PowderPeople | Lena Kohler

Ahoj Leno, je skvělé, že jsi tady. Jak jsme se domluvili, začínáme v klidu: Zavez nás: Jak ses dostala k lyžování? Co tě na něm fascinovalo a kdo tě inspiroval? Jaké byly tvé začátky?

Jednoznačně: moji rodiče. S lyžováním jsem začal poměrně mladý. Myslím, že můj bratr se na plastových lyžích proháněl už ve dvou letech a já jsem začal lyžovat ve třech letech. Klasickým způsobem, jako mnoho dalších: Nejprve na lyžařském kurzu a pak jsem vždycky hodně lyžoval s rodiči.

Rodiče nás vždycky nechali všechno vyzkoušet - ať už to bylo lyžování, nebo jiné sporty. Měl jsem pocit, že jsem každý sport vyzkoušel alespoň jednou: Badminton, horolezectví, lyžování, prostě všechno. Když jsme lyžovali, věnovali jsme se i závodění. Jako malého mě to opravdu bavilo a nějak jsem k tomu přilnul.

Vyrůstal jste v lyžařském středisku nebo v jeho okolí?

Ne, v Benningenu u Memmingenu. To není super daleko od hor, ale ani úplně blízko.

Je to brána do Allgäu.

Ano - trochu dál. Do lyžařského střediska to bylo obvykle asi hodinu jízdy.

Jak to tedy bylo se závoděním - s tréninkem a závody?

Páni, to je něco, za co si rodičů opravdu vážím. Vždycky nás všude vozili. Táta pracoval na plný úvazek, máma na poloviční a často nás v týdnu vyzvedávali po práci a pak nás vozili na tréninky. A přesto jsme vždycky o víkendu, v pátek, v sobotu, v neděli, stejně jezdili lyžovat. V úterý nebo ve čtvrtek byl trénink často odpoledne nebo večer. Vždycky nás vyzvedli přímo ze školy a pak nás odvezli na trénink.

Táta se nakonec sám stal trenérem. Ale my jsme se vlastně nestali sportovci proto, že byl táta trenér, ale spíš naopak. Stal se trenérem, protože jsme lyžovali. Uvědomil si, že je v tom opravdu dobrý, že ho to baví, a tak to dopadlo.

A co bylo dál - dospívání, vývoj?

Nejdřív jsem lyžoval klasicky s rodiči, pak jsem zkoušel dětské závody. Poměrně rychle jsem byl osloven, zda bych se nechtěl stát členem lyžařského svazu Allgäu. Podíval jsem se na to a opravdu mě to oslovilo.

V deseti letech jsem pak začal lyžovat v oddíle a vydržel jsem u toho vlastně až do svých šestnácti. Sice s několika přestávkami, protože jsem se potýkal s různými problémy: problémy s trenéry (i když naštěstí mohu říct, že jsem měl po většinu času skvělé trenéry), vyrovnáváním se s tlakem, krátce jsem se v týmu necítil úplně dobře a tak dále. Spousta věcí se sešla. Proto jsem si v šestnácti letech dal krátkou pauzu a pak jsem ještě dva roky jezdil. A pak jsem pomalu přešel na freeride.

Co vás na něm zaujalo, že jste si řekl: Chci se tomu věnovat dál a možná i závodně?

Myslím, že to trvalo docela dlouho. V té době jsem se ještě nerozhodl, že se tomu chci věnovat závodně. Jednou, když jsme se dívali na World Tour, jsem kamarádovi řekl: "Páni, to bych chtěl dělat taky. Opravdu bych to chtěl dělat." Ale nijak jsem to neprojevil. Spíš jsem měl pocit, že potřebuji něco nového, co bych mohl dělat se závoděním. Potřebuji změnu. Něco, kde to můžu dělat jen tak a vyčistit si hlavu. Bez tlaku a ambicí. Něco, co je snadné a přirozené. A to mi to dalo. To, co jsem dělal tehdy, a to, co dělám teď, se nedá v žádném případě srovnávat. Neskákal jsem ani nic podobného. Jezdil jsem na lyžařské túry a dělal jsem sjezdy na stromech ve středisku. Ale cítil jsem se svobodný a uvolněný. A toho jsem chtěl víc!

Takže zpočátku něco nového a ne nutně soutěžního? Co tě k tomu nakonec přimělo?

Ne. Tehdy jsem se po závodech dokonce zařekla, že už se nikdy nechci účastnit lyžařských závodů.
Ale pak přišel klasický innsbrucký efekt. Přestěhoval jsem se sem kvůli lyžování a poznal jsem spoustu lidí, kteří lyžovali velmi intenzivně. Neustále jsem s nimi cestoval a oni mě neustále popoháněli. Jak co se týče dovedností, tak i zkoušení soutěží.

Vždycky jsem si říkala: "Ne, ne, už nechci žádné závody." A taky jsem si říkala: "Ne, ne. A pak jsem jednou jednu absolvovala v Alpbachtalu a nějak mi to přišlo docela fajn. Pak jsem u toho zůstal.

Jak je to dlouho?

To bylo asi před třemi lety.

Když si vzpomeneš na dobu před třemi lety: měl jsi myšlenku na "World Tour" jako cíl? A jaké byly ty dva roky předtím? Co se povedlo, co ne?

Ano - rozhodně! Člověk tomu stoprocentně nevěří, ale ve chvíli, kdy jsem se poprvé zúčastnil nějaké soutěže, jsem si řekl: "Jednou pojedu Tour!" A pak jsem si řekl: "Jednou pojedu Tour!" A to jsem si myslel. Nikdy bych to nikomu neřekl, ale vždycky jsem to měl v hlavě.

Neuvěřitelně mnoho se změnilo a také stalo. Zúčastnil jsem se soutěže v Alpbachtalu a pak jsem měl po zbytek roku pauzu, protože to bylo na konci sezony. A následující rok jsem opravdu začal jezdit soutěže. Odjel jsem rovnou do Verbieru, kde je možnost zúčastnit se Freeride Weeku, kde máte několik soutěží v jednom týdnu.

Hned jsem vyhrála dvouhvězdičkovou soutěž Only Women. V té době jsem ale vůbec netušila, co dělám. Kamarádka z Innsbrucku mi vybrala lajnu. Prostě jsem udělala, co mi řekla. Řekla mi: "To je pěkná skála." A já jsem se na ni podívala. Chtěla jsem jí odpovědět, že je to pro mě moc velké. Ale ona řekla: "Leno, skoč to." A pak jsem udělala přesně to, co mi řekla.

Ani potom jsem toho o soutěžích opravdu moc nevěděla. Pořád jsem se na svahu ztrácela. Opravdu si myslím, že jsem v prvním roce 50 procent soutěží nesjela tam, kde jsem chtěla. Ale právě to mi hodně pomohlo: naučit se orientaci, odhadnout úroveň svých dovedností, nepřejíždět, málokdy spadnout, ale také nejezdit úplně pod svou úroveň.
Je to prostě něco úplně jiného, když se díváte na útes zespodu a pak jedete ke startu shora. To jsem se musel naučit.

Teď na tour máme víc času na facecheck a hlavně lepší materiály. Na menších soutěžích jste málokdy měli nějaký fotomateriál. Měl jsem jen extrémně špatný " pohled", měl jsem pocit, že vidím jen pixely. Člověk víc hodnotí, a pak už se tím musí jen prokousat, věřit si a zvyknout si na soutěžní podmínky. Bylo to všechno nové, ale šlo to rychle.

Třetí sezóna přímo na World Tour byla rozhodně nabitá událostmi. Jak na ni vzpomínáte? Jaké výzvy vás zaměstnávaly?

Bylo to super vzrušující a byla jsem strašně nervózní. Byl to asi nejbouřlivější a nejlepší rok mé freeridové kariéry. Ale bylo tam také hodně vzestupů a pádů. Také jsem se toho o sobě hodně naučil. A rozhodně chci vzít věci, které jsem možná letos udělal špatně, a příští rok je udělat lépe.

To, že to předtím šlo tak rychle - jeden rok 2hvězdičkové a hned 3hvězdičkové závody, pak hned 4hvězdičkové, Challenger a přímo kvalifikace na FWT. Už jsem nebyl zvyklý odpočívat. Vzal jsem si toho na sebe příliš mnoho, dovolil jsem si málo odpočinku, dělal jsem toho příliš mnoho. Moje očekávání byla velmi vysoká. Ani ne tak očekávání ostatních, ale moje očekávání od sebe sama. To je jeden z mých základních povahových rysů: očekávám od sebe hodně, často až příliš.

A tak tomu bylo i na turné. Někdy musím trochu slevit ze svých očekávání i ze sebe, protože mě to psychicky vyčerpalo ještě před začátkem turné.

Jaké věci vás před turné stresovaly?

Například v Gruzii byl můj tlak a psychické zvládání úplně ******** (každý si může vymyslet nějaké slovo, ale my chceme oslovit i mladé lidi).

Opravdu jsem na tom byl psychicky hodně špatně. A když se to odloží, vůbec mi to nepomůže. Člověk si může myslet, že se dokážu lépe připravit nebo předpokládat, že se podmínky zlepší. Ale to se mě netýká. Jestli něco, tak se to pro mě ještě zhoršilo. Georgia pro mě byla psychicky nejhorším bodem sezony.

Ale to je něco, co si s sebou nesu už od dětství a dospívání. Vždycky jsem na sebe vyvíjel velký tlak. Měl jsem od sebe očekávání a často jsem měl pocit, že ostatní ode mě něco očekávají. Vždycky jsem měl pocit, že se musím osvědčit v mnoha oblastech - ve škole, na univerzitě, ve sportu, s přáteli - a že musím všechno zvládnout. Také jsem se dostala do bodu, kdy jsem měla myšlenky jako např: "Lyžování mě už vůbec nebaví, nechám ho úplně.

A teď jsem v bodě: když to na mě bude moc, nechci to dělat. Nechci si to zničit. Pak se zase snažím soustředit na to, co mě baví. Protože když se dostanu pod tlak, zkazí mi to spoustu zábavy a o tu nakonec jde především.

Freeriding pro tebe znamená zábavu, komunitu, seberealizaci a zapomínání na problémy. Byly chvíle, kdy ti soutěžní freeriding dělal větší problémy?

Myslím, že to záleží na jednotlivci, ale ano - soutěživost v jakémkoli sportu může být psychicky vyčerpávající a celou věc zkazit. U mě je to takhle: měl jsem takové chvíle. A když se to vrátí - to "páni, myšlenka na soutěž, chci se předvést" -, připomenu si: nemusím se předvést, chci se předvést. Když to nevyjde, tak to nevyjde. Je to jen příležitost něco ukázat. Ukázat, čeho jsem schopen.

Snažím se pamatovat na to, proč to dělám: radost a zábava! A tak také přistupuji k soutěžím. Georgia byla příkladem, kdy jsem se prostě prosadila, i když jsem se necítila dobře.

Také jsem našel nový způsob, jak spojit myšlenku soutěže a zábavy. Ke kontrole tratí nepřistupuji tak, že se dívám, která trať mi dá víc bodů, ale místo toho se orientuji podle toho, co mi připadá vzrušující, atraktivní a cool, na co mám prostě chuť, a pak to jedu. Samozřejmě jsou věci, které přinášejí více bodů. Ale pokud si mám vybrat mezi dvěma tratěmi, z nichž jedna má méně bodů a je také obtížnější, ale jsem si jistý, že ji v daný den zvládnu, tak pojedu tu.

To je můj přístup. A také věřím, že je to nejlepší způsob, jak se předvést. Když jezdíte to, co vás nejvíc baví.

Z psychologického hlediska: velmi silné myšlení. Když se podíváte na letošní sezonu, myslíte si, že díky Gruzii budete příští rok konzistentnější?

Ano, pokud se budete trápit nebo havarovat, můžete se z toho všeho poučit. Ve Španělsku jsem havaroval, ale měl jsem tehdy pevné myšlení. Nebylo to psychické. Prostě jsem jen špatně odhadl podmínky, ale byl jsem věrný své hlášce: "Tak to mi sedí!".

V Gruzii se sešla spousta věcí, které mi neseděly. A vím, jak k tomu mohu příští rok přistoupit jinak. Tam jsem si to uvědomil pozdě, ale kdybych se do podobné situace dostal znovu, rozpoznal bych to dříve a přijal protiopatření.

Na co se těšíte v nadcházející sezóně?

Aljaška je pro nás všechny takovým cílem. Bylo by úžasné, kdyby se mi podařilo kvalifikovat se na ni.

A na sezónu se těším, protože loni jsem dělal chyby, například jsem měl příliš nabitý kalendář, což znamenalo, že jsem si lyžování nakonec nemohl tolik užít. Letos chci být lepší než loni. Své cíle si nekladu s ohledem na výsledky, ale na proces. Momentálně mám obrovskou chuť se dále rozvíjet a posouvat své lyžování. Rozšířit úroveň svých dovedností, vyzkoušet nové věci, prostě pro sebe osobně.

V únoru poprvé začalo mistrovství světa srovnatelné s alpskou oblastí. Zde jste se kvalifikoval složitým kvalifikačním systémem na základě svých posledních výkonů. V čem je rozdíl oproti Tour?

Je super mít závod, který není součástí seriálu, ale je to opravdu jednorázová akce. Je to další šance, jak se psychicky posunout. Na turné, i když jsem dříve říkal opak, jedete podvědomě více defenzivně, protože jde o neustálý výkon. "Světový šampionát" je událost, kde může jít každý do všeho naplno. I já budu přistupovat hodně ofenzivně, to je vše.
Ve srovnání s FWT je zde málo taktiky. Podmínky samozřejmě vždy hrají roli, ale každý se může předvést a posunout své hranice.

Kdybys měl dát svému mladšímu já nějakou radu, jaká by to byla?

Měl jsem být sebevědomější. Dnes jsem většinou sebevědomý, ale na začátku jsem měl několik domnělých neúspěchů, prostě kvůli maličkostem, které byly mimo mou kontrolu a ovlivnily mě. Teď si říkám: prostě do toho jdi a dělej to, co mě baví. Na začátku jsem se trochu přehnaně angažoval a necítil jsem se dobře, když mě ostatní sledovali. A bylo pro mě těžké se těch myšlenek zbavit.

Kde se tyto myšlenky vzaly? Co přesně to bylo za myšlenky?

To přesně nevím. Ale když se dívá hodně lidí, možná nechcete před lidmi "selhat". To byl pro mě spouštěč už v dětství/teenagerství. A zablokovat to je důležité, protože upřímně řečeno, nikoho nezajímá, opravdu nikoho, jestli havarujete, nebo ne. Lidé o vás nemají jinou představu. Osobně považuji spíš za chvályhodné a odvážné, když se lidé pustí do sebe a nepřemýšlejí o tom, co si myslí ostatní. Proč by si o mně měli ostatní myslet něco negativního? Ale jako dítěti mi to vždycky vrtalo hlavou.

Bezva dovednost, kterou jste se naučili.

Ano - možná proto mě soutěžení baví. Člověk se o sobě hodně dozví a může to optimalizovat tak, aby to dobře fungovalo. Soutěžní sport mi také pomohl, například v situacích pod tlakem. Ze začátku jsem nezvládal dobře startovní tlak, ale teď už to není vůbec žádný problém.

Přemýšlíte o tom aktivně, nebo se to děje spíše bokem?

Obojí. Reflektuji, částečně proto, že hodně přemýšlím a někdy nad věcmi příliš přemýšlím. Ale hodně se toho děje i podvědomě. Důležité je pro mě období mimo sezónu: když mám po zimě dva měsíce, kdy na lyžování vůbec nemyslím, stane se mi v hlavě spousta věcí, které jsem si předtím neuvědomoval.