Přejezd Alp - 1. část | Těžká zavazadla a velké naděje

Jak to všechno začalo

Příběh začíná zhruba před rokem, kdy jsme se s Hugem potkali na Špicberkách. Oba jsme chtěli uniknout suché univerzitní rutině doma a skončili jsme na dalekém severu na tomto arktickém ostrově. Já jsem studovala glaciologii a vědu o sněhu, Hugo absolvoval kurzy pro lyžařské průvodce. Brzy jsme se stali blízkými lyžařskými přáteli, a když jsme se v červenci po sezóně plné dobrodružství rozloučili, rozhodli jsme se naplánovat něco na příští zimu. Věděli jsme, že se oba vrátíme do Alp, a tak nás to táhlo k jakési lyžařské túře s vlastní podporou. Měl jsem v hlavě týdenní výlet, ale když mi Hugo v srpnu zavolal, že se mu podařilo získat dva měsíce volna z univerzity, oba jsme věděli, že to bude větší akce, než jsme čekali. Začali jsme přemýšlet a vzájemně se pobízeli k plánování přejezdu celých švýcarských Alp. Dávalo nám to smysl: jelikož jsem vyrostl v německých Alpách poblíž Innsbrucku a Hugo v Grenoblu, připadal nám přejezd z Rakouska do Francie jako uzavřený kruh spojující naše dva domovské regiony. V té době jsme si však oba ještě zdaleka neuvědomovali rozsah celého projektu. Po rozsáhlé podzimní fázi plánování (více o tom ve 3. díle tohoto seriálu) jsme se prvního února ocitli v autobusu v Innsbrucku s batohy o hmotnosti 26 a 29 kg (40-50 % naší tělesné hmotnosti), abychom se vydali na cestu do údolí.

Na začátku jsme byli oba nervózní a měli jsme maximální respekt z toho, co nás čeká. Bezpochyby to bylo největší dobrodružství, jaké kdy kdo z nás podnikl. Přes veškerou snahu připravit logistiku i naše těla jsme oba měli pochybnosti, zda to, co jsme si naplánovali, bude skutečně fungovat, až poprvé poneseme plnou váhu našeho batohu. Dva měsíce zimního táboření, horských výzev, hledání tras a chytrého rozhodování o lavinách se zdály být docela skličující, zejména s našimi poměrně omezenými zkušenostmi s vícedenními lyžařskými túrami. Já jsem byl zvyklý cestovat na úpatí hor s denním batohem a sněžným skútrem a Hugo byl zvyklý tahat všechno v pulce. Pak si najednou musel nosit jídlo na čtyři dny, stan a spacáky a spoustu těžkého vybavení na techničtější ledovcové úseky, na což si musel trochu zvykat. Také jsme měli představu, že to celé zdokumentujeme pro film, s čímž ani jeden z nás neměl moc zkušeností. Naštěstí jsme měli první týden s sebou Mattea. Na Špicberkách jsme se s ním také seznámili a jeho klidné a vtipné chování uklidňovalo naše nervy a podněcovalo naše očekávání.

Utrmácení a s obavami, jak se bezpečně vrátit na sjezdovku, jsme skončili v zimní místnosti Vernagthütte. Tam jsme měli to štěstí, že jsme se setkali s Evou a Maxem, kteří byli také na lyžích a znali region tak dobře, že nám pomohli vymyslet alternativní plán sjezdu do údolí Langtauferer, což nám pomohlo vrátit náladu a ducha zpět na správnou cestu! Počasí nám také přálo, druhý den nám fantasticky svítilo sluníčko a my se rozhodli, že trasu dolů do údolí zvládneme ve dvou kratších etapách a přenocujeme v Brandenburger Haus, místo abychom plánovali velký den. Díky tomu jsme měli dostatek času vychutnat si úchvatný výhled z ledovcové plošiny a smutek z předchozího dne byl rychle zapomenut. Skoro se zdálo, že úsilí předchozího dne jen posílilo náš pocit úlevy a štěstí, když teď všechno zase běží hladce. K chatě jsme dorazili s širokým úsměvem a náznakem spálených tváří a dokonce jsme stihli vystoupit na malý vrchol za ní a zažít odtud nezapomenutelný západ slunce.

Další den jsme vystoupali na vrchol Weißseespitze ve výšce 3 532 m a pak se vydali dolů do údolí. Po namáhavém sestupu po strmém skalnatém hřebeni a náročném překonávání příšerného rozbředlého sněhu na lyžích nastal konečně čas rozloučit se s Matteem. Odtud se vydal na zpáteční cestu vlakem do Francie.

Hugo a já jsme strávili noc dole v údolí Innu u dvojice, kterou jsme předem kontaktovali. Tam jsme začali přemýšlet o naší další etapě a uvědomili jsme si, že trasa, kterou jsme původně plánovali přes ledovce Jamtalferner a Silvretta, nám nevyhovuje. Protože jsme byli jen dvoučlenné lanové družstvo a ledovce byly v této rané fázi sezóny ještě docela slabě zaplněné, rozhodli jsme se neriskovat a místo toho se vydat na cestu do Klostersu cestou nezávislou na ledovci přes průsmyk Vereina. Počasí se však mělo v následujících dnech zhoršit, takže jsme museli rychle vyrazit, abychom se dostali z hor dřív, než oblast zasáhne bouře.

Fiasko na průsmyku Vereina

Osud však měl jiné plány. Protože mi bylo první den trochu špatně, nedostali jsme se dost daleko na to, abychom našli dobré tábořiště, a museli jsme se spokojit s nejširší částí údolí, kam jsme se dostali. Věřili jsme předpovědi počasí, která slibovala jasnou noc s teplotami pod nulou. Kolem půlnoci jsme se však probudili a na náš stan se snášel déšť. Naše už tak omezené pohodlí bylo pryč a šířil se hluboký pocit strachu. Věděli jsme, že sníh nad námi může prosáknout a spustit lavinu mokrého sněhu, která nás pohřbí zaživa. V obavách jsme začali pravidelně kontrolovat konzistenci srážek a od té chvíle bylo pro nikoho z nás nemožné znovu usnout. V jednu chvíli Hugo dokonce vyskočil a vykřikl: "Linusi, lavina!", protože si jeho unavený mozek spletl zvuk letadla s lavinou. Když se kolem třetí hodiny ranní srážky pomalu formovaly do pevných sněhových vloček, rozhodli jsme se vydržet přes noc a druhý den brzy ráno vstát, než slunce dopadne na čerstvě obtěžkaný a už poněkud mokrý svah. Nedostatek spánku způsobený špatnou nocí v kombinaci s mou počínající nemocí se však druhý den jasně projevil - cítil jsem se naprosto vyčerpaný. Hugův žaludek na tom nebyl o nic lépe a společně jsme se s velkými batohy vlekl z kopce dolů do údolí. Byli jsme tak vyčerpaní a zoufalí, že nám i pouhý pád vehnal slzy do očí, ale zároveň nás pohled na sebe navzájem v tomto žalostném stavu vždy rozesmál! A tak jsme po šesti hodinách, které nám připadaly jako věčnost, konečně dorazili na železniční stanici v údolí.

Druhý díl tohoto seriálu vypráví o tomto druhém pokusu

Naší cestu podpořily společnosti Dynafit a Alpenheat. Za jejich pomoc a hlavně víru v náš projekt jim od samého začátku patří velký dík. Pokud vás zajímá film o naší cestě, který vyjde na jaře příštího roku, můžete sledovat naše kanály na Instagramu, kde najdete všechny aktuální informace @linus.langenbacher a @hugo.stephen.