Je mnoho dobrých motorkářů. A pak jsou tu šampioni - zářivá světla mezi horskými cyklisty. Společné cestování se skupinou dobrých nebo velmi dobrých bikerů je jedna věc. Jet na horském kole se supersportovcem, jako je francouzská enduro hvězda a několikanásobný vítěz Megavalanche Jerome Clementz, je něco jiného. S ním se jízda na horském kole stává uměním: harmonií mezi člověkem, kolem a přírodou. Jerome sjíždí své domovské stezky ve Vogézách téměř umělecky působivým způsobem. Odtud pochází, tady vyrostl: zná téměř každý kámen, každou zatáčku a každý skok. Jerome ví, co umí; nemusí nám ani sobě nic dokazovat. Mnohem raději se s námi podělí o své nadšení pro domácí stezky. A radost, kterou vyzařuje během túr, na které s ním vyrážíme, je nakažlivá. Je to důvod, proč se mi překvapivě dobře daří nenechat mezeru mezi Jeromovým zadním a mým předním kolem příliš velkou? Nebo je to proto, že Jerome je tak milý a zdvořilý člověk? Nebo dnes jedu o třídu výš? Když nám Jerome navrhl, že nám ukáže nejlepší traily ve své zemi, rádi jsme přijali jeho pozvání. Několik dní teď cestujeme s Jeromem a jeho přítelkyní Pauline, která je také výborná bikerka. Spontánně se k nim přidávají jejich přátelé, místní obyvatelé Vogéz Thierry a Matthieu. Počasí je také perfektní; ideální podmínky pro několik skvělých dní na horských kolech.
Po zábavném, ale poměrně klidném nástupu z idylické vinařské vesnice Andlau je dnes na programu skutečná výzva, co se týče kondice a krajiny: téměř 60 km dlouhá okružní jízda z malebné vinařské vesnice Kaysersberg přes 2300 výškových metrů přes slavná jezera Lac Blanc a Lac Noir a odtud přes bojiště první světové války k poutnímu místu Trois Epis a dolů do Ammerschwihru v údolí Rýna.
Brzy ráno se setkáváme s Jeromem a jeho přáteli na horských kolech Matthieuem, Robinem a Thierrym v Kaysersbergu, který leží na úpatí Vogéz: Staré město, zámek, vinice a hory v pozadí - čistá vogézská romantika. Naše oči a žaludky jsou ještě trochu těžké z předchozího večera. Naši alsasští přátelé si nenechali ujít příležitost ukázat nám ty nejlepší stránky své vlasti i mimo stezky. Spontánně nás odvedli do jednoho z vyhlášených alsaských chrámů jídla v Obernai. Náš start je odpovídajícím způsobem pomalý, ale naštěstí je první úsek poměrně rovinatý. Na kole volně projíždíme uličkami vyšperkovaného vinařského městečka. Dlouhé stoupání o 900 výškových metrů, které vede převážně stinnými lesy, zvládneme díky širokým cestám rychle a bez většího pocení. Odměnou je nám první pěkný sjezd do Bonhomme, který vede krásnou krajinou jako z obrázkové knížky (Vogézy): Na květnatých loukách se pasou krávy a výborné stezky se doslova zařezávají do mírně se svažujících lučních svahů. Zatáčka za zatáčkou. Rychle si uvědomíme, proč jsou Vogézy pro Jeroma ideálním tréninkovým místem, protože nabízejí vše, co si horský cyklista může přát: Strmá stoupání, sjezdy v nejlepším enduro stylu, freeridové trasy a dokonce i bikeparky. Všechna tato přání se vám splní na následujících 40 kilometrech trasy. Abyste toho však dosáhli, musíte pořádně - a především vytrvale - šlapat do pedálů. Ale díky perfektnímu průvodcovství a zábavným anekdotám Jeronýma a jeho přátel se nám to daří až příliš dobře. A dokonce i náročné stoupání v poledním slunci z Bonhomme k Lac Blanc uběhne poměrně rychle. Zatímco Jerome vypráví historky o svých dobrodružných vítězstvích a účasti v legendárním sjezdovém závodě Megavalanche, ubíhá metr za metrem převýšení. A pak skončí i toto stoupání, i když ani vyprávění tentokrát nezabránilo tomu, aby kapky potu tekly ve velkém.
U jezera Lac Blanc se poprvé setkáváme s masovou turistikou à la Vosgienne: množství freeridových bolidů, které přitahuje celostátně proslulý bikepark stejnojmenného lyžařského střediska, a četní pěší turisté, motorkáři a autoturisté, kteří zaplňují hlavní silnici Route de Crete, nedovolují na tomto bělostném dni rozjímavé zastavení. A tak se jen krátce zdržíme a vděčně odbočíme na dravou singltreku k jezerům Lac Blanc a Lac Noir.
Kromě nádherné krajiny a vynikajících stezek nabízí Vogézy cyklistům se zájmem o jídlo (což po této dlouhé trase nevyhnutelně jste) další velkou výhodu: vynikající kvalitu místní kuchyně. Ať už se jedná o rustikální a jednoduchou kuchyni v některém z mnoha Ferme Auberges, kde se prodávají především domácí potraviny, nebo o restaurace oceněné michelinskou hvězdou. Nikdy byste zde neměli trpět úpornými návaly hladu, ale vždy zamířit do nejbližšího auberge. Další výhodou poznávání na kole je, že se můžete zastavovat mnohem častěji než obvykle: Tarte flambée a Munster-Kas sice nemohou z hlediska funkčnosti konkurovat různým energetickým pravidlům, ale z hlediska chuti mají jednoznačně navrch. Dnes však mají i u Lac Noir výletníci jasně navrch, a tak se tam zastavujeme jen na malé občerstvení a pokračujeme v cestě, kde jsou i v tento den v hlavní sezóně stezky téměř celé naše. Máme před sebou ještě téměř 25 km a téměř 1500 metrů sjezdu. Kouzelnou krajinou přes rozkvetlé vysokohorské pastviny, temné lesy a dravé stezky se blížíme k rýnské nížině, kam nás zavede náš poslední dlouhý sjezd dne.
O pohnuté a někdy i smutné historii Alsaska a Vogéz jako mocensko-politického sváru mezi německou a francouzskou říší svědčí dvojjazyčnost mnoha Alsasanů: zejména starší lidé mluví vedle francouzštiny i alsaským dialektem, což je druh němčiny ovlivněné francouzštinou. Naše stezka, která vede přes Col du Wettstein a Linge, kde se fronta mezi Francií a Německem během první světové války změnila v zákopovou válku, nás také konfrontuje s historií: naši cestu několikrát lemují obrovské vojenské hřbitovy z první světové války. A jen pár minut poté, co mineme hřbitov francouzských padlých, projdeme kolem hřbitova německých mrtvých. Obrovské řady hrobů se dnes staly památníky smíření a přátelství mezi bývalými nepřáteli. A tak nepůsobí neuctivě, že naše pestrá francouzsko-německá cyklistická skupina sviští po cestách, které za první světové války vytyčili bývalí nepřátelé (totéž platí pro dnešní turistickou trasu Route de Crete). Všechny chmurné myšlenky zahání stále prudší vítr, protože sjezd k poutnímu místu Trois Epis je tak dobrý, že zahání všechny příliš smutné myšlenky.
Trois Epis je bizarní místo: sbírka kapliček a nevábných kostelíků, stejně jako přerostlá nemocnice a obchůdky s cihlami vyzařují podivnou atmosféru: směs mezi obchodem se zázračným uzdravením à la Lurdy a schwarzwaldským kýčem à la Titisee. Pojďme odsud pryč. A díky speciální třídní stezce, která vede z Trois Epis do Ammerschwihru, je to snadné.
S ultraširokým, spokojeným úsměvem na tváři se valíme zpět přes vinice do Kaysersbergu. Tam na nás čeká Tarte flambée a münsterský sýr. A po vytrvalostní jízdě si vychutnáváme - opět ne jedno z velmi doporučovaných vín Riesling, ale jedno ze stejně dobrých místních alsaských piv. Protože jsme se také dozvěděli, že Alsasané jsou nejen výborní cyklisté na horských kolech, ale také vaří opravdu dobrá piva, na která by byli pyšní i někteří Bavoři (i když tuto schopnost Němci Francouzům obecně upírají). A jedna věc je dnes nepochybně jasná: po tomto super kole se každý cítí jako enduro šampion. Alespoň trochu...
PS: Děkujeme Jeromovi, Pauline a cyklistům z Elass Team Thannenwald za super dny a ještě lepší stezky! PPS: Díky Stefanovi za super fotky!
