Jan Sallawitz

Stojíme v imigrační frontě před zahalenou celnicí a nevíme, co nás čeká. A je tu ještě něco, z čeho se nám potí čelo: A alkohol je v Íránské islámské republice trestný. Proč nás to nenapadlo dřív? Hlavou mi probleskují obrazy kamenování a bičování, zatímco se pomalu blížím k pasové kontrole. Celník na mě přátelsky mrkne: "Vítejte v Íránu." To je vše.

Ještě vysoko nad městem ležíme na skalnaté plošině na slunci a šklebíme se jako blázni. To je ale země, to je ale sestup! Půda je stále tmavší a písčitější a mnohé úseky jsou nyní dlážděny schody a zídkami. Zdá se, že se opět blížíme k městské oblasti. Výškoměr však stále ukazuje 2500 m.
Vždy, když si myslíme, že za další zatáčkou konečně začíná město, stezka je opět divočejší a techničtější. Alespoň opět potkáváme lidi, kteří nás zdraví velkým "ahoj" a trvají na společné fotografii na památku. Na dno se skutečně dostáváme až v podvečer. Z brzd se kouří a všichni jsou unavení – ale šťastní a obohacení prvotřídním sestupem.

Druhý den ráno jsme se za jasného slunečního svitu vydali do vysokohorského tábora "Bargahsevom" ve výšce 4 200 metrů, posledního před vrcholem. Chceme zjistit, jak daleko se dá hora Damavand dojet na kole. Udivené až lítostivé pohledy protijedoucích horolezců však naše sebevědomí jednoznačně snižují. A skutečně, můžeme ujet jen prvních pár metrů po prašné singltreku, pak musíme tlačit – zbývajících 1200 metrů až do tábora. Pouze vyhlídka na další jízdu po této cestě nás motivuje k tomu, abychom tlačili kola do kopce, vlásenku za vlásenkou...

Nejdříve startuje 80 žen. Nejrychlejší je Švýcarka Katrin Kellenbergerová (CH) před Reginou Lindovou (AT) a Heidi Guneschovou (DE). Kati již několikrát stála na stupních vítězů LBC a je nadmíru šťastná, že se při jubilejním 10. ročníku konečně dostala na vrchol a odveze si titul domů do Curychu. Po ženách přicházejí na řadu oldschooloví závodníci.

Museli byste být básníci, abyste 10. ročník Longboard Classic vyjádřili slovy. Jak popsat závod, při kterém dobrých 440 jezdců současně a harmonicky zdolává výškový rozdíl 1001 metrů? Kde legendy našeho sportu křižují hranu po hraně do údolí s méně známými jezdci? Kde je osmiletý kluk na pódiu poctěn stejně jako třiasedmdesátiletý? Kde pořadatel osobně gratuluje každému, kdo projede cílem, a kde každý účastník odjíždí domů nejen s dárkem, ale především s velkým úsměvem?!

Poslední sjezd dne absolvujeme z menší, ale velmi strmé hory přímo do lyžařského areálu "Chimgan". Pojem "lyžařský areál" zde má však velmi specifický význam. Ačkoli tu jsou vleky – dokonce i sedačková lanovka – nejsou tu žádné upravené sjezdovky a prostě se sjíždí, kam se dá...

Z výfuku nad poklopem zasyčí proud ohně a turbína starého transportního vrtulníku MI-8 se pomalu rozjede. Poháněni voláním letového důstojníka hop-hop-hop nastupujeme do letadla v běhu, kolem promáčknutých vnějších palivových nádrží, a mačkáme se v řadě na dvou lavicích uvnitř.

Jak se tam dostanete? Například se společností Lufthansa z Mnichova do Dillí, odlet večer a přistání ráno o 8 hodin později. Následný let se společností Indian Air do Šrínagaru trvá přibližně 1 hodinu. Odtud vás vyzvednou na letišti a pojedete asi 2 hodiny do lyžařského střediska Gulmarg.

Dnes nás čeká první den v čerstvém, nesjetém kašmírském prašanu. Setkáváme se s naším průvodcem Mamoutem, který nám hned oznamuje, že lanovka dnes nepojede...

Je zima, cítíme jet lag a auto nemá topení. Z letiště ve Šrinargaru jedeme do Gulmargu v sněhové vánici a míjíme pátý vojenský zátaras. I po občanské válce je doprava v Kašmíru na všech strategicky důležitých místech řízena po zuby ozbrojenými indickými vojáky...