW s italskou poznávací značkou. O pár set metrů dál autobus čeká u kola silnice a my s řidičem prohodíme pár slov. S údivem zjišťujeme, že jede sám. Říká nám, že ze Stockholmu vyrazil před šesti dny a ve Střední Asii stráví jen následujících deset dní. Jeho stylu cestování nerozumíme, ale je nám velmi sympatický.

Blesk nás mine - zasáhne nás průjem

Další den pokračujeme stepí Kyrgyzstánu. Znovu a znovu projíždíme malými vesničkami. Každou chvíli si děláme krátkou přestávku, protože nás vítá Kymes. V Čejku se nejprve vydáváme na nákupní prohlídku. Já si kupuji klobouk s krempou a Yannic po hodinách přehrabování nachází boty velikosti 44 - jeho cyklistické boty konečně vzdaly duši. Než znovu odbočíme do hor, zastavujeme v malé osadě a hledáme útočiště před prachovou bouří a krátkou dešťovou přeháňkou v obchodě.

Pokračujeme v cestě, ale obloha rychle tmavne a tmavne a začíná hřmít. Jsme trochu na rozpacích, co dělat. Do vesnice s přístřeškem je to 3 kilometry. Když 2 kilometry od nás udeří blesk, je rychle rozhodnuto a vracíme se zpět do vesnice. Hřbitov, kde čekáme, opravdu nenabízí žádný úkryt, ale bouřka se rychle přesouvá dál. Poté začínáme stoupat na Songköl. Výškové metry jsou těžší, než jsme čekali, a trvá nám poměrně dlouho, než se dostaneme přes průsmyk. Při krátkém sjezdu z průsmyku k jezeru za ním ztrácím matici, která připevňuje nosič brašen k rámu u zadní brzdy. V důsledku toho trhám trojúhelník v jednom z brašen. Nakonec se mi podaří pomocí prvního stahovacího lanka nosič brašen znovu připevnit.

U břehu jezera stavíme stan a vaříme večeři. Kluci z nedaleké jurty zase rychle přicházejí. Dlouho přemýšlíme sem a tam, zda blížící se mraky nepřinesou další bouřku. Když už slunce zapadlo, ptáme se kluků, jestli můžeme přespat v jejich jurtě. Myšlenka na táboření na náhorní plošině během bouřky nás znepokojuje. Společně s chlapci jedeme k jurtě a naše žádost není zamítnuta. Před rodinou nás ještě pohostí gulášem ze zelí, brambor a ovcí a my v sedmi spíme v jurtě. Zaujalo mě, že jurta je matčiným absolutním územím.

Druhý den ráno se s Yannicem bavíme o tom, jestli máme rodině dát peníze. Na jednu stranu bychom rádi projevili vděčnost, ale na druhou stranu mi představa, že to lze udělat penězi, nepřipadá vůbec triviální, ale spíše společensky podmíněná. Proto to neděláme a snažíme se vyjádřit vděčnost gesty. Velmi hlasitá hádka mezi manželi po rozloučení ve mně však vzbuzuje podezření, že z pohledu manžela měla manželka peníze požadovat po nás. Samozřejmě je to jen spekulace. S postupujícím dnem si však uvědomujeme, že mnoho kočovníků v okolí Songkölu si vydělává poskytováním ubytování.

Při čištění zubů cestou potkáváme velmi milý pár z Chemnitz. Dávají mi nový, velmi pevný úvaz na kabely pro můj nosič brašen. Pak stoupáme těch pár metrů k průsmyku Moldo-Ashuu. Sjezd z průsmyku směrem na Baetov je neuvěřitelně krásný. Prvních 40 kilometrů si můžeme nechat ujet. Později pokračujeme po rovině do Baetova. Je zde několik lékáren a můj problém s průjmem je rychle vysvětlen pomocí znakové řeči. Později si beru Imodium. Neměli byste se však rozhodovat pro jeho užívání na lehkou váhu, protože bez střevní peristaltiky se škodlivé bakterie zdržují v trávicím traktu déle. Přespáváme v hotelu v Baetově a konečně si opět vaříme spoustu zeleniny.

Další den si dáváme odpočinkový den a já se od záchodu nevzdaluji. V lékárně se snažím sehnat nějaké elektrolyty, protože můj organismus byl v posledních dnech dost vyčerpaný. Nenacházím to, co hledám. Když se ptám na draslík a sodík, je mi jednou nabídnut manganistan draselný. S díky odmítám. Snažím se doplnit elektrolyty v těle datlemi a banány.

Taš Rabat, U Baši a Naryn

Po zotavení se cítím dostatečně fit na to, abych následující den šlapal několik kilometrů. Krátce před stoupáním na první průsmyk potkáváme dva lidi z Hamburku. Už nějakou dobu cestují a my se obáváme, abychom si nepřivodili podobnou fyzickou kondici. Podle povislých kalhot vždy poznáte, jak moc už cesta vyčerpala energetické zdroje člověka. Když se s Hamburčany setkáváme, cestují už sedm dní, aniž by si mohli něco koupit, a jeden z nich bojuje s trávicím traktem. Vypadají vyhuble. Uvědomuji si, že mám se svými neduhy ještě docela štěstí.

Zbytek trasy díky krajině a starým stodolám velmi připomíná Divoký západ. Další mírné stoupání přeruší dvacetiminutový rozhovor s kyrgyzskou babičkou. Ačkoli si téměř nerozumíme, společenskou interakci si tak nějak užíváme. O několik kilometrů později nás zve další babička, její dcera a syn. Všichni tři jsou nesmírně přátelští a ochotní. Nemáme zrovna hlad, ale maminka nám tak ochotně nabízí jídlo na krásném odpoledním slunci, že nemůžeme odmítnout. Dávám synovi, který je ještě velmi malý, banán. V jednu chvíli se otec vrací pro vodu. Hodně jsme se s našimi hostiteli nasmáli, dokud po nás babička s maminkou při odchodu nechtějí peníze, a to až příliš velké. Babička si pomáhá sama, když se podívám do peněženky. Ale peníze dostávám zpátky. Snažíme se beroucím vysvětlit, jak nezdvořilý je podle nás jejich přístup, a necháváme jim tam jen něco málo.

Za jurtou nás čeká ještě několik výškových metrů a pak dlouhý, krásný sestup. Hledáme místo na spaní v korytě řeky. Bohužel upevnění jednoho z Yannicových brašen nevydrží pád do koryta řeky, ale švýcarský armádní nůž zvládne spoustu oprav.

Po snídani si uděláme krátkou zajížďku do Taš Rabatu, zachovalého karavanseráje z 15. století. Tash Rabat znamená "kamenná ubytovna". Zajímalo by mě, proč se tato jediná stálá ubytovna nachází právě na tomto místě podél celé Hedvábné stezky přes Kyrgyzstán. Historie místa to osvětluje: předpokládá se, že jde o nestoriánský nebo buddhistický klášter z 9. nebo 10. století.

Na zpáteční cestě potkáváme čtyři Francouze. Jeden pár cestuje na tandemovém kole. V rozhovorech s Kyrgyzy se nás často ptají na cenu kol. Naše horská kola mají normální cenu pro Kyrgyzy, ale tandemoví jezdci nám říkají, že při této otázce Kyrgyzům lžou ze studu, že vlastní kolo za 8 000 eur. Po zbytek dne jedeme poprvé po dlouhé době po asfaltové silnici. Existuje sice alternativní šotolinová cesta s menším provozem, ale úsek mezi Taš Rabatem a At Bašim stejně není příliš frekventovaný a dobrý povrch silnice nám umožňuje naplno si vychutnat nádherně široké údolí. V pozdním odpoledni se podél řeky, u které přenocujeme, hledá spousta lidí ochlazení.

Pokračujeme po asfaltové silnici do Narynu. Tam přijíždíme v pozdních ranních hodinách a zastavujeme v CBT (Community Based Tourism). Využíváme tam Wi-Fi, abychom se znovu spojili se světem mimo Kyrgyzstán. Vyměňujeme si také zkušenosti s ostatními cestovateli. V CBT si také můžeme zažádat o povolení, pokud chceme cestovat k hranicím s Čínou. V blízkosti hranic se nachází oblast, kde je to nutné.

Děláme hromadné nákupy, protože se musíme obejít bez zásob na několik dalších dní. Odpoledne se vydáváme do hor.

DÍL 2 BUDE NÁSLEDOVAT PŘÍŠTÍ.

Fotogalerie

Poznámka

Tento článek byl automaticky přeložen pomocí DeepL a poté upraven. Pokud si přesto všimnete pravopisných či gramatických chyb nebo pokud překlad ztratil smysl, napište prosím mail redakci..

K originálu (Německy)

Související články

Komentáře