Patrick Nairz z Tyrolské lavinové výstražné služby byl 15. ledna také na Schlicku. Pozoroval je při výstupu směrem k Burgstallu a před a po sestupu je z dálky vyfotografoval. Snímky se večer objevily v záznamu na blogu LWD s další zmínkou o starém sněhovém problému. Pro lidi, kteří oblast znají a trochu sledují innsbruckou freeridovou scénu - a těch je hodně - nebylo těžké Daniho a Antoina v příspěvku LWD identifikovat.
Reakce veřejnosti na Daniho příspěvek na internetu byly většinou pozitivní: "Dobře, že se nic nestalo", "Díky za sdílení". Několik komentářů však vyjadřovalo to, co si mnozí pravděpodobně mysleli - i vzhledem k působivým fotografiím na blogu LWD: "Jak moc jste lidi hloupí?"
Učení se z chyb
Přiznat si chyby, a to jak sobě, tak druhým, není snadné. Drew Hardesty, dlouholetý lavinový dozorce z Utahu a příležitostný výmluvný blogger, v Stydlivost a společenská smlouva píše, že o uznání svých přátel a partnerů na skialpech stojíme stejně jako zbytek komunity - dnes často rozšířené o stovky facebookových & quot;přátel & quot; a instagramových sledujících. Pokud uděláme chybu, může to poškodit naši pověst a uznání, po kterém toužíme, je nám odebráno. Cítíme se zahanbeni, protože obvykle víme, jak hloupá a vyhnutelná naše chyba byla. Oprávněně se bojíme posměchu ostatních, reflexivního "Jak hloupý vlastně jsi?". Možná hlavně proto, že jsme sami reagovali stejným způsobem na chyby druhých.
Studie z Kanady naznačují, že tamní nadšenci zimních sportů hlásí jen asi 11 procent lavin, které nemají smrtelné následky a které sami spustí nebo pozorují. (The Effect of Under-Reporting on Non-Fatal Involvements in Snow Avalanches on Vulnerability, Jamieson & Jones, 2015) To nejen zkresluje různé statistiky o
pravděpodobnosti nehod a přežití, ale také znamená, že varovným službám unikají cenné informace. Kromě toho se opakovaně zahajují zbytečné pátrací akce, protože není jasné, zda někdo nebyl zasypán. Navíc pokud o svých chybách nemluvíme, nemůžeme se z nich poučit ani my, ani nikdo jiný.
Když se dozvíme o lavinové nehodě, máme tendenci nejprve hledat důvody, proč by se nám to nikdy nestalo. "Nikdy bych na tom strmém severním svahu v trojce nelyžoval!" No na ned, jak se říká v Tyrolsku. Identifikovali jsme zřejmý problém a nyní si můžeme být i nadále jisti, že se nás netýká. Jistě, existují freerideři, kteří se vždy vrhají rovnou do nejstrmějších svahů, a existují turisté, kteří se vždy pohybují sami a bez vybavení, ale to jsou ti druzí.
Toto úhledné rozdělení na nás a ostatní, mentální vymezení jednotlivých černých ovcí, které jsou příliš hloupé na to, aby si přečetly situační zprávu nebo měly s sebou lavinový vysílač, je pohodlné, praktické a - jak tvrdí Drew Hardesty - špatné. Neexistuje jen jedna velká chyba (severní svah, strmý, smrtelně nebezpečný troják!), ale řetězce chyb, které nás tam dostanou. Důležitá otázka nemusí nutně znít: "Co byla ta velká chyba?" - odpověď je často, no na ned, zřejmá. Důležitější otázka často zní: "Jak k chybě došlo?"" A odpověď na ni téměř vždy souvisí s tolik teoretizovaným, málo prakticky zvažovaným lidským lavinovým faktorem, který se z definice týká nás všech a určitě kolektivně jako společnosti.
