Tato cesta pro mě začala poměrně brzy. Přesněji řečeno 19. prosince 2014 v 6.50. Tak brzy jsem už dlouho nevstával... Ale co se dá dělat, když jako obyvatel rovinaté krajiny vidíte pár hor za horou odpadků? Na místě jsem byl včas, v pět hodin odpoledne. První večer byl poměrně klidný, všichni jsme se trochu poznali a bylo vidět, že budeme skvělá parta... Ale moc dlouho se mi nedařilo udržet oči otevřené a taky jsem chtěl být na další den fit. Byla jsem trochu vzrušená, protože jsem přesně nevěděla, jak bude týden probíhat.
O půl deváté jsem vyrazila skibusem ke gondole. V této sezóně moc nesněžilo, ale v určitém okamžiku během jízdy lanovkou se zelenohnědé louky změnily v bílé sjezdovky a podmínky byly i přes nedostatek sněhu dobré: skvělá viditelnost, málo lidí a dobrý sníh! Nejdříve jsme sjeli po sjezdovce, abychom se zahřáli. Koneckonců pro většinu naší skupiny to byl první lyžařský den sezóny. Ale poměrně brzy jsme vyrazili do terénu. Nejprve jsme zkontrolovali lavinové hlášení, zkontrolovali lavinové vysílačky a pak už jsme mohli vyrazit. Atmosféra byla velmi dobrá, všichni byli vysoce motivovaní, bez nepříjemného tlaku na výkon. Proto jsem se ani moc nestyděl, když jsem první prašanovou sjezdovku otevřel dvojitým saltem. Ale laskavě mi lyže, které samozřejmě zůstaly 10 metrů nade mnou, okamžitě přinesl další jezdec. Udělali jsme několik parádních sjezdů. Naši dva průvodci Matthias a Herbert měli opravdu talent a dobré oko na skvělé svahy. Ale náš den nebyl jen o skvělých sjezdech. Koneckonců jsme se tu byli něco naučit. Moje očekávání se naštěstí potvrdila. Především jsem si chtěl být jistější v samostatném rozhodování. Nikdy jsem si pořádně neuvědomila, kdy a kde lyžovat s co nejmenším rizikem. Ale první krok tímto směrem byl učiněn hned.
